Nevěra bolí. Někdy je ale důsledkem toho, co jsme ve vztahu dlouho neřešili

Nevěra většinou přinese bolest, vztek a ztrátu důvěry. Ve své terapeutické praxi se ale nedívám jen na to, co se stalo. Společně hledáme i to, co tomu předcházelo a co možná ve vztahu zůstávalo dlouho nevyřčené a neřešené.

Nevěra nezačíná nevěrou. Co se ve vztahu dělo dávno před ní?

Nevěra bolí. A v první chvíli je naprosto přirozené vidět především toho, kdo zradil, a toho, komu bylo ublíženo. Jenže za roky své terapeutické praxe jsem se naučila nedívat se pouze na důsledek. Zajímá mě, co se ve vztahu dělo dávno předtím. Protože někdy zjistíme, že problém nezačal ve chvíli, kdy přišel někdo třetí. Začal mnohem dřív — když se dva lidé přestali dotýkat, mluvit spolu a být si skutečně blízko.

Když přijdete domů a váš život se během několika vteřin změní

Před pár dny ke mně přišla žena, která svého muže přistihla s jinou ženou. Nebudu samozřejmě popisovat okolnosti ani detaily, podle kterých by mohl být její příběh rozpoznatelný. Důležitý je ten okamžik. Šok. Ponížení. Vztek. Bolest. Ztráta důvěry. A naprosto pochopitelná první reakce: Jak jsi mi to mohl udělat? Končíme. Odejdi. Už ti nikdy nebudu věřit. Jenže když jsme spolu začaly mluvit hlouběji, položila jsem jí otázku, kterou pokládám často: Co se mezi vámi dělo předtím? A postupně jsme se dostaly k něčemu, o čem spolu doma dlouho vůbec nemluvili. Téměř dva roky spolu sexuálně nežili. A nejen to. Přestali se mazlit, hladit, pořádně se líbat. Z jejich intimity zbyla v podstatě jen letmá pusa. Do jejich života vstoupilo náročné období spojené se zdravím, léčbou, únavou a spoustou dalších věcí. Jednou nemohl jeden, podruhé neměl chuť druhý. Intimita se postupně vytratila — a nikdo o tom nezačal skutečně mluvit.

A tady si dovolím položit otázku, která může někoho naštvat: Co vlastně od partnerského vztahu čekáme, když spolu dva roky intimně nežijeme? Neříkám tím: „Neměla s ním sex, tak ji podvedl.“ To by bylo hloupé a nevědomé. Nevěra je rozhodnutí toho, kdo ji udělá, a za toto rozhodnutí nese odpovědnost. Jenže pokud chceme pochopit celý příběh, nemůžeme se zastavit pouze u poslední kapitoly.

Intimita není jen sex. A společný dům ještě neznamená blízkost

Právě tady podle mě děláme v dlouhodobých vztazích jednu velkou chybu. Myslíme si, že intimita znamená sexuální styk. Jenže jsou období, kdy sex opravdu nejde nebo na něj člověk nemá chuť. Nemoc, léčba, menopauza, hormonální změny, vyčerpání, stres. To všechno je život. Ale pořád se můžeme obejmout. Pořád se můžeme hladit. Můžeme se dlouze políbit, ležet vedle sebe, dotýkat se, uspokojit jeden druhého jinak a dát partnerovi pocit: pořád tě vnímám jako muže, pořád tě vnímám jako ženu. A právě tahle část vztahu se někdy začne nenápadně vytrácet. Máme krásný dům, peníze, práci, jezdíme na dovolené, řešíme běžný život a vlastně všechno funguje. Jenže večer vedle sebe leží dva lidé, kteří už jsou spíš spolubydlící než milenci. A ano, někdy říkám ženám něco, co se neposlouchá úplně příjemně: nestačí chodit na kosmetiku, mít krásné vlasy a starat se o tělo. Ženská sexualita je také něha, laskavost, jiskra, dotek, pohled, energie, se kterou k muži přicházím. A úplně stejně to platí pro muže. Ani on nemůže čekat touhu ženy, které se celé měsíce nedotkne, nevšímá si jí a nedává jí pocit, že je pro něj stále ženou. O intimní prostor vztahu se starají dva. A když se ztratí, nestačí ho dva roky zametat pod koberec a doufat, že to s partnerstvím nic neudělá.

A co dělat, když jste nevěru právě zjistili?

První věc, kterou jsem té ženě doporučila, byla možná překvapivá: teď nic definitivně nerozhodujte. Když zjistíte nevěru, vaše psychika dostane ránu. Přirovnávám to k fyzickému úrazu. Upadnete a první chvíli jste v šoku. Potom přijde bolest, otok, modřina se začne vybarvovat a teprve postupně se tělo uklidňuje.

S emocionálním zraněním je to velmi podobné. První dny se střídá vztek, smutek, ponížení, potřeba znát každý detail, touha všechno okamžitě ukončit a za dvě hodiny zase strach, že o toho člověka přijdeme. A právě v této fázi bych nedělala zásadní životní rozhodnutí, pokud nemusíte řešit vlastní bezpečí. Dejte si několik dní. Klidně deset nebo čtrnáct. Nemusíte odpouštět. Nemusíte vědět, co bude dál. Jen dovolte prvnímu nárazu emocí trochu odeznít. A potom si nejdřív sedněte sami se sebou. Miluji toho člověka ještě? Chci vůbec zjistit, jestli náš vztah může pokračovat? Dokázala bych mu někdy znovu důvěřovat? Chci tomu dát šanci, pokud ji chce dát i on? Teprve potom má podle mě smysl sednout si spolu. Ne s otázkou „Tak co se mnou teď hodláš dělat?“, ale s mnohem těžší otázkou: Co se mezi námi stalo a kde to vlastně začalo? Nevěra může vztah ukončit.

Ale někdy může být také velmi bolestivým momentem, který konečně odkryje něco, co oba dlouho odmítali vidět. A pokud se dva lidé stále milují a oba chtějí vztah zachránit, nezačínala bych slovem odpuštění. Důvěra se nevrátí jedním rozhovorem. Začínala bych pravdou. Pojďme si říct, co nám chybělo. Co jsme přestali dělat. Kdy jsme se od sebe vzdálili. A jestli oba opravdu chceme začít znovu budovat nejen společný život, ale i blízkost mezi mužem a ženou.

Možná i proto mám v poslední době ve své praxi pocit, že stále častěji vyplouvá na povrch to, co bylo ve vztazích dlouho neřešené. A nemusí to být vždy nevěra. Někdy je to sexualita, jindy komunikace, peníze, samota nebo roky nevyřčená nespokojenost. Samotný problém často nevznikl včera. Včera už jsme pouze uviděli jeho důsledek.

A tak bych na závěr nepoložila otázku: „Podvedl by mě můj partner?“

Položila bych si mnohem důležitější:

„Jak se nám spolu skutečně žije tam, kam nikdo jiný nevidí?“

Protože vztah není jen společný domov, společné účty a společné plány.

Je to také dotek. Touha. Důvěra. Něha. Sexualita. Blízkost.

A o ty je potřeba pečovat dávno předtím, než nám jejich ztrátu ukáže někdo třetí.

S láskou Šárka Sarah

Autor. Šárka Sarah Palkosková, Gifts of Life

Foto: Gifts of Life (se souhlasem)