Oblíbená otázka rodičů: co bylo dnes ve škole? A oblíbená odpověď dětí: nic. Jak vypáčit z potomka víc než základní informace?

Taky vám dělá problém vypáčit z potomka aspoň základní informace o dění ve škole? A máte pocit, že vaše vzájemná komunikace poslední dobou nějak vázne? Naučit děti, aby s námi komunikovaly, je stejně obtížné, jako jim vštípit, jak bezpečně přecházet křižovatku, jak se slušně a hezky chovat ke kamarádům, koho a jak pozdravit apod. A přitom všem ještě musíme používat jazyk, kterému malé dítě rozumí. Jakmile se ale náš potomek ocitne v první třídě, stává se vzájemná komunikace nutností. Je třeba se dozvědět, co se ve škole odehrávalo, zkrátka „být v obraze“… Jak to ale zařídit, aby s námi dítě komunikovalo a jeho odpovědi na naše otázky nebyly pouze jednoslovné? Hraniční nitka mezi tím, kdy projevujeme až protivný zájem o dění ve škole, a tím, kdy nás to skutečně zajímá, je velmi tenká, proto je třeba postupovat empaticky, opatrně a velmi uvážlivě. Příliš mnoho dotazů Uvědomujete si někdy, kolik dotazů a příkazů dostane váš potomek hned po ránu? Máš vyčištěné zuby? Ustlanou postel? Pojď snídat. Připrav si tašku. Pospěš si. Máš čepici? Proč jsi zase zapomněl svačinu? A co to pití na stole? Opravdu by nešlo pár dotazů-příkazů vypustit a nechat na dítěti, ať si ráno organizuje samo? Přeci jenom prvňáček už není jen tak nějaké mimino. A když něco zapomene, možná si dá příště větší pozor. Přehršel pokynů má totiž jediný efekt – dítě, aby je nemuselo poslouchat, prostě „vypne“ a nereaguje. Zkuste tedy pro jednou vyslovit pouze informaci, v kolik hodin se odchází do školy, a nechte mu víc samostatnosti. Příkazy nejsou vše Určitě stojí za to se zamyslet, zda při komunikaci s dítětem sami nezapomínáte na slova, jako je „prosím“, „promiň“, „omlouvám se“… Možná totiž používáte jen holé oznamovací věty, jako: Udělej to. Utři to. Pospěš si. Rychle… Pak je pravděpodobné, že se tenhle způsob domlouvání vašemu potomkovi nelíbí a nejspíš v něm i tlumí chuť pouštět se do jakékoli další konverzace. Není otázka jako otázka Mnohem lépe budou na malé školáky působit konkrétně položené otázky, kdy se budou cítit důležitě, že můžou samy něco vypravovat. Zkuste třeba tyto: Bylo dnes ve škole něco vtipného? Chceš mi něco vyprávět? Máš nějakou zajímavou příhodu? A pokud se dítě samo rozpovídá, buďte trpěliví a doposlechněte si příběh až do konce, i když máte málo času a potomek vypráví velmi rozvláčně. Obrňte se trpělivostí. Odměnou vám bude důvěra dítěte, které zjistí, že vás jeho zážitky a postřehy opravdu zajímají. Příklady táhnou Dítě můžete rozpovídat i tím, že mu budete sami vyprávět, co jste v průběhu dne zažili. „Představ si, dneska jsem potkala… a domluvili jsme se, že …“ Však ono se dítě přidá. A je velmi dobré projevovat při vyprávění i vlastní pocity. Dítě to pak bude dělat stejně. Naučte ho říci: „Není mi dobře, řeknu ti to večer.“ Nebo „jsem smutný“, „jsem naštvaný“, „nebaví mě to“, „měl jsem radost“, „to mě potěšilo“ … Takto se dítě naučí přirozeně vyjadřovat a sdělovat své pocity a hned bude komunikace s ním jednodušší. Správná chvíle Pokud víte, že dítě řešilo ve škole něco složitějšího, zkuste protentokrát naplánovat cestu ze školy pěšky. Nebo dítě vyzvedněte a zajděte si sednout někam do parku. Pokud byste totiž měli věnovat veškerou pozornost řízení automobilu a nemohli se soustředit na dětské vyprávění, byla by celá důvěra ztracená. Ani v tramvaji nebo v metru před cizími lidmi se příběhy zrovna dobře nevyprávějí. Ukažte tedy potomkovi, že vám na něm skutečně záleží a že si na takto důležitý okamžik opravdu uděláte čas. Zkrátka a dobře, že jeho situaci vnímáte a považujete za důležitou. Nezlehčujte To, že vám se popisovaná situace nejspíš nejeví až tak katastroficky jako vašemu potomkovi, není podstatné. Důležité je vidět věci pohledem dětských očí. Věty „nepřeháněj“ nebo „to asi nemáš pravdu“ dítěti nepomůžou, spíš ho znejistí, že ho neberete vážně. Přitom je to snadné – k dětské spokojenosti stačí poslouchat a k řešení se můžete znovu vrátit později, až nebude mít školák tak „horkou hlavu“. Nejde jen o vás Smířit se musíme i s tím, že přijde období, kdy si vaše dítě popovídá o některých tématech raději s druhým rodičem, tetou, kamarádkou, babičkou… - je to zcela přirozené a ani my jsme nebyli jiní. A samozřejmě to vůbec neznamená, že by k vám měl potomek menší důvěru. Drahocenný čas Zkuste najít hranici, kdy dítě chce být jenom vyslechnuto. Většinou ve smutku nebo ve vzteku rady nevyžaduje. Chce prostě jenom někoho, kdo ho vyslechne. Najít toto pochopení, je opravdu velmi složité. Ale účinné. Dítě většinou chce náš čas a pozornost. Nestojí o odpovědi, o řešení, stojí prostě o nás. Konejšivé doteky Pokud je situace opravdu tíživá, nejlepší řešení je relativně velmi jednoduché. Zkuste dítě obejmout, vzít do náruče, pohladit. A kontaktní komunikace nemusí být jenom při slzičkách. Stejně dobře funguje, když se něco povede. Třeba když potomka obdivně poplácáte po zádech, pogratulujete mu, nebo jenom rychle potvrdíte „give me five“ nebo prostě „ruku na to“. Foto: Shutterstock