Tak trochu introvertka #10

Jsem samotářka a můj status je být moc a hodně online. Ano, je to tak. Právě včera jsem si uvědomila, jak tenká a nebezpečná hranice to je. Odešel mi prostředek pro virtuální svět a globální propojení. Notebook.

Nemohla jsem spát. Nevěděla jsem, jestli se vztekat anebo brečet. Až takové emoce to vyvolalo. Jedna nevýznamná, a přesto zničující událost. Marně jsem zkoušela večer v 10 hodin vyřešit vzniklý problém se svými chabými znalostmi elektroniky a principu fungování chytrých přístrojů.

No nic. Odebrala jsem se svým zbytkem energie, po tak náročném psychickém vypětí, spát. Ráno jsem se vzhledem k vzhledu notebooku rozhodla jej rozebrat a zeptat se odborníka, jestli jsou některé součástky v pořádku. Zub času se na něm docela podepsal :D Izolační páska v černém odstínu je nezbytná. Ne, takto jej tam prostě nevezmu.

V černé tašce tak se mnou putovala odpojená baterie a napájení. Doufala jsem, že snad bude stačit vyměnit jedno z nich. Ačkoliv mě prodavač ujišťoval o zvyklosti vídat kdeco a jiné noční můry… nakonec mi po domluvě doporučil jiný napájecí kabel.

Hned po příchodu zpět domů jsem ho vyzkoušela a notnou chvíli bez efektu. Ujala se mě panika … peníze z brigády pryč. Padly za novou nabíječku. Co teď? Už nebudu online. Jak to zvládnu. Zrak jsem upřela na kovovou dózu ze sypaného čaje. Tedy moje pokladnička. Sice jsem si již odvykla platit v hotovosti, ale něco tam snad zbylo. Tušení nelhalo a zbylo. Na novou nabíječku ani baterii to nebylo. Zato na cukrový doping v nedalekých potravinách ano.

A tak, jakmile se nervy obalily cukrem, jsem zjistila, že notebook znovu funguje. Baterie nabitá, nabíječka funguje. Co víc si přát? V tuto chvíli nic. Každopádně neobejít se bez online světa je určitě problém. Vzala jsem si však ponaučení. Všechno má svůj čas, tedy chce to čas. A tak dám tomu čas. :D

Obrázek: unsplash.com