Nejdřív vyplo tělo, pak Eva

Postavím se a šíleně se mi zamotá hlava. Jako vždy jdu směrem k pódiu rázným krokem a vůbec si nepřipouštím, že by to dopadlo jinak, než že se zase všechno rychle „nahodí“ zpátky. Stojím na pódiu, lidé přede mnou jsou rozmazaní. Nevadí, že já měla nechat ty brýle. Začínám mluvit a nemůžu se nadechnout. Ztrácím úplně kontrolu nad svým dechem, do toho musím mluvit a průšvih je blíž, než si myslím. Možná dokonce ještě větší, než jsem si kdy myslela. Po chvilce hostům, posluchačům přiznávám, že jsem nervózní. Pravda ale je, že jsem úplně KO a vůbec nevím, co se to s tím mým tělem děje?! Vždyť jsem byla tak nakopnutá, ráda jsem zase vstávala s milionem nápadů a těšením se, co vše přijde a najednou toto?! Když hlava ok, tak tělo off?! Takže, moje milé, tohle je fakt krátký blog. Ani nechtějte vědět, jak blbě, trapně a vůbec divně mi bylo po tomto zážitku, když jsem odcházela z pódia a pak mezi těmi lidmi ještě strávila odpoledne. Rozhodnutí padlo ještě ten den. Sedím na letišti, poprvé v životě (tom pracovním) bez PC a s utlumenými notifikacemi v telefonu. Minimálně 14 dní budu dělat, že nic z toho neexistuje… Poprvé v životě nebalím kufr, nehledám trendy outfit na letiště a šatičky k moři. Rvu to nejdůležitější na dlouhou cestu po svých do krosny a vyrážím. Kam? Rovnou za nosem! Tak mi držte pěsti, snad to tam pochopím... Vaše Eva   Foto: se souhlasem Evy Čejkové