Ne, tohle není můj osud. Takhle to prostě nebude, říká Lucie, jež od malička bojuje s autoimunitním onemocněním

Křehké zdraví mě provázelo již od raného dětství. Nespočítala bych, kolikrát jsem měla angínu, virózu nebo “píchnuté” ucho, ani kolik krabiček antibiotik jsem za svůj život spolykala. Ačkoliv z toho děti občas “vyrostou”, u mě byl opak pravdou – čím jsem byla starší, tím to bylo horší. V 9 letech mi byla diagnostikována těžká neléčitelná porucha imunity neboli mé první autoimunitní onemocnění. O 2 roky později mi lékaři našli předstádium leukémie, která se díkybohu nerozvinula... A v sedmnácti jsem kvůli velmi silnému zánětu málem přišla o život. Tehdy jsem si uvědomila jednu zásadní věc – že dřív nebo později umřu. Záhy jsem propadla pocitu, že musím okamžitě dobýt svět. Po několika následujících letech, které se nesly ve znamení workoholismu, stresu, spánkového deficitu a ne zcela optimální stravy, přišla facka osudu, která mi měla otevřít oči. To, co začalo jako ztížená rekonvalescence po banální artroskopii kolene, vyústilo v několik měsíců plných bolestí a otoků kloubů, vyčerpání a nekonečné frustrace. Ve svých nejtemnějších chvílích, které jsem prožívala před Vánoci 2017, jsem měla zánět v 16 kloubech po celém těle a téměř jsem nemohla chodit. Pomoci jsem se dočkala, až když se nade mnou tehdejší primářka zlínské hematologie zhrozila a zařídila, aby mě revmatoložka okamžitě vyšetřila místo své obědové pauzy. Věci pak nabraly rychlý spád: diagnóza (seronegativní revmatoidní artritida s Feltyho syndromem – léky (kortikosteroidy, NSAID a antirevmatika) – úleva. Za 2 dny jsem mohla skákat přes kaluže, což pro mě bylo naprosto neuvěřitelné. Prvotní radost ovšem brzy opadla, protože nemoc rychle progredovala, ataky přicházely často, symptomy jako bolest kloubů nebo ztuhlost jsem cítila každý den, a i když jsem mohla v rámci možností normálně fungovat (podařilo se mi dokončit školu a získat svou první, vysněnou marketingovou práci), kvalita mého života byla rozhodně nižší, než jak to u třiadvacetiletých lidí bývá. Třeba představa, že bych jednou mohla být i matkou, mě děsila, protože jsem byla ráda, že se v těch „blbých dnech“ zvládnu jakž takž postarat sama o sebe. Antirevmatika mi nezabírala ani po třičtvrtě roce a biologická léčba nepřicházela v úvahu kvůli mé poruše imunity, takže jsem zůstala odkázaná na kortikosteroidy. A pak přišla zásadní rána – v prosinci 2018 mi byla diagnostikována osteopenie (předstádium osteoporózy). Nařízení znělo jasně – okamžitě vysadit kortikoidy. Jenže to bylo to jediné, co drželo mou nemoc alespoň trochu na uzdě... Upadla jsem tehdy v pocit naprosté bezmoci. Dalších pár dní jsem neustále brečela a litovala se. A pak jsem se najednou postavila před zrcadlo, otřela si slzy z tváře a nahlas řekla: „Ne, tohle není můj osud. Takhle to prostě nebude.“ Ten moment si pamatuji živě doteď. Moment, kdy jsem se svým problémům postavila čelem a přestala se schovávat do komfortní role pacienta-oběti. Moment, kdy jsem se rozhodla převzít svůj osud do vlastních rukou a nepoddat se jeho nepřízni. Moment, který, jak se později ukázalo, zásadně ovlivnil další směřování mého života. V té době jsem už měla povědomí o Autoimunitním protokolu. Tento alternativní přístup k řešení autoimunitních chorob mě zaujal a v lednu 2019 tak nástupem na eliminační fázi Autoimunitního protokolu započala má cesta k uzdravení.

Byla jsem rozhodnutá, že pokud mi AIP nezabere, rozdám své věci, vysadím léky a odjedu hledat cestu k uzdravení za mnichy do Indie.

Začátky na AIP byly opravdu těžké. Nevěděla jsem, co můžu a co naopak nesmím jíst, nikdo z mých lékařů AIP neznal a rodina mě od tak radikální změny životního stylu odrazovala. První dva měsíce byly jako horská dráha – chvíli mi bylo dobře, pak se symptomy prudce zhoršily... Postupně se ale zmírňovaly a ubývaly. Po pár týdnech jsem se celkově cítila lépe, měla jsem lepší náladu a méně bolestí. Na začátku třetího měsíce všechny symptomy vymizely a už se nevrátily. Najednou jsem si připadala jako zdravý člověk. Nemohla jsem tomu uvěřit! Zhruba po 4 měsících od zahájení protokolu jsem začala vyřazené potraviny zkoušet a sledovat reakce těla, což je druhá fáze protokolu. Postupně se mi podařilo zařadit většinu potravin, jako například vajíčka, luštěniny, ořechy, čokoládu, hrášek nebo kávu, aniž bych zažila výrazné zhoršení symptomů. To přišlo jen v pár případech.

Mí nově odhalení zloduši? Lepek, laktóza, papriky.

Zcela bez okolků můžu říct, že nastoupit na Autoimunitní protokol bylo nejlepším rozhodnutím v mém životě, díky kterému jsem našla cestu k sobě samé, výrazně zlepšila svůj zdravotní stav, stala se pokornější a vděčnější, vypěstovala si novou vášeň (vaření), stala se abstinentem, a v neposlední řadě nalezla své životní poslání - pomáhat lidem, kteří také trpí chronickými onemocněními. I proto jsem se rozhodla změnit své pracovní zaměření a na jaře 2020 jsem jako jedna z prvních osob nejen v Česku, ale v celé střední Evropě absolvovala kurz AIP Certified Coach u doktorky Sarah Ballyntyne, která je světově uznávanou odbornicí na AIP. Nyní koučuji lidi s autoimunitními onemocněními, píšu e-booky, vytvářím kurzy a dělám osvětu prostřednictvím přednášek a seminářů - aby bylo AIP na dosah co nejvíce lidem, kterým může pomoci k lepšímu životu! Více se o projektu dozvíte ZDE. Foto: archiv