Martina Boledovičová založila před více jak dvaceti lety nakladatelství Smart Press. Mnozí ji od tohoto nápadu zrazovali, ale neustoupila a je to dobře. V době, kdy vše jen zrychluje a pohlcuje nás digitální svět, nám knihy, které vydává, připomínají, jak je důležité zpomalit, pobýt spolu a nezapomínat na moudrost našich předků. Sama je spoluautorkou řady Tradinářů, díky nimž se můžeme vrátit ke společným kořenům.
Pustit se do podnikání je samo o sobě náročné, ale založit nakladatelství na zelené louce chce snad ještě větší odvahu. Co Vás k tomuto kroku vedlo (a nezačala jste třeba jen pro nějaké pracovat)?
Ano, pracovala jsem v několika nakladatelstvích předtím, než jsem si založila své vlastní. Práce tam mě bavila a dávala mi smysl, ale měla jsem pocit, že potřebuji mít více svobody. Třeba v tom, co a jak vydávat. Nebyla jsem ale na to vše sama, od začátku mého podnikání mne velmi podporoval můj muž. Takže i díky tomu jsem mohla být „odvážná“.
Jak se proměnil knižní svět za těch více než dvacet let?
Velmi. Když jsem před 20 lety Smart Press zakládala, zúčastnila jsem se programu pro mladé nakladatele v Německu a tam mi kolegové z knižní branže říkali, že v západní Evropě nezávislých nakladatelů moc není, že knižní trh ovládají velcí hráči. Nechápali, že si mladá paní (bylo mi 30) zakládá nakladatelství, něco takového pro ně nebylo možné. Smáli se, že musím být bohatá nebo šílená. Dnes tomu rozumím, protože se trh mění i u nás, shlukuje se a mizí nezávislá média.
Začátky podnikání se pojí i s dobou, kdy jste se rozhodla založit rodinu. Jak se Vám dařilo a daří udržovat rovnováhu mezi obojím?
Z dlouhodobého pohledu celkem ano, ale nevím, co by řekly mé děti. Samozřejmě vnímám, že děti jsou důležitější než knihy. Dařilo se mi pracovat z domova, nemusela jsem chodit do práce každý den. V tomto ohledu jsem měla velkou svobodu. Smart Pressu jsem věnovala hodně času právě v začátcích, kdy jsem děti ještě neměla. Smart Press fungoval nějaký čas i beze mě, když jsem byla na mateřské. Velmi mi pomáhal také manžel a prarodiče.
Svět se stává čím dál více digitálním a děti se prý i knihou snaží listovat jako tabletem. Jaké místo mají podle Vás v dnešní době tradiční knihy, čím jsou pro Vás výjimečné? A jak přivést zvláště děti zpět ke čtení?
Sama na to, jak děti přivést ke čtení, hledám odpověď. Bohužel vnímám i u vlastních dětí, jak knihy pro ně ztrácejí na atraktivitě ve srovnání s přístroji. Malým dětem bychom měli číst knihy a moc bych si přála, aby děti neztratily svou přirozenou zvídavost a aby je bavilo si knihy otevírat. Knihy vždy přinášely vzdělanost. Vidím ale obrovský rozdíl mezi dětmi, kterým je nyní 13 a staršími, které jsou na prahu dospělosti. Ty starší četli, knihy mají rády, mladší děti knihu vnímají úplně jinak. Takže určitě působit na děti odmala, číst jim pohádky.
Jaké typy knih u vás čtenáři najdou?
Vydáváme většinou knihy českých autorů a autorek s krásnými fotografiemi a grafikou. Náročné a drahé knížky na přípravu i výrobu. Vydali jsme hodně kuchařek, nebojíme se osvětových témat. Vydáváme knihy, které mají smysl, říkám také ráda, že jsou to knihy prožité. Je v nich mnoho zkušeností našich autorů.
Vytvořila jste řadu Tradinářů. Co Vás k nim inspirovalo?
Inspirovaly mne mé děti, chtěla jsem jim předávat to, co považuji za důležité. Není to jen o svátcích a tradicích v průběhu roku, i když to je ten základ. Překvapilo mě, kolik o tom nevíme, potřebovala jsem zpracovat, co naše svátky vlastně znamenají a proč je máme slavit. Pochopila jsem, že je to naše kulturní dědictví, ale mnoho bylo překryto různými ideologiemi a vytratil se původní smysl. Proto mi připadá důležité o tom psát, mluvit a dávat naše svátky a slavnosti, zvyky a obyčeje do současného kontextu.
Spoluautorkou většiny Tradinářů je farářka Martina Viktorie Kopecká? Proč jste oslovila právě ji, bylo pro Vás důležité ukázat právě i tuto stránku různých svátků a tradic? A jakým způsobem vůbec Tradináře vznikají, jak pátráte po zvycích a tradicích, které se liší často i regionálně?
Martinu jsem oslovila při tvorbě Vánočního Tradináře, protože jsem věděla, že nedokážu popsat křesťanský příběh Vánoc. Pak jsme pokračovaly Velikonocemi v Jarním Tradináři a následně i dalšími svátky jako jsou například letnice. Ty jsou součástí Jarního Tradináře, ale i Letního a podzimního Tradináře, protože každý rok jsou jindy (odvíjejí se od data Velikonoc). Určitě to spojení naše knihy obohatilo. Knihy nejsou ale jen o křesťanství, spolupracuje se mnou i Jiří Mačuda, etnolog, který se věnuje také pohanským tradicím. Snažím se zjistit co nejvíce a mám celou řadu dotěrných dotazů, které pan Mačuda trpělivě vysvětluje.
Pravdou je, že jsem původně chtěla mít „manuál“, ale není možné úplně všechno zobecnit, protože spousta toho je zapomenuta a regionálně se liší. Třeba masopust nebo posvícení, dokonce i každá vesnice má svou vlastní variantu… Lze z toho ale vysledovat určité principy. Přiznám se, že je poměrně složité najít tu míru, do jakého detailu jít a zachovat určitý nadhled. Zároveň jsem někdy úplně nadšena, jaká nečekaná propojení nacházím. Naši předci žili v propojení s přírodou a dochovalo se nám mnoho zvyků, které se vztahují k plodonosné magii.
Při tvorbě Tradinářů jste jistě hovořila i s mnoha pamětníky. Čím Vás tato setkání obohatila? Je něco, co Vás opravdu překvapilo, pobavilo, dojalo, nebo někdo či něco, nač dodnes vzpomínáte?
Každé setkání s jakýmkoli člověkem je obohacující. Když se bavíme o tradicích, lidé často vzpomínají na dětství, mládí, rodiče, na své prožitky. Na besedě v domově důchodců jeden dědeček vyprávěl, jak na květnový svátek Božího těla maminky chystaly dětem košíčky plné okvětních plátků, které pak děti rozhazovaly na průvodu. Měl slzy v očích, tak dojemně zapůsobila tato vzpomínka. Nebylo to jen o tom svátku, ale o té jeho mamince, kterou si díky tomu připomněl. Také jsem dostala dopis z domova seniorů od sestřiček, které mi psaly, jak s knihami pracují, jak si každý den mohou něco upéct, vytvořit, z toho, co je dostupné a že to jejich klienty vrací do časů bezpečí u maminek.
Práce na tradinářích mne dovedla i k pamětníkům naší rodiny – často se dotazuji mých tetiček a získala jsem mnoho informací, které bych o naší rodině nevěděla. Tradinář jsem psala pro maminky malých dětí, vůbec mě nenapadlo, že ho budou mít tak rády babičky. Zrovna nedávno jsem od kamarádky slyšela, že její kolegyně v práci koupila nový Letní a podzimní Tradinář jako dárek kamarádce k devadesátinám. Ta prý již nic moc nepotřebuje, už nečte, ani z jídla radost nemá, ale listování Tradináři jí dělá velkou radost.
Tradináře zaznamenaly velký úspěch. Proč podle Vás dnes lidé touží vracet se k tradicím a rituálům našich předků? V čem nám mohou být užitečné?
Tradice a rituály jsou důležité, poskytují nám životní kotvu. Mají daný termín, můžeme se na ně těšit, připravovat, víme, co bude. Společné prožitky nás propojují s našimi blízkými, s rodinou, ale i sousedy a komunitou…. Mohou nám poskytnout určitý klid a řád, který nikdy neztratil platnost, vede to k přírodnímu cyklu a obživě. A také můžeme díky tomu pocítit, že jsme součástí celku. Myslím, že se skrze ně dotýkáme určitého řádu bytí, který jsme ztratili.
Jak nám roční rytmus a tradice mohou pomoci v dnešním moderním životě? Proč je důležité předávat je dětem a dospívajícím?
Věřím, že když žijeme v souladu s přírodou, můžeme se cítit lépe a zdravěji. Navíc mi pochopení tradic v průběhu roku připadá naprosto logické, není to nějaký výmysl, ale zapomenutá moudrost našich předků. Moderní svět jakoby ji nepotřeboval, ale v současné době velkých změn možná měníme pohled – zdroje nejsou nekonečné, příroda ukazuje na měnící se rovnováhu. Důležitý mi také přijde sociální rozměr, neboť díky společným tradičním svátků se mohou lidé potkávat, společně něco prožívat a svobodně tvořit. To se mi zdá, že je v současné době potřeba – navazovat sociální vazby naživo a prožívat něco společně.
Co Vás osobně na nejrůznějších tradicích nejvíce přitahuje a máte nějaký svůj oblíbený svátek, zvyk či tradici?
Já mám asi nejraději masopust. V tom svátku je všechno – konec i začátek, politická parodie, smrt i život, zpěv, tanec, masky, radost a ty masopustní koblihy. Hodně tradic jsem vnímala nejprve skrze jídlo, takže mě přitahuje asi právě tohle a ty naše dobroty. Masopustem žije celá naše obec. Úplně náhodně vznikla naše tradice s kamarádkami, kdy společně ráno smažíme koblihy.
Jak vnímají nejrůznější zvyky a tradice Vaše děti?
Mají je rády, určitě je to součást našeho života. Často jsou u nás i prarodiče a další příbuzní. Vše se samozřejmě mění s věkem dětí. Věřím, že si do svého života něco odnesou a budou předávat dál zase svým dětem.
Vydáváte knihy o jídle, zahradě a domově. Kde čerpáte inspiraci Vy, když zrovna nejste v roli autorky nebo vydavatelky?
Ráda si kupuji knihy, mám jich opravdu mnoho. Velkou inspirací je má sestra, to ona celé naše dětství zkoumala tradice a vytvářela spoustu krásných věcí, které se označují jako lidová kultura. Inspirují mě také mé tetičky, sousedky a kamarádky. Občas se dívám na Instagram, ale nijak systematicky. Miluji i výstavy, muzea a zejména skanzeny. Třeba ten v Kouřimi nebo v Přerově nad Labem.
Kterou z knih, které jste vydala, otevíráte nejčastěji? Pokud bychom neuváděli jednu konkrétní, tak alespoň zda je z oblasti zahrady, kuchyně nebo právě tradic?
Překvapivě nejvíc otevírám Tradináře, s nimi peču a vařím. A také často a každý měsíc se vracím k Rytmu roku Hanky Zemanové.
Máte ještě nějaký nesplněný autorský sen? Téma, které ve vás klíčí, ale zatím čeká na ten správný čas.
Pořád mě napadají další témata k Tradinářům. Například Tradinář pro obce a komunity, jak tradice mohou přispívat k dobrému sousedství a vzájemným vztahům. Krásné by také bylo vydat knihu o obřadním pečivu.
Chystáte nyní nějaké novinky, o které se již můžete se čtenáři podělit?
Na jaře vyjde kniha Já a pes, což je náš příspěvek ke zvýšení informovanosti a zlepšení situace v útulcích. Jako jedna z mála knih se věnuje adopci psů, ale také tomu, co zvážit před pořízením psa. Je určena i těm, kteří psa již mají, protože každý pes je jiný.
Foto: Martina Boledovičová / Smart Press (se souhlasem)
