Jenny, Ben a já: Příběhy psů, které mi změnily život
Počátky mé kariéry pejskařky
Jako malá jsem chtěla být zahradnicí. Zkusila jsem zasadit úplně všechno, od banánů přes dýně až po kiwi. Kiwi dokonce jednou i projevilo známku toho, že by mohlo přežít i mé experimenty s igelitovými pytlíky v domnění, že pod nimi bude větší teplo jako ve skleníku, v kombinaci se sluníčkem však byl efekt podobný lupě na přímém slunci a jenom zázrakem jsem nikdy nic nepodpálila. A tak po pár letech pokusů přišel nový sen: „budu zvěrolékařkou“. Začalo to křečky a morčaty na tajňačku doma ve sklepě, protože ti byli dlouhodobě doma zakázaní, aby náhodou neutekli. Když utekli a v noci hryzali postele, tak si je dobrovolně vzala sestřenka, kde nedobrovolné ničení pokračovalo hned při převozu a křeček se ještě dlouho úspěšně schovával v motoru auta. Já měla ale zelenou a mohla jsem si nechat tu zatoulanou kočku. Těch bylo pak ještě několik, protože to jsou mrchy nevěrný, který mi vždycky někde utekly.
A pak to přišlo, bylo mi devět a pod stromečkem se objevil plyšový medvídek, resp. pes, ale vypadal jako medvídek a bylo to úplně poprvé v životě, kdy si pamatuji, že jsem fakt brečela dojetím. Jmenoval se Ben a byl to ten největší kámoš, kterého jsem kdy měla. Vydržel všechno: holčičí hraní v kočárku, načesávání copánků (byl to pudl, takže sestřihů si užil hodně ;-)), první pubertální výlevy, první lásky, maturitu a zasloužené oslavy, pláč z vyhozených státnic, dlouhá odloučení na cestách a následně i poslední týdny v Praze při boji o poslední dny, kdy jsme mohli být spolu. Po 17 letech mi umřel v náručí doma u rodičů v Chrasti. ;(
Už žádný pes mi nikdy nezlomí srdce!
Bylo jasné, že už nikdy žádný pes nebude víc, nebude to „on“, už vlastně ani psa nechci!
Filip: „V táborském útulku mají štěňátka, pojedeme se tam podívat.“ Řvu do telefonu jako tur a kdyby to nebyl ten největší srdcař, kterého jsem kdy poznala (ano, je to pořád ten samý Filip, náš největší parťák v ŽENY s.r.o. :-D), tak ho pošlu fakt někam.
Já: „Tak ok, vezmu všechny věci po Benovi, nakoupím piškoty a daruji jim to,” řekla jsem přesvědčená o tom, že už nikdy psa mít nebudu. A to už vůbec nemluvím o tom, že doma byl jasný zákaz od tehdejšího přítele i rozumnějších rodičů: „Máš toho hodně, psa už si nikdy neber!“
A tak jsme přijeli na místo, v útulku byla karanténa, pejskové nesměli ven, ale jen tak přes dveře mrknout na ty malé drobečky bychom mohli, že? První pohled mě uklidnil, žádný pes nikdy nebude přeci tak krásný jako Ben. Fenečka, kolem které běhalo 5 malých štěňátek, patřila mezi 100% oříšky, absolutně bez definovatelného popisu, jakým křížením mohl tak ošklivý pes „vzniknout“. *smile* Bylo víc než pravděpodobné, že ze štěňátek vyroste také něco mezi černým jezevčíkem kříženým s pětkrát překříženou pouliční směsí.
Ups, jeden utekl! Jedno akční štěně se prosmýklo dveřmi a s neuvěřitelnou energií popsatelnou jako obrovské štěstí, že je venku, běhalo po chodbě sem a tam. Už už mě nahlodávala myšlenka, že si mě vybral, to bude můj Gump! Ano, tam někdy v hloubi už jsem totiž měla pro svého dalšího pejska i vymyšlené jméno, ale bylo jasné, že bych si ho vlastně vzala jenom „náhodou“.
„Je to fenečka, líbíte se jí,“ řekla pečovatelka táborského útulku. Fenečku ne, to nebylo v plánu, tu jsem nikdy nechtěla, fenky budou určitě komplikované, ne ne…
Příběh jménem JÁ A JENNY
Neodolala jsem a už jsme jeli… Když to nebude Gump po mém hrdinu Forrestu Gumpovi, bude to tedy jeho milovaná Jenny… A bude to už téměř 10 let, co jsem si ji hrdě na sedadle spolujezdce u Filipa odvážela z Tábora do Prahy.
Přes nevoli většiny, co z toho vyroste, že to bude škaredý pes a že fenka bude mít štěňata a já nevím, co všechno, tak věřte tomu nebo ne, ale vyrostl z toho „skoro pudl“, ba naopak, mnohem krásnější a praktičtější pudl :-D. Pudl s rovnými chlupy, který se tedy nemusí česat a díky pravidelnému stříhání po ní doma není jediný chlup. Jako slečna je hodná, věrná, milující a pečující i o malého vetřelce, kterého jsme si před čtyřmi lety pořídili a ona získala velkou konkurenci, ale jako chytrá fena hned zaujala pozici kámošky, která brání nejenom mě ale i malého Františka… Ze všeho nejradši má, když malý František usne a ona po náročném dni potichoučku skočí k němu do postele a rozjímají společně jako velcí parťáci.
Ano, i když občas její závislost na mě je až moc velká a naše cestování potřebuje mít i záložní variantu hlídání pejska, tak bych nikdy neměnila. Jako matka dneska vidím, jak moc je důležité vychovávat dítě mj. i k lásce ke zvířatům, jak moc mě, malého Františka ale i naše blízké okolí učí svými pohledy klidu, zamyšlení a lásce… Bohužel ji příroda nedovolila mít štěňátka a na to, že jako 100% ořech by dle všech statistik měla být zdravá a dlouho mezi námi, tak patří mezi poměrně nemocné pejsky, kteří potřebují péči, ale věřím, že společné porozumění a láska nám dá ještě hodně společných let… Už to bude pomalu 10 let, co jsme spolu.
Se psem mě baví svět!
Tak takhle jsem se hodně dlouho nerozepsala, ale dneska mě to samotnou dostalo… A tak jestli i vy jste milovníky pejsků a nemůžete je mít nebo ba naopak máte kapacitu mít další a nebojíte se jako my těch zatoulaných, útulkových a nebo těch nejsmutnějších utrápených, tak sledujte Katku Novákovou, ženu, před jejíž odvahou a odhodláním pro záchranu všech pejsků smekám, a proto se i my s Jenny přidáváme ke Katce, Filipovi a Tomášovi k podpoře projektu SE PSEM MĚ BAVÍ SVĚT!
Tak kolik se najde milovnic pejsků mezi ŽENAMI s.r.o.? *heart* A tak přispívejte do naší rubriky SEM!
Vaše Eva
Já a Ben v roce 2004
Jenny po příjezdu z útulku v březnu 2007
Jenny a její úpřímný kukuč dnes
Zdroj foto: Eva Čejková
