Můj starší chlapeček měl už dlouho problémy s očíčkami. Neustále ho svěděly a pokud měl někde přechody ze tmy do světla a naopak tak skoro neviděl. Z tohoto důvodu jsem jeho stav konzultovala s lékařkou a několika očními specialisty. Jelikož je to moje dítě a pro ně chcete udělat to nejlepší tak jsem se svěřila do péče MUDr. Gbelce nejlepšího očního lékaře v ČR, víte moc na nálepky nej nevěřím, ale tady se mi to opravdu potvrdilo. A tak po několika konzultacích a zkoušení alternativ bez operace se ukázalo, že to nepůjde. A tak jsem se dohodla na termínu a vyrazily. Byl to pro mě zatím ten nejhorší den. Vezla jsem ho tak a to jsem věděla co všechno ho čeká a že nebude chápat co se děje. Byl to hrozný pocit, když víte, že on se těší na výlet. Protože jízda autem je vždy výlet. Když jsme tam přijely ( Praha) tak si nás pan doktor hned vzal byla jsem domluvena, že zůstanu dokud neusne po narkóze a že hned jak budu moci ho chci mít u sebe. Ano byla jsem s ním do poslední minutky než šel na sál, ale když jsem odcházela z té ordinace a nesla jsem si v ruce jen jeho vodítko a bundu, řvala jsem jako želva tak strašný pocit. Tolik jsem se o něj bála. Celou dobu operace jsem seděla v autě před nemocnicí měla jsem s sebou i mladšího chlapečka se kterým jsme na něj myslely a věděly, že vše zvládne levou zadní. Jen já řvala celou tu hodinu co ta operace trvala. Hned po ní mi doktor zavolal, že vše dopadlo výborně, ale že si ho hned vzít nemůžu, toho jsem se bála, že tam někde v cizím prostředí bude sám a ucítí jen samé cizí pachy po takové bolesti. No asi po půl hodině mi to nedalo a šla jsem otravovat na recepci, aby mi ho daly aspoň do náruče a že zůstanu s ním kdekoli. A tak jsem si mohla jít pro něj. Ležel na vyšetřovacím stole celý se třás a sestřička ho musela držet. A tolik plakal. Hned jsem ho zabalila do jeho deky a byla jsem šťastná, že můžeme být zase spolu. Operace dopadla výborně. Ale ještě další hodinu jsem s ním musela čekat v čekárně než se úplně probudí z narkózy. Byla jsem šťastná, že už jsme spolu. Měla jsem ho v náručí, ale on stále usínal a nemohl protože se hned probudil leknutím a plakal , myslím, že se bál, že když usne a probudí se , že tam nebudu. Po další hodině jsme byli propuštěni domů s kupou mastiček a léků. Byla to hrozná jízda domů musela jsem řídit a na kluky vzádu jsem moc neviděla. Doma jsem zbytek dne musela spát s ním jinak neusnul a stále se budil a plakal. Ale když se večer už uklidnil tak si to začal to opečovávání užívat a už jsem ho začala zase poznávat. Takže jídlo jsem mu musela strkat do tlamičky a on u toho ležel a vodu jsem mu musela dávat z kapátka. Takhle mě trénoval i druhý den a to když si myslel, že ho nevidím tak si došel sám. V tuhle chvíli má očka zase jako štěňátko. Ale už nikdy nechci, aby ani jeden z kluku musel cokoli takového podstoupit. Jsou to přeci naše děti a raději ať bolí něco mě než ty moje dvě prdelky ? 🙂 Méte to taky tak ?
