Fantom opery ovládne již 19. března pražské Kongresové centrum. Jeden z nejúspěšnějších muzikálů historie z pera Andrewa Lloyda Webbera přijíždí v jedinečné produkci a české publikum tak bude mít možnost vidět slavný příběh založený na románu Gastona Lerouxe zase v jiném pojetí. Ještě než se přeneseme do Paříže 30. let 20. století, kde hudební génius, Fantom žijící v podzemí Pařížské opery, vzplane láskou k mladičké sopranistce Christine, pojďme se trochu seznámit s hlavními protagonisty. Měla jsem to potěšení udělat rozhovor s Fantomem, kterého ztvárňuje Nadim Naaman, a jednou z představitelek Christine, Georgiou Wilkinson.
Čím je pro vás Fantom opery, jak jej vnímáte?
Georgia: Myslím si, že tento muzikál znamená mnoho pro lidi po celém světě. Mnozí na něm vyrostli, jelikož byl napsán téměř před 40 lety. Být součástí něčeho tak významného s takovým vlivem na lidi je opravdu čest. Dnes jsme o tom zrovna mluvili, že jsem nikdy neměla jednu vysněnou roli, ale pokud bych ji měla, tak by to byla tato. Hrát ji je doslova splněný sen.
Nadim: Podle mě je na světě pouze několik představení, která zná téměř každý. Nemusíte ani vidět nebo slyšet žádné slovo, stačí obrázek masky a většina lidí okamžitě pozná, o co jde. A když člověk vyrůstá v tom, že chce pracovat v tomto oboru, je téměř automatické, že by se rád nějakým způsobem podílel na této produkci. A jak řekla Georgia, historie a světová proslulost tohoto díla jsou důvody, proč je čest a privilegium mít možnost se na něm podílet. Vždy říkám, že je to jako kdybychom se na jednotlivé postavy dívali jako na štafetu v atletice, teď běžíme my, ale po čase předáme štafetový kolík někomu dalšímu. Třeba za deset let přijdeme a uvidíme, jak ve Fantomovi hrají další lidé. Je to odkaz, který pokračuje navždy, což je velmi speciální. Je spousta představení, která máme ve vzpomínkách, že jsme je viděli jako děti. Třeba Fantom, Bídníci, pro mě možná ještě Mamma Mia nebo Wicked.
Co je podle vás důvodem, že si stále udržuje mezi lidmi takovou popularitu?
Georgia: Podle mě je to kvůli několika věcem. V prvé řadě díky hudbě, protože podle mého názoru se jedná o opravdu mistrovské dílo. Myslím, že je to nejlepší muzikálové dílo Andrewa Lloyda Webbera. Je tak svěží, ta orchestrace, vokální linky, pro mě je velmi těžké tu hudbu poslouchat a nebýt jí opojena. Ale je to také v příběhu, každý si v něm najde to své. Je tam romantika, tajemství, napětí. Tohle dělá tento muzikál tak populárním, protože každý si ho může užít, není pouze pro úzkou skupinu diváků.
Nadim: Řekl bych, že se divákům líbí a je pro ně fascinující sledovat v divadle představení odehrávající se také v divadle. Zároveň ve stejný čas mohou vidět různé druhy umění. V některých muzikálech máte pouze jeden styl zpěvu, hudby a tance, ale ve Fantomovi máte balet, muzikál, operu, rockovou hudbu i klasickou. Máte tolik různých stylů, které fungují všechny najednou, což je pro diváka impozantní. A samozřejmě, jak řekla Georgia, je to i o příběhu. Pojednává o někom, kdo je outsider, znevýhodněný kvůli svému znetvoření, a my mu fandíme, aby se stal lepším člověkem a našel cestu skrze tento náročný osud, který mu byl dán. A diváci cítí velkou empatii a sympatie k němu, kvůli tomu, jak se k němu zachovala společnost, když byl dítě. Ve skutečnosti je to velmi zajímavé, protože když hraji Fantoma, chci, aby ho lidé měli rádi, ale pro mě osobně je velmi náročné ho mít rád, protože páchá tolik opravdu špatných věcí – vraždí, pronásleduje mladou dívku, unese ji. Dělá spoustu věcí, které kdyby dělal někdo v našem životě, zavolali bychom na něj policii nebo se od něj alespoň drželi dál. Ale diváci pro něj pláčou a chtějí, aby ta dívka byla s ním. Když o tom přemýšlíte, tak to vlastně nedává smysl, ale ta síla je v hudbě. Když zpívá a říká tím divákům, jak se cítí, cítí s ním a mají pro něj pochopení. Směrem k divákům to vytváří romantiku, oni ji chtějí a také chtějí vidět štěstí. I když rozumově bychom nikdy Fantoma Christine nepřáli. Kdyby to byla naše dcera, sestra, kamarádka nebo kdokoliv blízký, víme, že takový muž by pro ní nebyl dobrý, mohl by jí ublížit. Ale ta hudba chytí každého.
Jak tedy vnímáte Fantoma vy? Protože pro mnoho lidí je samozřejmě negativní postavou, ale já osobně si myslím, že by nebyl v jádru tak špatný, ale život a lidé k němu byli tak krutí, že se stal tím, co vidíme.
Georgia: To je právě ono, já si nemyslím, že se někdo narodí opravdu špatným, zlým. Záleží na výchově a co ho ovlivňuje. Fantomův příběh je mimořádně smutný, což ale neznamená a není to omluva pro to, aby neustále dělal tak hrozné věci. Všichni máme v životě různé možnosti a děláme rozhodnutí, a i když jsme trochu ztracení, stejně se snažíme o správná rozhodnutí a být dobrými lidmi.
Nadim: Myslím, že máte pravdu, že hluboko uvnitř není špatným člověkem. Problém je, že společnost ho zanedbávala a odmítala, dává ho do cirkusu, do zrůdné show, a vysmívá se mu. I jeho matka ho odmítá, nepoznal podporu a lásku. Nenaučil se tak, jak fungovat a komunikovat s ostatními lidmi, jako dítě nezískal sociální dovednosti a vlastně nikdy skutečně nedospěl, takže jedná emotivně jako dítě, buď je velmi šťastný, nebo naopak rozzlobený. Hází věcmi a strká do lidí. Tohle je něco, co dělá dvouleté dítě, které ale od svých rodičů a ve škole dostává vedení, učí se, co je správné a co ne a jak ovládat emoce. Toho se Fantomovi nikdy nedostane, a to nejen jemu, ale každému, kdo je ve společnosti vyděděncem.
Podle mě je to velmi zajímavý příběh, on dělá spoustu šílených věcí a jako herec, který Fantoma ztvárňuje, se snažím najít za nimi důvod a proč on věří, že jsou správné. Ale to poselství pro diváky je, že pokud se budete k někomu chovat špatně, jako ke zvířeti, bezcitně a bez úcty, bude to mít následky. Tito lidé se mohou vrátit a ovlivnit negativně váš život. Víte, je to velmi tvrdý příklad, ale když vidíte místa zužovaná válkou, boji, rasismem nebo rozdělenou společnost, tak za deset nebo dvacet let se projeví následky. Lidé, se kterými je nyní jednáno jako se zvířaty, se vrátí s nějakou agresí, protože stráví celý ten čas myšlenkami na to, jak je jejich život nespravedlivý, nikdo je nemá rád, nikomu na nich nezáleží, pak tohle všechno vezmou a budou to chtít někomu nějakým způsobem vrátit podobně jako Fantom. Je tedy třeba mít na paměti, že špatné chování má následky, je to začarovaný kruh. Kdyby k sobě lidstvo bylo laskavější a přestalo posuzovat lidi podle toho, jak vypadají, odkud pocházejí, jaký mají původ, a prostě mělo pro každého laskavé srdce, mohlo by se takových věcí dít méně.
A myslím, že se to stává, že diváci cítí tyto věci, ale neuvědomují si to. Prostě cítí emoce. Mají pocit, že se s tím příběhem mohou ztotožnit. Což je legrační, protože je to dost přitažené za vlasy.
Obohatilo vás nějakým způsobem účinkování ve Fantomovi opery?
Georgia: Určitě, jak už jsem zmínila, je to tak trochu splněný profesní sen. Máme také velké štěstí, že pracujeme s mnoha skvělými lidmi. Takže mám pocit, že můj život byl velmi obohacen v osobním smyslu díky kolegům a přátelstvím, která jsem si vybudovala díky této show. Navždy to pro mě zůstane velmi výjimečný projekt právě díky těmto vazbám.
Nadim: S tím stoprocentně souhlasím, jsme jako rodina, což je velmi důležité, když jsme na turné a jezdíme po celém světě a jsme tak dlouhou dobu bez svých rodin a přátel doma. Na této produkci je speciální, že se producenti rozhodli cestovat po různých městech světa, kde Fantoma nikdy neuváděli, nebo ho tamní lidé znají v jejich jazyce a produkci. Být součástí této show je čest, působí novým a vzrušujícím dojmem a jako výjimečná událost, ať už s ním přijedeme kamkoli. Způsobí rozruch, a to je něco, co v Londýně nezažijete. Tam se Fantom opery hraje už 39 let, lidé ho viděli alespoň dvakrát nebo třikrát za život, takže tam už není to stejné nadšení, jaké cítíme, když teď přijedeme kamkoliv jinam. Tím je tahle show výjimečná, obohacující a je vždy cítit ocenění naší práce.
Na rozdíl od mnohých kolegů máte možnost porovnat publikum v různých zemích. Existují nějaké rozdíly?
Georgia: Přijde mi opravdu zajímavé sledovat rozdíly mezi místy, která navštívíme. Není to tak, že by někde bylo lepší nebo horší publikum, ale reaguje rozdílně, rozesmějí je jiné vtipy, jsou tiše, nebo naopak aplaudují na různých místech představení. A je to skvělé, protože nikdy nevíte, jaké to bude v místě, které zrovna navštívíte. Je to jako dialog mezi účinkujícími a diváky, vzájemně si něco dáváte.
Nadim: Publikum je vždy určitým odrazem dané země, například v Dubaji bylo zdrženlivější a klidnější během představení, projevilo se až na konci. Ale třeba v Lisabonu reagovalo velmi hlasitě. Každé místo má svou kulturu a i představení jsou tomu přizpůsobena, někde jsou večerní záležitostí, jinde začínáme hrát už v odpoledních hodinách. Někde k návštěvě představení přistupují seriózněji, jinde je to spíše jako rockový koncert. Takže bych řekl, že publikum je odrazem kultury daného města, což je pro nás skvělé.
Navíc na show pracují lidé z různých zemí a když přijedeme do místa, odkud pocházejí, změní se i celková energie, protože najednou někteří vidí svou rodinu a přátele. Například když jsme vystupovali v Lisabonu, tak pro členy našeho týmu, kteří pocházejí z Portugalska, to byl splněný sen. Přijeli se podívat všichni jejich přátelé a rodina. Pro mě bylo výjimečné vystupovat v Dubaji, kde mám rodinu a přátele, moji rodiče tam žili, takže to spojení na té osobní úrovni bylo zcela jiné než u ostatních kolegů. Každý z nás má k městům, která navštívíme, svůj vlastní vztah, všude je to proto jiné a vzrušující. Stále se setkáváme s novými lidmi a poznáváme nová místa. A jsme strašně rádi, že přijedeme i sem, protože Praha má tak krásnou historii umění a hudby. Myslím si, že jsme v takovém městě ještě nebyli.
Čím je provedení Fantoma opery výjimečné ve srovnání s jinými produkcemi?
Georgia: Například výtvarník našeho představení, Andy O’Reilly, vytvořil zcela novou scénu a kostýmy. Vše se tak vizuálně liší od původní inscenace, která se hraje ve West Endu a na Broadwayi. A náš režisér Stephen Barlow udělal hodně pro to, aby našel jiné způsoby, jak mohou být věci interpretovány, osvěžil a modernizoval celé představení, což je úžasné, protože se jedná o stejnou hudbu, postavy a dialogy, ale je v tom něco nového a vzrušujícího. Pro diváky se tak jedná o opravdu zajímavé představení.
Nadim: Často se nás ptají na srovnání této a původní verze, která se hraje ve West Endu. Pravdou je, že když děláte to, čemu říkáme nereplikovaná verze, nesmíte dělat nic stejně jako v originálu. Dokonce ani nemůžete stát stejným způsobem, nemůžete mít stejný kostým, stejnou masku. Všechno musí být jiné, což je vzrušující, protože znovuobjevujete dílo, které všichni znají a milují. Vlastně je to běžné. Představte si, že by od 16. století existovala jen jedna verze Romea a Julie. Nebo si představte, že by kdy existovala jen jedna inscenace jakékoli hry. Jenomže u Fantoma opery a Bídníků je to jiné. Zřejmě proto, že se hrají vlastně bez přestávky a lidé milují originál. Bídníci teď ale prošli proměnou. Měl jsem možnost hrát v obou provedeních, je úžasné, když máte dvě různé produkce, které vědí, jak úžasný muzikál to je, a i když změníte kostýmy nebo scénu, tak ty emoce jsou stejné, zvuk je stejný, když zavřete oči, je to stále stejné.
Myslím si, že hlavním rozdílem je, že v této verzi se režisér Stephen snažil, aby se každý cítil být více člověkem, důvěryhodnějším pro diváka. Původní inscenace je naprosto úžasná, ale hodně staví na vzhledu, choreografiích, je velmi stylizovaná, oproti tomu Stephen se snaží o realističtější pojetí, nechce, aby Fantom byl jen o tricích a iluzích, ale aby byl nebezpečným člověkem, který má mentální a emocionální problémy, jež lze vysvětlit lékařskými a psychologickými záležitostmi, které v reálném životě existují. Spíš než aby se jen ztrácel v tricích, mizel a objevoval se, není to potřeba. Je to jen jiný způsob, jak si postavu představit. Myslím si, že když lidé uvidí tuto verzi, většina z nich porozumí jednotlivým postavám a jejich motivaci víc než kdy dřív. Je to méně o tom pozlátku, ale více se zaměřujeme na hudbu a lidi, postavy, které se i mnohem více dotknou publika. Je to daleko hlubší a chytřejší a podle mě to diváky více zasáhne.
Jste nervózní před novým publikem? Protože lidé zpravidla Fantoma opery v nějaké podobě znají a srovnávají.
Nadim: Fantom opery má obrovskou základnu fanoušků a každý z nich má svého oblíbeného Fantoma, Christine nebo Raoula, takže nikdy nepotěšíte všechny a je potřeba nebrat si to osobně a nenechat se tím znervóznit. Jednoduše musíte přijít a být pravdivý ke své roli, odvyprávět svou verzi příběhu, bez ohledu na vše ostatní. Je to tedy spíše vzrušující, než že by to vzbuzovalo nervozitu. Musíte prostě přijít a být věrní své postavě, pracovat co nejlépe a vyprávět svůj příběh, svou verzi příběhu. A zatím všude, kde jsme to udělali, to bylo přijato velmi dobře. Takže je to spíš vzrušení než nervy.
Georgia: Nejsem nervózní, protože umění je subjektivní, není něco horší nebo lepší, jen jiné, a to je na tom to krásné. Já se o roli dělím s Bridget a vždy si užívám, když sleduji, jak hraje Christine ona. Protože je to jiné, i proto, že máme každá jiný život a vidíme věci jinak. Musíte být pravdiví v tom, co děláte, pak to funguje.
Nadim: Tohle nové zpracování nelze srovnávat například s tím, co někdo viděl v roce 1999 v Londýně. Pro diváky je to vizuálně nové, přináší to svěží perspektivu.
Možná ne každý ví, že existuje pokračování Fantoma opery, tedy Love never dies. Můžete nám o něm říci víc?
Nadim: Love never dies je hudebně nádherné dílo, je tam několik neuvěřitelných milostných písní. Ale u Love never dies jde o to, že se jedná o představu jednoho člověka o tom, co se s postavami z Fantoma opery stalo dál. Fantoma opery napsal Gaston Leroux a Andrew Lloyd Webber adaptoval jeho dílo do muzikálu. Love never dies ale kompletně napsal Andrew Lloyd Webber, protože chtěl, aby příběh hlavních postav pokračoval. Má na to právo, ale cítíte určité podkopání původního díla. Vlastně žádáte publikum, aby zcela změnilo své smýšlení o původních postavách. To je podle mě i důvod, proč muzikál Love never dies nikdy nedosáhl takové popularity jako Fantom opery.
Lidé natolik milují Fantoma, že pokud po nich žádáte, aby změnili náhled na postavy, nechtějí to udělat. Natolik vzácný pro ně Fantom je. Za mě je to úžasné dílo, je dobře, že bylo napsáno, protože ta hudba je nádherná. Ale nemůže na něj být nahlíženo jako na pokračování Fantoma opery. Fantom je stále silný, a to i po 40 letech, ale Love Never Dies ne, hraje se pouze čas od času. Můj názor je, že mám rád to album, rád ty písně zpívám, ale nutně to neznamená, že souhlasím s tím, co dané postavy dělají v příběhu, protože to pro mě ničí originál, nebo to, co cítím k postavám ve Fantomovi opery.
Georgia: Abych byla upřímná, myslím, že jsem to viděla jednou v Austrálii a měla jsem podobný problém, prostě mi to nesedělo k Fantomovi opery. Od té doby je to pro mě velmi oddělené, samostatná věc.
Jaká píseň je vaše nejoblíbenější? Lidé většinou na první dobrou uvádějí hlavní duet, ale jak to máte vy?
Georgia: Dneska jsme se o tom bavili a já jsem tu píseň řekla asi z podobných důvodů jako všichni ostatní, je kultovní. Stačí pustit první tóny a víte, oč jde. Způsob, jakým je tato píseň prezentována, představuje velmi vzrušující část představení. Jde o to, abychom na sebe navzájem reagovali a sledovali se. A na tom je něco velmi opojného. Takže si to na jevišti každý večer opravdu užívám.
Nadim: Když tato píseň začne, je to, jako kdyby si malé dítě ve mně řeklo: “Aha, ty jsi ve Fantomovi opery.” Vždy je to chvíle, kdy si uvědomím, jak skvělou mám práci a nemůžu uvěřit svému štěstí. V představení zazní spoustu skvělých písní opravdu světové úrovně, ale asi nejlepší je za mě Wishing You Were Somehow Here Again. Může totiž zůstat jako jedna z mála samostatná bez jakéhokoliv kontextu. Když ji vyjmete z představení, tak miliony lidí se s ní dokáže ztotožnit a jsou dojatí. Všichni jsme totiž v jakékoli souvislosti někoho postrádali či ztratili, ať už to byl rodič, milovaná osoba, nebo třeba pes. Všichni známe ten pocit, kdy si přejeme být nablízku někomu nebo něčemu, co jsme ztratili. A myslím, že každá taková píseň je univerzální. Ve své relativní a přitažlivé podobě je velmi silná. A v představení přichází v ideální chvíli uprostřed druhého dějství. Je to jako jiskra, která nás dovede až do konce představení. Christine konečně uniká všemu tomu hluku kolem sebe, všem lidem, kteří se hádají kvůli ní a s ní, je prostě sama. V ten moment říká divákům, jak se cítí, protože její sólo v prvním dějství je operní árie. Toto je ale jediná chvíle, kdy tam stojí a vylévá si srdce. Proto si myslím, že je to nejlepší píseň. Jako divák v publiku bych si řekl: „Páni, to je síla.“
Už jste měli možnost prohlédnout si Prahu? Je něco, na co se nejvíc těšíte?
Georgia: Zatím jen velmi málo, ale je to prostě nádhera. Opravdu úžasná architektura, barvy budov. Taky mi to připadá i lehce výstřední, což se mi líbí. Je to krásné a zároveň jedinečné.
Nadim: Každá budova má svůj vlastní styl, výšku, barvu, ale skvěle to funguje dohromady. Když se tu procházíte, cítíte historii, kulturu. Je to ta nejmalebnější evropská fantazie. Kdybyste se snažili někomu, kdo nikdy nebyl v Evropě, vysvětlit, jak vypadala historická Evropa, měli byste mu ukázat právě obrázky Prahy. Je to prostě krásné klasickým způsobem.
Georgia: Byli jsme na Staroměstském náměstí a doslova jste se mohli otočit o 360 stupňů a všude kolem vás bylo něco krásného k vidění. Jsem opravdu nadšená a těším se, že tady strávíme tři týdny a budeme vše objevovat.
Je něco konkrétního, co byste chtěli vidět?
Chystáme se na hrad a na výlet lodí. Myslím, že si to prostě užijeme. Máme možnost strávit tu tři týdny a musíme najít správnou rovnováhu mezi tím, abychom nezapomněli, že jsme tady pracovně, ne na dovolené. Takže musíme hodně odpočívat a každých pár dní si rádi zahrajeme na turisty a půjdeme na průzkum. Vždy hodně chodíme pěšky, společně v malých skupinkách a snažíme se poznat co nejvíc z místní kultury.
Georgia Wilkinson
Vaše postava Christine má zásadní význam pro příběh. Co je pro vás na této roli nejtěžší?
Nejnáročnější na roli Christine je množství času stráveného na jevišti. V prvním dějství jsou asi jen dvě scény, kdy není na jevišti. A i v této části se v zákulisí převlékám. Po zbytek představení jsem buď na jevišti, nebo se stranou převlékám, abych se mohla vrátit zpět. Takže je to dost fyzicky vyčerpávající. Proto je i velmi vzácné, že by tuto roli hrála jedna herečka, zpravidla se alternuje a pro toto turné se o ni dělím s Bridget, což nám umožňuje dát do toho vše, pak si den odpočinout a být připraveny na další vystoupení. Je opravdová výzva ztvárňovat takto komplexní postavu, a i když je toho opravdu potřeba hodně zvládnout, je to i zábava. I proto asi tolik hereček po této roli touží, protože je jen málo ženských rolí tohoto rozsahu v muzikálech. Takže mám opravdu štěstí, že tohle můžu dělat.
Studovala jste klasickou hudbu, ale mnoho vašich rolí bylo také muzikálových. Co je vašemu srdci bližší?
Muzikály jsou mému srdci bližší. Chvíli mi trvalo si k nim opět najít cestu. Začínala jsem vystupovat v 11 letech a milovala jsem je, cítila jsem, že ke mně přirozeně sedí. Pak jsem se ale po návratu do Austrálie začala věnovat klasické hudbě, zkoušela operu a hrála v opeře, ale pracovat v umělecké branži je velmi náročný životní styl, zvláště na volné noze, kdy jeden měsíc máte práci a další už ji mít nemusíte. Znamená to finanční nestabilitu, často i životní, protože se třeba musíte stěhovat. A jednoho dne jsem si řekla, že nemiluju operu dost na to, abych v tomhle pokračovala. Ale miluju dostatečně muzikály, tak to zkusím a uvidím, jak to půjde a pokud mě to nebude naplňovat a dělat šťastnou, najdu si něco jiného. Ale naštěstí to vyšlo.
Nadim Naaman
Jste spoluautorem muzikálu Broken Wings, takže víte, jak těžké je napsat dobrý muzikál. Co Vám bylo inspirací? Studoval jste například dílo právě A. L. Webera?
Hlavní důvod, proč jsem se pustil do psaní Broken Wings byl, že jsem pracoval ve West Endu asi 10 let a nikdy jsem neviděl žádný muzikál, který by autenticky reprezentoval část světa, ze které pocházím, což je Libanon. A Broken Wings je první kniha od Chalíla Gibrana, který je po Shakespearovi a čínském básníkovi jménem Lao-c’ třetím nejprodávanějším básníkem v historii.
Gibran prodal více výtisků než mnozí jiní světově proslulí básníci, ale protože byl arabským emigrantem, nikdo se o to nezajímal. A to je velmi relevantní zkušenost v moderním světě, v době kdy Trump zakazoval muslimům vstup do Ameriky. Ale tehdy, v roce 1902, byli syrští přistěhovalci v Americe vítáni s otevřenou náručí. A tak Gibran se svou rodinou opustil Bejrút a odešel žít do Ameriky. Naučil se anglicky. Stal se jedním z nejúspěšnějších spisovatelů všech dob. A přesto nikdo nezná jeho příběh. A tak mě napadlo, že by to byl skvělý námět na muzikál.
Kniha je o zamilovanosti, jde o romanci, která má potíže a nemůže jít cestou, kterou by chtěla. Přišlo mi, že v tomto příběhu jsou všechny ingredience pro muzikál. Můj vkus v muzikálovém divadle je hodně podobný tomu, co jsem popsal dříve, takové hraní si s písněmi. Nejsem příliš příznivcem velkých showbyznysových nebo velkých stepařských čísel. Spousta lidí má ráda tento styl hudebního divadla, ale já dávám přednost dramatičtějším věcem. Takže Andrew Lloyd Webber, Schoenberg, Maury Yeston, který napsal muzikály jako Grand Hotel, Titanic a Nine, všichni mají velmi neoklasický styl, těžké smyčcové a orchestrální skladby, které vytvářejí dojem doby a místa. To jsou věci, které se snažím dělat se svou spoluautorkou Danou. A myslím, že je to jedna z nejpřínosnějších věcí, které jsem kdy dělal. Je velmi těžké přesvědčit lidi, aby věřili novému dílu. I Andrew Lloyd Webber se teď snaží psát nová představení a nejde to snadno. Roky do něčeho vkládáte veškerou svou energii a buď to vyjde, nebo ne. Ale naštěstí se nám podařily dva běhy Broken Wings v Londýně a procestovali jsme s představením Střední východ. Bylo to velmi zvláštní období. A kdykoli se mě někdo zeptá, jaká je největší podobnost mezi mnou a Fantomem, můžu říct, že oba alespoň skládáme.
Měl jste možnost zahrát si roli Raoula i Fantoma. Jaké rozdíly vnímáte ve ztvárnění těchto postav?
Říkávám, že v dané době pro mě byl Raoul perfektní rolí. Je to taková přechodová role, když jste na cestě od chlapce k muži. Totéž se vlastně děje i Raoulovi v příběhu. Navíc jsme si jako lidé dost podobní, takže mi ta role byla blízká. Na druhou stranu to ale nebyla díky tomu největší herecká výzva. Vžít se do jeho manýrů, způsobu, jakým chodí a jak se chová, nebylo těžké. Fantom je úplně něco jiného. On je velmi komplikovaná, obtížná postava, ale vlastně je falešný. Rozhodne se být duchem opery, aby si vytvořil moc a postavení, protože žádné nemá. A rozhodne se, že když bude lidi děsit, získá to, co chce. Peníze, pěkný šatník. Žije v jeskyni pod operou, kde se věnuje hudbě. V podstatě ale tuhle postavu vymyslel. V muzikálu to tedy znamená, že vlastně hrajete dvě postavy – muže, emocionálně roztěkaného, nebezpečného, sebevědomého, který se opájí svou velikostí, ale je falešný, a na druhé straně člověka živočišného, divokého, ale naprosto pravdivého.
Je pravým opakem Raoula. A myslím si, že takhle jsou oba dva zapojeni i do Christininých myšlenek. Jako kdyby jeden z nich představoval stabilitu, dětství, štěstí, klid a bezpečí. Druhý oproti tomu představuje spojení s vášní a hudbou a se všemi věcmi, které se jí honí hlavou a kterým zbytek společnosti nerozumí. A tak má ve svém životě tyto dva muže, kteří ji mohou podporovat emocionálně i intelektuálně velmi odlišnými způsoby, ale ani jeden z nich se k ní pořádně nedostane a nedokáže jí dát, co ve skutečnosti potřebuje.
Takže vždycky říkám, že kdybych byl Christine, na chvíli bych zapomněl na muže a prostě bych šel a byl hvězdou operního světa a užíval si kariéru. Ani jeden z těch mužů se totiž doopravdy nedostane k ní, není schopen dát jí, co potřebuje. Jdou na to každý jiným způsobem.
Fantom je napsán takovým způsobem, že je velmi snadné s ním sympatizovat. Jeho hudba, to, že často zůstává na jevišti sám, aby se podělil o své pocity s diváky a řekl jim, co cítí ke Christine. Zatímco Raoulovi nedal Andrew Lloyd Webber žádnou sólovou píseň, v níž by se mohl podělit o to, co skutečně cítí. U Raoula vidíme jen to, jak se snaží o Christine co nejvíc bojovat, a jeho interakci s ostatními lidmi. Takže je to mnohem těžší přimět publikum, aby ho podpořilo. Zatímco u Fantoma je jim jedno, že někoho zabili. Může udělat všechny ty hrozné věci a oni pro něj stejně budou plakat a říkat, proč s ním Christine nezůstala. A já si vždy říkám: „Jako viděli jste to představení?“ Je to velmi zajímavé a myslím, že to ukazuje sílu hudby, dokáže vás zasáhnout, způsobit husí kůži, dojmout a mnohem víc. A jelikož Raoul žádnou skladbu nemá, nebo takovou úroveň odvahy, aby se jeho duše dostala k divákům, nezajímají se o něj tolik. Vnímají ho jako někoho, kdo stojí v cestě milostnému příběhu, přestože Christine stráví více než polovinu představení tím, že mu říká: „Raoule, mám strach. Chraň mě před ním. Já to nechci udělat. Nechci tam jít. Jak bych mohla zapomenout na jeho tvář? Prosím, chraň mě.“ Publikum vidí, co chce vidět a v tom je síla Fantomovy hudby. Myslím, že je to dobrý příklad toho, jak moc a jak selektivně si lidé vybírají, kdy se něčím nechat děsit a kdy ne.
Která role je lepší pro Vás jako herce a zpěváka?
Fantom, protože je to taková výzva, fyzicky i emocionálně. V životě jsem se tolik nezapotil. A každý den musím strávit dvě hodiny v maskérském křesle a stát se někým jiným. To je velká věc, jako dělat dvě show. Je těžké strávit víc času přípravami na něco než na jevišti, je to úplně jiný pocit a docela izolující, protože jste sám. Raoul je mnohem víc zapojený do zbytku kolektivu než Fantom.
U Fantoma říkávám, že je vlastně jen jedna píseň, kde používá svůj přirozený hlas, a to je Music of the Night. Po zbytek představení musím svým hlasem manipulovat, přidávat výkřiky a skřeky. Musím do svého hlasu vkládat temnotu a chraplavost. Je potřeba opravdu přijít na to, jak to udělat, aniž bych přišel o hlas. Stále se učím, jak moc můžu tlačit na pilu a jak moc je to bezpečné, protože když to přeženu, můžu na chvíli ztratit hlas. Takže je to velká výzva, ale právě proto je to tak vzrušující a obohacující, protože takových rolí moc není.
Autor: Kristýna Solničková
Foto: se souhlasem produkce The Phantom of the Opera
