Předem si odpovězme, že ne tak milá jako jeho humor. „Skutečně národní umělec“ Jan Werich, bez jehož dobráckého úsměvu a břitkého humoru si neumíme představit nejen Vánoce, pocházel z velmi složitého vztahu – a velmi složité vztahy také navazoval.
Dokud nás smrt nerozdělí
Werich byl pověstný „ladies man“. Dokonce měl nemanželského syna, kterého matka odložila a ten se o svých rodičích dozvěděl až zpětně. S rodinou přesto vytrval a s manželkou Zdenou (*1906) a dcerou Janou vydržel, doslova dokud je smrt nerozdělila. Po životě plném hluchých míst a neštěstí odešli všichni tři téměř naráz a všichni na rakovinu: Zdenka, Jan i dcera Jana, která oba s péčí a láskou dochovala, než sama zemřela na nádor plic.
Nucena ke slávě?
V psychosomatickém přístupu k medicíně se říká, že nemoc plic je známkou toho, že dotyčný nemůže v dané situaci dýchat. To by se rozhodně k Janě (*1935) hodilo. Zdá se, že dcera legendy Osvobozeného divadla prožila skutečně šťastná léta jedině za oceánem. V americkém exilu, kam Werichovi odjeli, když jí byly tři roky, se cítila svobodná, volná, doma. Když v deseti letech přijela, pomalu už zapomínala česky. Také jí za velkou vodou nepřekáželo slavné jméno. Ani otec.
Není pochyb, že Jana svého tatínka (plným jménem byl, mimochodem, Jan Křtitel František Serafínský Werich) milovala a byla poslušnou dcerou. Jenže… to je právě to. Werich se ve svém jediném legitimním potomkovi prý viděl a hodlal ji přesvědčit, že zdědila herecké geny, které v ní viděl. I kdyby ji měl k životnímu štěstí donutit.
Herečka i překladatelka
Jana nakonec skutečně vystudovala v roce 1957 DAMU, ale hrála jedině v oblastních divadlech, navíc pod pseudonymem Jana Hálová. Slavné jméno ji tížilo. Její výkon v půvabné komorní komedii Uspořená libra, kde hrála se svým otcem a Jiřím Sovákem, byl v podstatě jedinou větší filmovou rolí. Mihla se epizodně v pár dalších filmech, třeba Až přijde kocour nebo Ať žijí duchové!
Jana Werichová zato byla – což se moc neví – úspěšná překladatelka, hlavně divadelních her. Dodnes se hraje její verze West Side Story. Byla také velmi slušnou scénáristkou, kterou najdeme podepsanou třeba pod televizní komedií Drahý zesnulý. Navíc tvořila skvělou autorskou jednotku se svým otcem.
Napůl neviditelná
Vlastně jedinou větší nahrávkou zůstává cyklus vzpomínkových rozhovorů s Janem, jenž pod názvem „Táto, povídej!“ uvedl v roce 1969 Český rozhlas. Jana v ní skvěle kočíruje otcovy jiskřivé odbočky a drží ho daného tématu. Publikace v nezkráceném vydání se ovšem rozhovory dočkaly až po převratu – větší část skončila na dlouhá léta v normalizačním trezoru.
Napůl neviditelná jako by Jana byla i na poli vztahovém. Vdala se na svou dobu pozdě – za herce Jiřího Kvapila – a brzy se rozvedla. Z manželství se narodila dcera Jana, přezdívaná dědečkem Fanča. Jak to bývá, slavný velikán byl mnohem lepší děda, než otec. “Miluju Fanču a všechno, co dělám, od dýchání po vydělávání peněz, je kvůli ní. A pak teprve kvůli Janě.“ nechal se slyšet.
Jaké to pro Janu muselo být? Werich, který si s Janou říkal křestním a na tatínka si moc nehrál, na druhou stranu na dceři visel. Měl na ni obrovské nároky a více či méně vědomě také blokoval i veškeré její nápadníky a milostné možnosti.
Čtverácký kocour a nechtěná dcera
A maminka Zdena Werichová – ta by vydala sama na monografii. Mnozí na ni vzpomínají jako na pečlivou hostitelku a roztomilou manželku, která na Štědrý den v pověstné vile na Kampě připravovala manželovi a jeho pánské společnosti kubu, aby si ženské doma odpočinuly a měly čas chystat Štědrý večer. Nebo jak se dobrácky vadila s Werichovic kocourem, který jako všechny kočky miloval spaní v čistém lidském prádle.
Některé její aspekty ale zdaleka nebyly tak roztomilé. Tak třeba dceři vlastně nikdy neodpustila, že se narodila. A často jí vyprávěla, že byla nechtěné dítě. Během svého života trpěla mimo jiné stále vzrůstající podezíravostí a skončila na nějaký čas v léčebně.
Lépe vyrůst v ústavu?
Není asi žádný div, že aby všechny ty tlaky přežila, uchylovala se Jana Werichová k alkoholu. Ošklivě ironické je, že se rozhodla s pitím nadobro skončit těsně předtím, než jí objevili zhoubný nádor plic. Pak začala pít znovu, ještě hůře než předtím.
Mnohem lépe tak paradoxně dopadl syn Jiří, který vyrůstal u adoptivním rodičů a nevědom si svého úůvodu, zato však je živ dodnes a pracuje jako ekonom.
Nebo je to složitější…?
Jan Werich ovšem nebyl prvoplánový kruťas či kamenné srdce. Pravděpodobně byl také výslednicí své výchovy. Pocházel z brzy rozvedeného manželství. Po rozvodu připadl otci, který byl autoritářský a zřejmě nepříliš vřelý. Matku od syna naprosto odstřihl. Navíc v synových deseti letech narukoval na frontu v první světové válce. Malý Jan trávil válku u maminčiných rodičů, k nimž měl asi nejvřelejší vztah vůbec. Psycholog by možná někde tady hledal kořeny Janovy divadelní vášně – i jeho pletek se ženami. Ale kdo ví?
Jan Werich by letos oslavil stosedmnáctiny. Jak říkával, „stárnutí je otrava, ale je to jediný způsob, jak se dožít vysokého věku.“ Jistě by dnes i svůj vlastní život glosoval s nadhledem sobě vlastním.
My se musíme spokojit s konstatováním, že on i jeho rodina měli mnoho vrstev. To se inteligentním, složitým lidem stává.
Autorka: Erika Hájková
Foto z archivu Ondřeje Suchého a Jiřího Vlasáka, přetištěno v Pozitivních novinách 10. 12. 2006.
Co jsem tak slyšela, tak pan Werich měl moc rád luxusní peněženky https://www.penezenky-ahal.cz/luxusni-panske-penezenky/ a rád se na ně chodil dívat do obchodu. O takové věci jsem četla někde na webu kde se peněženky prodávají, tak nevím jak moc velkou váhu tomu mám teda vlastně přikládat. Ale tak asi na tom něco bude, když to měli na webu ne.
🙂
:-)?