Pláč doprovází mnoho emocí a je nedílnou součástí života, a to i přesto, že západní kultura s ním má problém. Neumíme být zdravě spontánní a v potřebném vyjadřování emocí ve složitých situacích se hodně omezujeme. Děti si obvykle dovolí plakat více, neboť nejsou dosud uzamčeny ve společenských konvencích ani v přetvářce či potlačování. Obzvlášť často pláčou nejmenší děti – pro miminka a batolata jde o nejvýznamnější komunikační prostředek.
Ve školním věku už děti pláčou méně, přesto ale potřebují, aby jejich bolestným emocím byla věnována pozornost. Pravdivé a šetrné ošetření takových potřeb pak záleží nejen na povaze dítěte, ale i na nás dospělých a na tom, co dětem ohledně pláče sdělujeme či vlastním příkladem předáváme. Moderní psychologie se na základě nových výzkumů za potřebu pláče staví jednoznačně. Výzkumy potvrzují: Striktní potlačování bolestných emocí škodí duševnímu i fyzickému zdraví. Na otázky odpovídá psychoterapeutka Eva Labusová.
Co vlastně pláč znamená?
Pláč je důležitý regulační prostředek pro zvládání výjimečných situací. Jde o důmyslný způsob, jaký máme k dispozici pro udržování vnitřní rovnováhy a dokončení cyklu napětí a uvolnění. Jeho potlačování může mít pro lidský organismus velmi negativní důsledky, např. zvýšení krevního tlaku, zrychlení tepu, silné pocení, pocity úzkosti a ohrožení nebo vyplavování stresových hormonů. Fyzické symptomy kromě toho po čase přecházejí v psychické – pocity napětí, úzkost, depresi. Dovolit si plakat znamená pečovat o svou vnitřní rovnováhu i o fyzické zdraví.
Proč má většina lidí u nás s pláčem takový problém? Proč nás okolí často nabádá, abychom neplakali? Vždyť pláč je do jisté míry úleva, hojí smutek a pomáhá v náročných situacích….
V našem kulturním okruhu skutečně máme tradičně potíž s projevením slabosti a smutku i s prožíváním dalších tak zvaně silných nebo negativních emocí. Začíná to už v raném dětství. Jak často dětem říkáme: Neplač! jak často jim nedáme možnost zbavit se napětí v naší bezpečné náruči. Pláč přitom pro nejmenší děti představuje důležitý komunikační prostředek, a pokud děti nemají možnost jej vyjádřit, nebo s ním zůstávají opuštěny a osamoceny, velice jim to škodí. Ač to tak na první pohled možná nevypadá, už miminko i batole má silné prožitky a emoce. Potřebuje, aby jeho „sdělení“ někdo naslouchal. Tento poznatek je z vědeckého hlediska nový a souvisí s rozvojem zobrazovacích metod. Poprvé v historii existuje možnost pozorovat, co se děje v dosud nezralém mozku dítěte při prožívání konkrétních situací.
Nakolik má téma pláče místo v základním školství?
Rozhodně tam patří. Vždyť ve školním prostředí tráví děti spoustu času a při katastrofálním současném stavu mnoha rodin si s sebou do školy nosí zásadní problémy, které z domova nemají nijak ošetřeny. Mnoho obtížných situací dále vzniká přímo ve školních vztazích, víme o nebezpečích dětské agrese, o šikaně, o nárůstu dětských depresí. Soustředit se výhradně na výuku a předávání věcných informací a opomíjet péči o dětskou duši znamená dle mého názoru míjet se s žádoucími cíli vzdělávání.
Jak by měl učitel reagovat, když se dítě rozpláče ve třídě?
Pokud možno citlivě a taktně. Měl by být schopen svou reakcí vytvořit pro celou třídu povědomí o tom, že se děje něco mimořádného a že vše ostatní teď půjde na chvíli stranou, protože je tu někdo, kdo potřebuje empatii či pomoc. Někdy je možno intervenci poskytnout přímo v třídním kolektivu, jindy je vhodnější vzít plačícího žáka stranou a jednat s ním o samotě. Především jde o to zprostředkovat mu pocit, že je se svou emocí přijímán a že o něj má někdo zájem, ale také že mu nikdo nebude nic nutit a že je v bezpečí.
Jsou děti, které nikdy nepláčou, nebo pláčou jen velmi zřídka? Proč je tomu tak?
Podobně jako u dospělých i u některých dětí vidíme, že mají s pláčem obrovský problém. Obvykle je to dáno tím, že ztratí přístup ke svým autentickým emocím, ať už proto, že jsou tak naučeny z domova, nebo že se třeba prožijí nějakou traumatickou událost, která je tak zvaně „zmrazí“. Smutek, úzkost č hněv si pak ale najdou jinou cestu, jak se projevit. U dětí to mohou být poruchy chování, zlobení, agresivita. Jindy agrese namířená proti sobě či depresivní stavy. A samozřejmě, jak víme z psychosomatiky, také mnoho nemocí…
Měl by se lišit přístup k pláči, když se událo něco v rodině, a když se něco stalo ve škole?
Události v rodině spadají do soukromí žáka a nejsou většinou určeny pro uši všech spolužáků. Školní záležitosti naopak bývají věcí celé třídy, proto je důležité řešit je v třídním společenství. Ukazuje se, jak důležité jsou v tomto ohledu pravidelné třídnické hodiny nebo hodiny předmětů nějak se emoční a sociální inteligencí zabývající. Velmi přínosná bývá i etická výchova, je-li v dané škole zavedena a učí-li ji povolaný pedagog.
Jak tedy s dětským pláčem obecně pracovat?
Není potřeba to řešit kdovíjak vědecky, buďme přirození. S dětmi bychom měli mluvit o všem, co život přináší. O tom hezkém, i o tom špatném. Probírat jejich pocity, touhy, přání i smutky. Upozorňujme je, že nestačí žít jen v tom, co nabízí povrchní společnost zaměřená hlavně na uspokojování hmotných a tělesných potřeb. Jako rodiče i jako učitelé jděme dětem příkladem. Od nás se učí způsobům chování i prožívání a jednou je předají zase dál svým vlastním dětem.
Zdroj: Rozhovor s Evou Labusovou, který byl publikován v časopisu Prevence.
PhDr. Eva Labusová je poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů. Věnuje se publicistice. Pořádá přednášky a semináře pro odborníky i veřejnost. S dcerou Alžbětou ve spolupráci s nakladatelstvím Triton připravily pro český knižní trh dvě publikace švýcarsko-americké psycholožky Alethy Solterové (www.awareparenting.com), týkající se důležitosti rané interakce matky s dítětem a významu dětského pláče a vzdoru (názvy knih: Moudrost raného dětství, Slzy raného dětství). Více na www.evalabusova.cz
