Tereza Robinson, certifikovaná rodinná koučka a mentorka se specializuje na rodiny s handicapovanými dětmi. Jako maminka těžce nemocného dítěte totiž sama ví, jaké to je cítit strach, bolest, bezmoc i vyčerpání. Znáte přísloví Nouze naučila Dalibora housti? Příběh rodinné koučky Terezy Robinson ho naplňuje do puntíku. Tereza je mámou syna Ondřeje s těžkou srdeční vadou, porodila i mrtvé miminko. To všechno ji z profese redaktorky odvedlo jiným směrem – pomáhá rodinám s podobným osudem.
Co Vás k pomáhání ostatním přivedlo? Jak dlouho již lidem, kteří potřebují podat pomocnou ruku, pomáháte?
Lidem pomáhám v průběhu života stále, pokaždé je to jiná forma pomoci. Mám vysokou míru empatie, lidé mi důvěřují a rádi mi svěřují svoje příběhy. Podílela jsem se také na charitativních projektech pro seniory. Z těch známějších jsou to například Ježíškova vnoučata. Okolo mám lidi, přátele, které jsem často povzbuzovala, pomáhala jim se posunout dál, ale i se smířit s novými skutečnostmi jejich životů a napadlo mě, že kdybych měla „odborné“ nástroje, jak jim pomáhat ještě lépe, bylo by to super, a tak jsem se začala zajímat o koučování, kterému se intenzivně věnuji. Další nedílnou součástí mé cesty bylo narození syna Ondry, který má těžkou komplexní srdeční vadu a věděla jsem, že chci jít cestou pomoci rodinám, které potkal podobný osud.“
Tým dětského Kardiocentra v Motole malému Ondráškovi několikrát zachránil život. Dveřmi tohoto oddělení přitom sama prošla poprvé už jako malá holka. Terezy máma tam roky pracovala jako sestra a ona si za ní chodila chovat děti a hrát si s nimi, později pak pomáhat na jednotce intenzivní péče. I ona se stala zdravotní sestrou, profesi ale nakonec přehodnotila a zamířila na televizní obrazovky, kde se mimo jiné věnovala lidským příběhům.
„Když se zjistilo, že má Ondra těžkou srdeční vadu, bylo to jako špatný sen. Cítila jsem obrovskou bezmoc a strach. Nemyslela jsem si, že Kardiocentrum ještě někdy navštívím a už vůbec ne v roli rodiče. Tři dny jsem jenom plakala. Jenže musíte jít dál. Když si to přehrávám zpětně, vůbec nevím, jak jsem to zvládla.“
Pár měsíců po narození Ondry a sžívání se se všemi zákroky a limity Tereza neplánovaně čekala další miminko. V půlce těhotenství na běžné kontrole přišla další rána: ještě ráno cítila pohyby miminka, v poledne už mu srdíčko nebilo.
„Nejhorší byl ten fakt, že jedno dítě máte nemocné a druhé nemáte žádné. Bylo jasné, že holčičku už budu muset porodit mrtvou. Je to velmi bolestná zkušenost. Cítila jsem prázdnotu a velký smutek. Na druhé straně mě uklidňovalo, že doma mám dvě děti, které na mě čekají.“ vypravuje Tereza dál. Dva dny čekala, než se rozběhl porod. A od té doby už její život píše veselejší scénář. Celou dobu ji podporuje třináctiletá dcera Laura, manžel Martin a dnes už i „třešinka na dortu” – syn Vojtíšek, zdravý kluk, usměvavý pohodář a Terezin zdroj energie, kterého nic nerozhodí.“
Jako koučka má to nejcennější, vlastní zkušenost. Za pár měsíců prošla její Koučovnou necelá dvacítka rodin, kde jsou onkologicky nemocné děti, mentálně postižené, se srdeční vadou nebo jiným vážným postižením. Koučování Terezu hodně posunulo. Nesoudí, nehodnotí a respektuje vlastní cestu každé rodiny.
Komu nejčastěji pomáháte? V jakých situacích se lidé, kteří se na Vás obrací s prosbou o pomoc, nachází?
Momentálně se věnuji ženám a mužům, kteří mají nějakým způsobem nemocné dítě. To je můj nový projekt Srdcem Robinson, Stojím při rodinách s hendikepovanými dětmi. Jinak mám klienty i s jinými starostmi, jako jsou rozvody, změna profese, ale nejčastěji jsou to sebe rozvojová témata, najít si nové koníčky, organizace času, vědomí toho, kým jsem a kým chci být atd.
Rodiny, do kterých se narodí dítě se zdravotním postižením, nebo které již takové dítě vychovávají, využívají vaše poradenství. Co těmto rodinám často schází, co potřebují?
Často se jedná o situace, kdy maminky potřebují nějaký čas samy pro sebe, ale mají obavy nechat doma nemocné dítě, mají výčitky, že by tam měly být 24/7. Také přichází páry, které zapomněly na společný čas a chtějí ho obnovit. Jsou to také procesy přijímání při nově zjištěných okolnostech v rámci nemoci jejich dětí, únava, nedostatek energie, ale také jim chybí sebevědomí, že všechno zvládnou. Často jde i o přenastavení negativních postojů na ty pozitivní a práce se strachy. Rodiny potřebují povzbudit a potřebují najít svoje vlastní řešení daných situacích, aby jim co nejlépe sedly a mohly plnit úkoly a změny šly jedna radost. Byť je to samozřejmě práce na sobě, a ne vždy je to jen o úsměvu. Klienti jdou hodně k sobě, do hloubky, do nepříjemných dialogů, které vedou sami se sebou. Já jsem jejich průvodce otázkami v daných koučovacích technikách.
Jak těmto rodinám pomáháte? Co je podle Vás při práci s rodinou s dítětem s postižením klíčové?
S rodinami pracuji na základě jejich chuti cokoliv změnit. Nemusí vědět, co chtějí změnit, to společně najdeme klidně v průběhu sezeních, ale musí opravdu chtít. Klíčová je na vztahu s klientem vzájemná důvěra a určitě empatie a pochopení jejich situace, kdy je podstatné jejich pocity nezjednodušovat a nechat je v klidu vše prožít krok za krokem a sledovat jejich úspěchy a rostoucí sílu, rovnováhu a sebejistotu. Klienti také často díky koučování získají nadhled a lépe poznají sami sebe. Říkám tomu, že objevujeme jejich skryté poklady.
Jaké techniky a postupy při práci s rodinou a dítětem s postižením používáte/preferujete?
Jde o koučovací techniky, které jsem se naučila v integrovaném výcviku Magdaleny Vokáčové. Troufám si říct, že je to top, co jsem mohla tady na českém trhu získat. Magdalenu vyučovali samotní zakladatelé koučinku John Whitmore a Timothy Galleway. Nejraději používám kreativní techniky, které jsou založené na fantazii. Díky ní se podle mého nejlépe dostáváme k pravé podstatě člověka a objevujeme právě ty už zmíněné poklady. Ve výsledku je koučování hra, která musí bavit klienta i kouče.
Děti není podle mého v těchto případech zase tak důležité koučovat, jde spíše o rodiče a jejich chování vůči dětem, rodině a světu obecně, které hraje stěžejní roli v tom, jak se chovají samotné děti. Není to tak, že bych s nimi nepracovala vůbec, ale jde spíše o takové popovídání si o jejich pocitech a potřebách, aby je uměl vyslechnout někdo, kdo jim rozumí a před kým nemusí mít obavy, že by svými slovy, myšlenkami ublížily. Mluvím teď spíše o dětech, sourozencích, nemocných dětí. Nemocné děti nekoučuji, mám převážně rodiny s miminky.
Měl by se v něčem změnit postoj společnosti k rodinám s dítětem se zdravotním postižením?
Společnost by se měla o takové rodiny zajímat nejen výběrem financí na jejich podporu, (je to velmi důležitá součást pomoci), ale také o jejich duši, jejich pocity. Okolí by je mělo umět lépe podpořit, vyslechnout a nebát se jich, neutíkat od nich, nestranit se jich. Jsou to často inspirativní lidé, kteří společnost mohou obohatit. A ze své zkušenosti vím, že nepotřebují litovat nebo obdivovat, jde spíše o touhu přijetí, že jsou normální, že mají stejné právo na život jako ostatní. Společnost v tomto směru volá po osvětě. Naštěstí se ale poslední dobou začíná toto téma hodně otevírat, za což jsem moc ráda a ráda navazuji spolupráce s lidmi, kteří se o rodiny a jejich duše zajímají. Většinou nás všechny zastihla také nějaká nepřízeň osudu, a proto si troufám říct, že jim máme co nabídnout.
Foto: se souhlasem Terezy Robinson
Ano, mohou obohatit společnost i lidičky kolem sebe 🙂