Polskou rodačku Katarzynu Byrtek zavál život od žurnalistiky, kterou vystudovala a nějaký čas se jí i věnovala, zcela jiným směrem. Naprosto si ji získal svět plný kostýmů, emocí a zábavy – burleska. Dnes má vlastní Blue Burlesque Show, vede kurzy (Czech Burlesque School), točí podcast a vydala také knihu moderní sexuality. To vše však naleznete pod jejím uměleckým jménem Zorya Blue. Pojďte se na chvíli ponořit do prostředí, v němž je každé tělo krásné. Možná již po přečtení rozhovoru v sobě pomalu začnete objevovat skrytou femme fatale.
Čemu jste se věnovala před burleskou a co Vás k ní přivedlo?
V podstatě celý pracovní život jsem na volné noze, kromě asi roku a půl po vysoké, a vždy jsem to měla hodně namíchané. Potřebovala jsem, aby mě to bavilo. Takže jsem učila soukromě jazyky, dělala překlady, psala průvodce, pracovala jsem pro PR agenturu v oblasti turistiky a pak jednou přišla nabídka od polské mutace Heroine. Pracovala jsem pro ně necelé dva roky, byla zajímavá zkušenost mít jen jednu full time práci a k ní burlesku. Jenže pak už to bylo spíš tak, že jsem měla v podstatě druhou práci po práci a rozhodla jsem se naplno věnovat právě burlesce.
Pamatujete si, kdy jste poprvé viděla burlesku a čím Vás fascinovala?
Určitě si pamatuji, kdy jsem ji viděla poprvé. To bylo na Žižkově v baru, který už teď neexistuje, Cardinal´s se jmenoval, a já jsem bydlela doslova za rohem. S kamarádem jsme si doma udělali party a rozhodli se ji přesunout někam ven a někdo mi tehdy doporučil, že se hned vedle otevírá bar. Šli jsme tam a součástí bylo i představení burlesky, které se mi hrozně moc líbilo. Neumím říct důvod, ale zkrátka se mi líbilo. Kdykoliv pak byla příležitost, tak jsem tam někoho tahala a doufala, že bude opět nějaké vystoupení. Až ale mnohem později přišla chvíle, kdy jsem si řekla, že bych to ráda dělala.
Nikdy jsem neměla sen, že se mi líbí retro styl oblékání nebo toužím být jako Dita von Teese. Když jsem začínala, tak ani komunita kolem burlesky nebyla nijak velká. Po absolvování kurzů přišla příležitost vystoupit na Beginners Night, ale ještě ani tady to nebylo o tom, že bych chtěla být performerkou. Ani jsem netušila, že na to mám. Prostě jsem do toho šla, abych jednou nelitovala, že jsem to nezkusila. Bylo to náročné a stresující, ale po vystoupení přišla moc hezká zpětná vazba. Dala jsem tomu 200 % a už mi to zůstalo.
Často umělci říkají, že dostávají velkou energii od publika. Tak možná i tohle trochu sehrálo roli v tom, že jste v burlesce pokračovala?
Řekla bych, že je to asi takový mix všeho. Určitě ta energie od publika v tom hraje roli. Zpočátku to byla i určitá euforie, která se dostavila po představení, před kterým jsem se dva dny stresovala. Teď už to až tak nemívám, cítím, že tam patřím. Potřebovala jsem jen najít ten správný umělecký prostředek k sebevyjádření, něco, co by mi sedělo. Kdysi jsem asi jako každá holka chtěla být zpěvačkou, ale bohužel neumím zpívat. Je to škoda, protože by to byla super show. Herectví mě nikdy nelákalo, a když chce člověk být profi tanečník, tak musí začít brzo. Burleska je tedy pro mě to pravé. Teď ještě trochu moderuji. Kdyby tedy nebylo burlesky, asi půjdu dělat stand up (smích).
Změnilo se nějak za ty roky vnímání burlesky?
To je těžké říct. Trochu víc se rozšiřuje povědomí, ale jelikož v tom žiju, mám asi zkreslený pohled. Před nějakými 10-15 lety existovala prakticky jen Prague Burlesque, ale teď je profesionálních i méně profesionálních show daleko víc.
Možná už teď více vnímají lidé burlesku jako umění a dříve si ji spojovali se striptýzem?
Burleska je striptýz. A není. Vše záleží na tom, jak definujeme striptýz. Je tam totiž anglické strip a tease – svlékat a svádět, a tohle je v podstatě esence burlesky. V tomto pojetí je striptýz nejkratší definicí burlesky. Mnoho lidí si ale pod striptýzem vybavuje spíše strip kluby, což je žánr blízký, ale má jiná pravidla, kostýmy a publikum. Nějaká negativní konotace se striptýzem ale přetrvává. Je těžké lidem vysvětlit rozdíl, nejlepší je, když se přijdou podívat na show. Když vysvětluji, lidé slyší jen to, že jdete na pódium a svlékáte se. Pak ale navštíví show a najednou se dostaví takový aha moment. Osobní prožitek je nejvíc, ten nelze předat.
A zájem je, jako první jsem začala dělat show i v jiných městech, teď v květnu nás čeká dokonce tour, a lidé mají zájem. Určitě je ale jednodušší prodat show v Liberci než v Praze, kde je všeho hodně, lidé jsou rozmazlení a kupují vstupenky na poslední chvíli, protože nevědí, jestli se jim chce jít v pátek na show, do divadla nebo raději zůstanou doma. Ale mým heslem je Burlesque your life, jakože burleska do všech domácností. Takže od začátku jsem to chtěla vést trošku někam jinam, jít mimo Prahu, a jsem moc ráda, že se to povedlo a zájem je tak velký.
Například pole dance byl zpočátku vnímán také jako něco spojeného se striptýzem a teď už má své jméno, různé soutěže a podobně. Má i burleska třeba své festivaly?
Stále se najde dost lidí, kteří si pole dance spojují jen se striptýzem, ale ona je to makačka a spíše taková gymnastika a akrobacie na tyči. Jak si holky vydobyly dobré jméno pro pole dance, tak se já snažím vybudovat burlesku.
Nějaké festivaly a soutěže existují, největší v Americe, ale ze světa se tam moc performerů nevidí. Já jsem teď byla v Londýně na World Burlesque Game, kde jsem získala třetí místo. Je to fajn, příjemný pocit, ale i když nějakou kvalitu jde ohodnotit, spoustu věcí je těžké srovnávat, takže mi ty soutěže celkově přijdou dost neobjektivní. Můj důvod, proč jsem jela na soutěž, byl, že v Londýně bydlí můj bratr a zase se s ním uvidím, zároveň svou roli hrál networking, tedy setkání se s jinými performery. Chtěla jsem vidět, jak vystupují a možná i někoho pozvat k nám. Ráda bych občas vyjela někam do světa, podívat se, jaké dělají show, inspirovat se, ale příliš nevím kam.
Říkáte, že budujete burleskní impérium. Je to třeba i tak, že máte pod sebou nějaké umělce?
Celé je to hlavně o mně, ale v rámci show vystupují i další performerky. Různě je střídám, ale mám už takový užší okruh těch, se kterými spolupracuji více a vnímám je jako součást burlesque show nebo jako moderátorky a podobně. Není to ale tak, že by celou show budovalo více lidí. Rozrůstá se, ale ne natolik, abych věci delegovala, což je pro mě obecně dost těžké. Člověk má pocit, že chce mít nad věcmi nějakou kontrolu, navíc mnohdy mám něco rychleji sama, než bych někomu vysvětlila, jak to má udělat. Myslím, že problém s delegováním má spousta lidí. Vlastně asi ani nechci, aby z toho byla velká firma, to už by mě nebavilo. Mám ráda práci v terénu, ale zároveň už se mi hlavou honí nápad, jak připravit něco, co nebude vyžadovat moji fyzickou přítomnost. Časem možná můžu někomu předat třeba marketing, ale nikdo za mě nemůže učit nebo vystupovat, protože lidé jdou za mnou.
Zkoušela jste vyjet i do zahraničí?
Jezdím tam vystupovat, ale co se týče produkce, tak to ne. Tím, že pocházím z Polska a občas jsem pomáhala s nějakými věcmi, například překlady, tak vidím, jak je každý trh úplně jiný. Potřebujete kontakty a nedává mi tak moc smysl vynakládat úsilí na produkční zajištění show jinde než v Čechách. V Polsku existuje velké množství burleskních show, na Slovensku už se také rozšířily a jelikož nemluvím německy, tak tyto státy také moc nepřicházejí v úvahu. Ale kdo ví, třeba za pár let budu mít tak vymazlenou show, že ji bude chtít někdo koupit, protože prodej lístků bych nechtěla nikde řešit.
V čem pro Vás tkví kouzlo burlesky?
Jejda, máme hodinu? Já myslím, že každý si tam najde něco úplně jiného. A jak jsem zmínila kurzy, tak holkám vždy říkám, že i když u mě byly na začátečnickém kurzu, neznamená to, že by ho nemohly absolvovat ještě i jinde. Není to promarněný čas, protože každý má trochu jiný přístup, rukopis pokud jde o pohyb, má jiné zkušenosti a vnímání, takže i v tomhle může každý něco dát. Co je pro mě důležité, a proto z velké části dělám burlesku pro ženy, ne pro muže, je to, že holky učí najít sebevědomí, sebehodnotu. Pomáhá jim spojit se se svým tělem a ženskostí. Společnost klade na ženská těla velké nároky, často protikladné nebo nesplnitelné pro 99 % žen. Tyhle nároky se navíc každých 10-15 let mění a tohle vše ústí v to, že každá žena měla v nějaké fázi svého života mindráky.
Věřím, že chození na lekce, nebo i jen na show jim může hodně pomoci. Vidí totiž, že i když mají třeba velký zadek, nebo ne zrovna komerční tělo, tak ta performerka to má podobně. I tak je ale nádherná a líbí se mi její energie, kterou v sobě můžu mít taky. Burleska je hodně o body positivity, sebepřijetí a podporujícím prostředí. Jsem feministka a věřím, že burleskou je možné feminismus nějakým způsobem dělat, protože když bude žena víc smířená se svým tělem, tak bude víc sebevědomá, a to se promítne i do vztahů. Nebude pak setrvávat ve vztahu, který neuspokojuje její potřeby, naučí se nastavovat si hranice doma i v práci. Zkrátka se jí to pak prolíná celým životem.
Za dobu, co učím, tak jsem poznala snad přes tisíc žen a i když ne od všech mám zpětnou vazbu, tak se jich vždy na konci kurzu ptám, co si odnášejí, co je překvapilo a jaký to byl pro ně zážitek. Velmi často zaznívá, že víc vnímají svoje tělo, vytáhly i podvazkový pás, který dřív nenosily, protože si na něj připadaly tlusté. Některá se po letech odváží jít v létě zase do plavek. Když tohle slyším, vidím, jaký to má smysl a je to boží.
Vidíte na kurzistkách ten progres? Že třeba přišla nenápadná žena a na konci je to někdo úplně jiný?
Je vidět, jak rozkvétají. Samozřejmě, na první lekci ještě moc nevědí ani co na sebe, ale postupně přibývají sexy oblečky a na konci kurzu už chodí v krajkových body, podvazcích, podprsence, punčochách nebo si koupí něco hezkého. Spousta z nich si jde poprvé koupit podvazkový pás a punčochy, protože v nich chtějí zkusit chodit. Ono se totiž chodí úplně jinak, když má člověk hezké spodní prádlo. Progres je tedy vidět velký a bylo vtipné, když mi jedna kurzistka svěřila, že jí někdo řekl, že od doby, co chodí na kurz, má mrd v oku. Jiná kurzistka, když jsme v rámci kurzu dělaly cvičení na sebevědomou chůzi, tak pak říkala, že ji zastavila snad v tramvaji slečna a řekla jí, že má v očích sex. Takže určitě kurz funguje.
Vy sama jste zaznamenala, že Vás okolí vnímá jinak od doby, co děláte burlesku? Například i lidé, kteří vás déle znají, že jim třeba přijde Vaše vyzařování jiné?
Upřímně, nevím, nikdo mi to neřekl z těch nejbližších. Většinou je to ale tak, že lidi, které znáte dlouhou dobu, tak už nevnímáte třeba ani barvu vlasů, soustředíte se na tu energii mezi vámi. Co ale cítím, že mi burleska strašně moc přinesla, i sebevědomí. Na druhou stranu jsem ale nějaké sebevědomí musela mít, abych ji vůbec začala dělat, takže se to prolíná. Jsem ale úplně někde jinde v přijetí těla. Zajímavé je, že lidé často chodí cvičit nebo nějak pracují se svým tělem, protože nejsou spokojeni se svým břichem, pozadím a podobně, jenže ve chvíli, kdy přijmete sebe sama a neřešíte to, jde snáze pracovat i s tím tělem. Vycházíte totiž z určitého bodu laskavosti a pak je i cvičení příjemnější, výsledky lepší a rychlejší. Já jsem třeba začala teď chodit na Aerial Hoop, tedy cvičení na kruhu, což jsem si nikdy nemyslela, že zvládnu, protože se bojím.
Musím ale říct, že mi hodně pomohlo také to, že jsem nějaký čas chodila na terapii, kde se řešily různé věci. Nějak se to tedy namíchalo, ale určitě burleska tomu hodně pomohla. Zároveň také to, že jsem v ní dobrá a už se to nebojím říct, lidem se show líbí, což je dobrý pocit. Baví mě to a navíc věřím, že moje práce je hodně smysluplná, je to vášeň. Vlastně ani nemám už žádné koníčky, není na ně čas a zábavou je mi moje práce. Nanejvýš si třeba kamínkuji kostým.
Říkává se, že spousta věcí je v hlavě a stačí trochu si to v ní přepnout a i tělo reaguje jinak.
Je to proces a práce s myšlenkami. Lidé často chtějí rychlé výsledky, ale tak to nefunguje. Vidím to i u terapie. Ukončila jsem ji asi po třech letech, protože se dostavil pocit, že už mi víc nepřinese. Jenže nějaké věci ještě dojíždějí. Například chcete něco udělat jako vždy, ale najednou se zamyslíte a uděláte to jinak. Časem už pak nad tím nebudete ani přemýšlet a uděláte to jinak automaticky. Vše si musí sednout. I holky na kurzech mi říkají, že je to tak nějak nakopne a pak chtějí přijít na další můj kurz, nebo třeba začnou navštěvovat taneční lekce. Objeví se před nimi nová cesta. Už mám i takovou zpětnou vazbu, kdy mi kurzistka řekla, že jí burleska změnila život, z toho jsem měla až husí kůži.
Možná na sebepřijetí je tohle lepší cesta, než jen docházet na terapii a o věcech si povídat, protože pracujete už přímo s tělem?
Asi bych to nesrovnávala, každé má svoje a může se to doplňovat. Já všem, kdo mají co řešit, doporučuji, že terapie je boží. Jen je třeba najít terapeuta nebo terapeutku, s ní(m)ž si sednete. Každý má ale jiné preference, i když jde o tělo, tak myšlenky týkající se sebepřijetí se odněkud berou. Třeba záleží na tom, jak jsme byli vychovány. Když malá holka vidí, jak je mamka pořád nespokojená, drží diety, tak ten model převezme.
Řekněme, že žena uvažuje o kurzu burlesky, ale stydí se. Je třeba nějaký tip, jak začít doma a ten stud trochu odbourat?
Stále s tím bojuji a snažím se pochopit, proč se lidé stydí. Ke mně nemusíte přijít polonahá, klidně si můžete obléct legíny nebo overal s rolákem, co je komu příjemné. Kurz a choreografie jsou stavěny opravdu pro každého, mám tam holky i 60+, nebo velké, malé, mladé, starší, fakt jakýkoliv typ postavy, všichni burlesku zvládnou. Nikoho nesoudím, jsem tam pro ně a ostatní holky taky neřeší lidi kolem, soustředí se na sebe. My si často myslíme, že lidé o nás přemýšlejí a pozorují nás, ale realita je taková, že každý přemýšlí nejvíc sám o sobě. Takže není potřeba se stydět, nepracujeme na kurzu s nahotou. A na doma? Vezměte si na sebe něco hezkého, rozsviťte jen lampičku nebo svíčky, pusťte si hudbu a užívejte si daný moment. Dřív jsem to také tak dělávala. V začátku je ale dobré nechat se někým vést a pokud se stydíte, tak zpravidla i tohle domácí cvičení vám přijde divné.
Je možné se někde podívat na ochutnávku toho, co zájemkyně čeká na kurzu? Takový náhled, jak to vypadá.
Na mém Instagramu občas sdílím nějaká videa z lekcí, ale obecně tam nechci moc točit. Klasické promo video nemám, spíš dávám nějaké krátké ukázky. Důležité je vědět, že není třeba jít na výkon, hlavně si to musíte užít. Míváme tendenci říkat, že nám něco nepůjde nebo jsme dřevo. Klidně buďte dřevo, ale pokud vás to baví, je to úplně jedno.
Často bývá právě největší problém vypnout hlavu a jen si to užívat.
To je pravda a hodně pak záleží i na mě. Kurzy mají ale 8 lekcí, takže je dost času na seznámení se se mnou, s celou skupinkou a postupné uvolnění se. Když rezervuji sály, je pro mě důležité, aby tam byla možnost jemnějších světel a vytvoření přítmí. Pod zářivkami totiž nevypadá sexy nikdo. Když ale navodíte správnou atmosféru, holky se více uvolní, a tím jsou víc sexy. Také je vedu k tomu, aby si do choreografie vložily i něco svého, tančily pro sebe a užily si to.
Existují různé druhy burlesky, je ta ve Vašem podání v něčem jiná, specifická?
Většina performerek se snaží o takový mix a i já se snažím, aby jednotlivá čísla byla rozmanitá. Mám tedy vystoupení v červené s boa, fetiš, s velkým kloboukem, s ohněm a další. Míchám to a nejdůležitější je vždy charisma, co performerka vyzařuje. Některá je éterická, jiná diva, někdo staví na vtipnosti.
Jak vůbec vzniklo Vaše umělecké jméno?
Měla bych si asi připravit nějakou sexy historku, ale pravda je, že mě čekal debut a s kamarádkou z kurzu jsme šly na drink a snažily se vymyslet moje jméno. Vůbec jsem neměla nápad, tak jsme různě hledaly na internetu a kamarádka někde našla jméno Zorya. Jedná se o pohanskou bohyni, která je milenkou měsíce a podle mytologie jsou kapky rosy jejími slzami. Otevírá a zavírá za sluncem, takže má vlastně dvě podoby. Její obdobou je jitřenka a večernice. Mně se líbilo, jak to zní, jenže jen Zorya je málo. A jak jsme tak stály u baru, zahlédly jsme nějaký drink, který měl v názvu Blue, což mi dohromady znělo dobře. Třeba Zorya red by nebylo ono. Dnes jsem ráda, že jsem si tohle jméno vybrala, mám ho ráda a i se tak často už představuji. Lidé z komunity mě tak znají a oslovují.
Oddělujete nějak sebe jako umělkyni a ženu? Když třeba přijdete domů, kde čeká partner, zabouchnete dveře a Zorya zůstane za nimi?
To je zajímavá otázka, nad tím se asi budu muset dlouhodobě zamyslet, protože samozřejmě když se rozvíjí nějaký nový business, člověk do toho musí dát hodně, aby vše šlapalo. Navíc, umělecký svět je vlastně takový lifestyle. Nemáte pevnou pracovní dobu, sejít se s kamarády je občas problém a čím dál víc se to prolíná s osobním životem. Pořád méně lidí mě třeba oslovuje Katko, tedy mým skutečným jménem. Teď jsem tedy single a chybí mi, že když jsem byla ve vztahu, tak jsme s partnerem zašli na večeři, koukali na seriál nebo něco podobného a v té chvíli jsem nemusela myslet na práci. Ráda bych měla ten prostor mimo, kde jste s partnerem a na nic jiného nemyslíte.
Už jsme zmínily, že točíte podcast, jak si vybíráte hosty a co vše řešíte?
Různě, hlavně podle tématu. Občas mám tip na téma a hledám, kdo by o něm mohl mluvit a jindy narazím na někoho zajímavého a říkám si, že by to bylo super téma pro rozhovor.
Některá témata jsou i poměrně kontroverzní nebo pro někoho tabu, měla jste někdy problém o něčem mluvit?
Vůbec ne. Já nevím, odkud to mám, moje rodina nejsou nějací hippies, že bychom doma chodili nazí a mluvili o sexu, to vůbec. Navíc v mojí generaci byla sexuální výchova naprosto nulová, maximálně jsem dostali od rodičů knížky. Ale já nemám potřebu soudit, pokud daná věc nikomu neškodí, tak za mě fajn. Vlastně je fascinující, jak lidé mohou být kreativní, spíš tohle mě překvapuje.
Za celou dobu natáčení je něco, co vás opravdu zarazilo?
Asi ani ne, možná jednou jsme se bavili s dominou a natáčeli u ní ve studiu a ona vyprávěla, co si přejí klienti. Tam mě extrémně překvapila ta kreativita, já bych ani nepřišla na to, že něco takového můžu chtít. Bylo neuvěřitelné slyšet, co si lidé vymýšlejí. Z těžkých rozhovorů byl třeba ten o parafilii nebo rozhovor s pedofilem, to bylo pro mě jako moderátorku těžké. Ono je to pro toho člověka prokletí, protože nechce nijak ubližovat, zkrátka se tak narodí a celý život musí žít s tím, že v oblasti lásky nebude naplněn. Takže jsem chtěla ukázat, že je to opravdu tragické a nejedná se o lidi, kteří by v životě kdy něco provedli, to aby nedošlo k mýlce.
Jaké chodí reakce na tato témata a které třeba sklidilo největší úspěch?
Třeba konkrétně u těchto témat jsme se báli, že se něco nepříjemného sesype, ale nic. Lidé většinou pod podcasty píší, že se jim to líbilo, fajn podcast, ale žádné hejty. Co se týče nejúspěšnějšího, tak to si nejsem jistá. Videa doprovázejí ještě články a i tam bývá super čtenost, ale musela bych se podívat.
Vaše kniha vychází z podcastů nebo je o něčem jiném?
Ne, jedná se o jiné rozhovory, jen asi dva jsou totožné s podcastem. Chtěla jsem tam mít témata, která budou o objevování, lidi lákají a vyprávění hostů je může inspirovat. Případně to, jak vypadají vztahy v dnešní době nebo i v budoucnosti. Například tam mluvíme o studiu, kde si můžete pronajmout pannu, která je skoro jako skutečný člověk, a k tomu můžete mít i brýle na virtuální realitu.
Jak byste představila svou knihu “Už budeš?”, o kterou i soutěžíme?
Je to kniha moderní sexuality, obsahuje 24 rozhovorů a chtěla jsem, aby byla moderní a hravá. Má být o inspiraci, co lze zkusit, jsou tam třeba i erotické omalovánky. Z jedné strany je červená, tam najdete obecnější témata o vztazích, například vztahy na dálku, slow sex apod. Z druhé strany je černá obálka a tam už jsou témata kolem BDSM a tato část je hodně prakticky zaměřená.
Promítají se do knihy i Vaše osobní zkušenosti?
Přímá zkušenost je třeba v kapitole, kde lidé popisují svůj první sex, tam jsem popsala i svůj, protože mi to přišlo fér. Často ale promítám své zkušenosti třeba do otázek k rozhovorům. Nechtěla jsem být taková nezaujatá a korektní, takže občas řeknu, že se mi to také stalo nebo něco podobného. To jak v podcastu, tak i v knize, která má také takový přirozený vibe.
Pokud by si někdo chtěl okořenit intimní život, čím byste doporučila začít?
To bude asi nudná odpověď, ale každý to má jinak. Pro někoho bude okořeněním už jen to, že si vezme hezké prádlo. Jde o to, co má kdo rád, spektrum je fakt široké. Hlavně o tom mluvte s partnerem. Někdy je to těžké, protože jedna strana umí komunikovat a druhá vůbec. Ale lidé se často o těchto tématech začínají bavit až ve chvíli, kdy přijde nějaká krize, což není dobré. Lepší je bavit se o tom, když je dobře, ne v nějakých emocích. Mít to jako jedno z témat ve vztahu, co se mi líbí, nelíbí nebo chci zkusit.
Jste spoluzakladatelkou organizace Ciocia Czesia, která se zabývá tématem potratů, což je také takové třaskavější téma. Jaké jsou reakce na činnost organizace?
Paradoxní je, že zákon o potratech je v Polsku hodně přísný už od roku 1993, kdy se stal takovou dohodou mezi vládou a církví, říká se tomu potratový kompromis. Teď ho ještě zpřísnili a nastal zcela opačný efekt, protože lidé se naštvali, že to už je opravdu nelidské a došlo k velkým protestům. Dokonce větším než v roce 1989 a slovo potrat bylo na všech titulních stranách. Proti zpřísnění bylo 80 % společnosti a oni to stejně přijali. Lidé vnímají Polsko, že kvůli církvi je takové konzervativní, ve spoustě věcí možná ano, ale když se podíváte na průzkumy, tak není. Oni lidé často zaměňují vládu a společnost, to je něco zcela jiného. Třeba Česko mi přijde mnohem konzervativnější a méně tolerantní vůči například jiným rasám. Máme tu Hnutí pro život, které je hodně hlasité. Jenže ve spoustě takových organizací je to především o penězích. Sice hlásají, že nesoudí, ale pomáhají, jenže na pomoc ženám jde z jejich prostředků minimum. Většina jde na chod, marketing, kampaně a podobné věci. My vše, co vybereme od lidí, tak dáváme na podporu těch jednotlivých žen.
Ono je hrozné už to, že o něčem, co je niterní záležitostí ženy, rozhoduje někdo, kdo to nikdy řešit nemusel, zpravidla tedy muži.
Ženské tělo je bohužel politické. Já už tedy teď nejsem v rámci organizace moc aktivní, protože nestíhám, ale vždy jsme se musely s holkama smát, když byla debata v televizi a o potratech tam mluvilo pět mužů. Uvidíme jestli dojde k posunu, ve společnosti už k němu určitě došlo.
Společnost je hodně důležitá v tom, že pokud žena takový zákrok podstoupí, byť někde jinde, tak aby na ni nekoukali skrz prsty.
Určitě ano, a i to že je více informací a mají k nim ženy přístup, je fajn. Ale nejlepší by bylo, kdybychom se mohly s holkama z organizace sejít a rozpustit ji, protože není co dělat a všichni mají svobodnou volbu.
Máte nějaký sen, který si chcete splnit?
Vyprodat O2 arenu! (smích). Ale vážně – o tom docela přemýšlím, protože zatím ten cíl, co jsem si dala, aby se show rozšířily po celé ČR, tak jsem naplnila. Teď bych ráda, aby se vyprodalo květnové turné. Jinak se budu zamýšlet, protože můj sen byl vybudovat značku, udělat tour a teď se vše dává dohromady, funguje to. Ale možná si vymyslím nějaký jiný šílený cíl. Jsem hodně na výkon, ale snažím se i krotit užívat si, že všechno funguje. Co chci určitě dělat, tak je více firemních akcí a také připravit něco on-line. Ne zrovna kurz burlesky, ale spíš takový boost sebevědomí skrze burlesku. Na tom budu pracovat teď přes léto.
Foto: se souhlasem Zoryi Blue (Katarzyny Byrtek)
