Stojím v pětihodinové zácpě a stejně skáču přes kaluže

„Za hodinku jsme tam,“ říkám Míše cestou do Skutče, protože jedeme před teambuildingem s naším týmem Žen s.r.o. omrknout i Řeznictví Čejka, ať pozná ty dobroty od mého táty a bráchy, které máme v Bufáčku v Karlíně.

Brzdíme, pomalu, ještě to chvilku jede, vzápětí stojíme. Jsem první v řadě, kdo vylézá celkem rázně z auta. Co se to jako děje?! Nedaleko od nás vidíme zabořený bagr do mostu. S naivní představou doufám, že auto, které tam jede, tak ho přeci vytáhne a jízda může pokračovat… Hmmmm, jako bych to neznala ze zpráv. Tohle bude ten příběh z dálnice, která bude ještě pár hodin stát. Čeká se na statika, musí to zkontrolovat. Neumím si představit, co asi tak se stane, když statik řekne, že most spadne a my se budeme nějak v tom jednom pruhu otáčet?! Jenže statik pořád nikde, stojí prý v koloně… Kde asi jinde by stál!? Vždyť stojí celá dálnice! No švihlo by mě a hlavně mě svrbí všechny prsty vyrazit mezi cca dvacetičlennou skupinku silničářů a policistů, kteří tam postávají a tváří se strašně důležitě. Chci tam vlítnout a začít to organizovat! Máme před sebou pět hodin čekání, což v tu dobu nikdo ještě netuší…

Být efektivní za každých okolností

Po třiceti minutách Míša říká: „Tak vytáhni počítač, alespoň doděláme ten excel.“ Hmmm, myslí ten, co řešíme už 14 dní a pořád ne a ne se dobrat výsledku?! Byť bych tomu nevěřila, tak to vyšlo a máme hotovo!

Hlavně zachovat klid

Vlastně mi v tu chvíli dochází, že Míša je klidnější než já. Já už mezitím zrušila výlet do Skutče a začínám organizovat přesun všech, kteří čekají v Chrudimi na místo společného programu na chatě. U toho si všímám, že já, celkem velký kliďas, sedím snad poprvé v životě ještě vedle většího kliďase! Což mě uklidňuje, kvituji to a inspiruje mě to. Míšo, díky!

Šířit radost

Potřebuji tu svoji energii, která se střádá uvnitř, dostat ven. A tak nápad přetvářím v realitu. V autě je spousta jídla na teambuilding, dvě formy na bábovku, a tak improvizuji. Do jedné formy nabírám jablka a do druhé oříšky od MatchaTea. Někteří řidiči koukají nevěřícně na barvu, i když možná ještě více na ženskou, co pobíhá po dálnici, něco jim nabízí a ještě se u toho usmívá?! Věřte nebo ne, čekala jsem, kolik z nich mě vyhodí a jak budou nadávat, ale nikdo! Vyhodil mě, fakt slušně, a je pravda, že už jsem tam byla celkem dlouho, až ten policista přímo u mostu a bagru, kde jsem jim začala radit, co by jako mohli udělat a že by nás už měli pustit…

Mělo to tak být

Kéž bych se nezdržela ráno v Testuj.to, kdybych se tak cestou nestavovala v té agentuře, kdybych natankovala už dřív… No, byly to dvě minuty, které mi chyběly, abychom nebyly to páté auto v řadě, ale byly to poslední auto, které to projelo. Kdokoliv jiný by mohl sedět vedle mě jako spolujezdec a říkat: „Ty jsi úplně pitomá! Zase jsi potřebovala stihnout ještě další 3 věci a teď tady kvůli tobě trčíme!“ Nikdo mi nic takového neřekl, ale moc dobře jsem si to uvědomila. A o to více jsem vlastně ráda za tu zkušenost, protože v takových chvílích poznáte parťáka, i samu sebe.

Teambuilding tedy nakonec také proběhl, i večerní setkání s Podnikavými ženami z Pardubického kraje! Stihly jsme „Tipni si“, povídaly do noci, moc toho nenaspaly, ale prostě jsme byly a bylo nám fajn. Takže jestli se na něco fakt těším, tak je to nic, které mě čeká o víkendu.

Foto: se souhlasem Evy Čejkové