Příběh Terezy Netolické je plný inspirace. Možná ji dobře znáte, ale ani o tom nevíte. Je to totiž právě ona, kdo mnoho let vdechoval život vašim oblíbeným tištěným magazínům a z pozice šéfredaktorky vám pravidelně přinášel mnoho inspirace ze světa módy, krásy nebo inspirativních lidských příběhů. Málokdo o Tereze ale ví, že je původní profesí vystudovaná učitelka. Sama sobě ale v mládí přísahala, že se ve školství nikdy pracovat nebude. Jak se ale říká „nikdy neříkej nikdy“… Přišel covid, dcera Stella nastoupila do první třídy a Tereza se rozhodla obrátit svůj život naruby a nastoupila na pozici učitelky v jedné pražské škole. Co jí přivedlo radikálně změnit profesi a co ji na práci učitelky dnes nejvíce baví? Jen čtěte dál…
Skoro se na úvod bojím napsat, jak dlouho se známe (smích). Začínaly jsme spolu v malém vydavatelství a pracovně se potkávaly mnoho let poté, i když jsme spolu nikdy v jedné redakci neseděly. Co tě vlastně k lifestylovým magazínům v minulosti přivedlo?
Jak to tak bývá, úplná náhoda. V mém životě bylo vždy všechno na přeskáčku. Nejdříve jsem si přísahala, že ve školství nikdy pracovat nebudu, protože dědeček i maminka byli učitelé tělem i duší a viděla jsem, co všechno taková práce obnáší. Natruc jsem maturovala na Obchodní akademii. Jenže malé město moc pracovních nabídek nepřináší, a tak jsem začala učit nekvalifikovaně v malotřídní škole a až poté vystudovala Karlovu univerzitu na Pedagogické fakultě, obor učitelství 1. stupně. Když se studia chýlila ke konci, nechtělo se mi hned zpátky do školství, cítila jsem, že bych ještě chtěla zkusit něco jiného. A tak jsem se do světa médií vrhla po hlavě, hned první výběrové řízení pro mě dopadlo na jedničku a já si užila ta nejkrásnější, nejvtipnější a nejluxusnější léta, která už zažít nelze, protože dnešní doba už tištěným časopisům moc nepřeje.
Jak vzpomínáš na začátek své kariéry v tištěných médiích?
Bylo to neuvěřitelné, splněný sen každé mladé ženy. Psala jsem články, cestovala, chodila na velkolepé večírky a užívala si všeho, co svět médií nabízel.
Tvoje jméno je spojeno s časopisy jako Blesk pro ženy, JOY a Můj svět, kde jsi pracovala na pozici šéfredaktorky. Přirostl ti nějaký magazín speciálně k srdci?
V Blesku pro ženy jsem se naučila všechny základy, ze kterých jsem čerpala celou svoji kariéru. Všichni lidé z této doby jsou stále mými přáteli a děkuji jim za hodně. Denně jsem se setkávala s českými celebritami a mohla se jich ptát na cokoliv. Čím víc jsem se jim dostala pod kůži a neměla ostych, tím byl rozhovor lepší. Drzá jsem byla dost, takže mi to šlo! (smích) JOY byla lifestylová srdcovka, v práci mě nezastavil ani porod. Dcera Stella se mnou od narození absolvovala veškerá focení módních stories, kojila jsem ji na poradách a první krůčky udělala v ateliéru. Už tenkrát měla JOY na Facebooku neuvěřitelných 60 000 čtenářek, které milovaly zákulisí časopisu. Tušili jsme, že mládí bude inklinovat k internetu, což nastalo a časopis v tištěné podobě už nevychází. Posledním projektem byl časopis Můj svět, který jsme celý vymysleli a dali mu tvář. Na trhu se drží dodnes, takže základy jsou kvalitní a pevné.
Magazín Můj svět jsi startovala ve vydavatelství Bauer Media, které pak následně koupilo vydavatelství Mafra. Tehdy jsi celý koncept postavila na mottu „časopis pro ženy, které nezapomněly číst“. To znamená, že narozdíl od ženských magazínů, které zvolily posun k lifestylu, jsi Můj svět postavila na příbězích a ženách mezi 35 až 55 lety. Jeho úspěch v číslech byl neuvěřitelný a podle údajů Mafry v meziročním srovnání čtenosti vykázal významný růstový trend a skoro 72 000 čtenářů. Co tě přimělo tento „rozjetý vlak“ nakonec upustit?
Nové vedení se zbavilo všech mých nadřízených a přivedlo mi nové šéfy, které jsem nedokázala respektovat. Přiznávám, že mi vadil i nový majitel vydavatelství a celková atmosféra. Časopis Můj svět je stále na trhu, jen má prodeje o 50 000 nižší.
Když jsi skončila na pozici šéfredaktorky, čekalo se, že navážeš v jiném vydavatelství nebo magazínu. Ty jsi se však rozhodla vydat úplně jiným směrem a nakonec se vrátila k tomu, co jsi původně vystudovala – tedy k pedagogice. Co tě přivedlo k profesi učitelky?
Po 16. letech v médiích to chtělo změnu. Všechno jsem dělala automaticky a ve všech zásadních mediálních domech jsem už pracovala, přišel covid a tenkrát opět zasáhla náhoda. Dcera Stella nastoupila do první třídy, kde se kvůli prvnímu lockdownu příliš neohřála. Začala účinkovat v České televizi v pořadu UčíTelka, kde měla ráno 1.třídu naživo při natáčení a pak jsme se jely učit domů. Při čekání jsem potkala svoji spolužačku z fakulty Helenu Korfovou, která je neuvěřitelně energická, a svá – takový “pankáč” mezi učitelkami. Nikdy nepodlehla žádné zaškatulkované představě o tom, jak by měla učitelka působit nebo vypadat a děti ji milují. Jak jsem ji sledovala v akci, došlo mi, že už možná přišel čas vrátit se do školství.
Měla jsi před tím nějaké zkušenosti s prací s dětmi?
Ještě před vystudováním vysoké školy jsem učila nekvalifikovaně na malotřídce, zato pod dozorem té nejkvalifikovanější – mojí maminky. Denně se mnou psala přípravy a ukazovala mi, jak co vysvětlit a naučit. Tyto roky praxe mi daly více než teorie na fakultě.
Jaké to je začínat v „novém“ oboru zase od začátku?
Samozřejmě se jedná o úplně jiný styl práce, nemůžu si vstávat, kdy chci. Čas se neřídí podle uzávěrek a porady teď nevedu, ale účastním se jich. Při návratu do školy na mě čekaly mnohem těžší výzvy než jsem předpokládala. Třeba výuka prvňáčků online, při které vedle v místnosti zápasila s podobnou výukou dcera ve druhé třídě. Učila jsem přes Teamsy, psaní do písanky jsem nahrávala rodičům a dětem krok za krokem na videa a když bylo doma ticho, nahrávala jsem do hlasových zpráv bajky na dobrou noc. Když jsme se do škol mohli s nejmladšími ročníky vrátit, musela jsem učit 5 hodin v respirátoru, což mi způsobovalo každodenní bolehlavy. Letos zase nastalo testování, to jsem si zase připadala chvílemi jako zdravotní sestra. Skoro každý týden se řešila pozitivita žáků, hygiena rozhodovala o karanténách, škola o hybridní výuce, takže jednotvárnost nehrozila. Nyní pro změnu řeším, jak komunikovat s dětmi o válce na Ukrajině. Musím uznat, že nuda ve škole nehrozí a s dětmi čas utíká opravdu rychle, což mě baví.
Co aktuálně učíš a jak staré děti?
Jsem třídní učitelka 2.třídy, takže učím úplně všechno.
Skvělá třída, úžasné děti, milí rodiče… jak moc se idylická představa o roli učitelky sráží s realitou?
Jsem věčný optimista s dobrou náladou. Realita není vůbec špatná a jsem opravdu spokojená. Díky škole mám skvěle vybavenou třídu a děti jsou vždycky úžasné. S rodiči se snažím komunikovat srozumitelně, narovinu a empaticky. Myslím, že tuto komunikaci jsme zavedli oboustranně a vše řešíme hlavně pro dobro dětí.
Jaký je tvůj názor na české školství?
Myslím, že je velmi kvalitní. První stupeň je pro děti nejzásadnější, co se zde naučí, využívají celý život.
Co tě na tvojí práci nejvíce baví?
Vždy jsem šťastná, když vidím výsledky své práce. Dříve to byla krásně nafocená fashion story a teď se raduji, když dítě pochopí učivo a vidím, jak mu narůstá jistota a sebevědomí. Snažím se dětem vštěpovat lásku ke knihám, sportu, férovost a důslednost. A nebudu lhát, baví mě letní prázdniny, i když reálně je máme s přípravami kratší než děti.
Co je naopak nejtěžší na profesi učitelky?
Možná ten většinově ženský kolektiv. (smích) Po návratu mě překvapilo, kolik “papírování” člověk musí zvládnout. Řekla bych, že nejtěžší je denně posuzovat všechny ty chlapecké bitky, dívčí hádky a rozepře obecně. Je nutné o všem mluvit, protože hranice mezi špatným chováním a šikanou je velmi tenká. Když jsme se vrátili z lockdownu do lavic, přidaly se i bonusy dětského kolektivu jako roupi a vši, z těch mám hrůzu pořád, jelikož jsem kontaktní učitelka. (smích)
Co všechno by měl kvalitní učitel zvládat?
Myslím, že pokud chce být učitel kvalitní, musí především umět vypnout, mít svůj život a udržovat si stále nadhled a lehkost. Nebrat si nic příliš osobně a zůstat pozitivně naladěným člověkem. Neměl by se nechat semlít obecnou představou o učiteli, mít svůj názor, nebát se ho říct nahlas a hlavně, nebrat se smrtelně vážně. (smích) Také jsem pochopila, proč se při studiu 1.stupně dbá na všestrannost a skvělou kondičku. Ta se totiž s dětmi opravdu hodí!
Jak se obsáhlé a komplexní pojetí učitelství v České republice promítá do profesní přípravy učitelů? Jak moc můžeš zasahovat do osnov a konkrétních výukových praktik svých studentů?
Každá škola má svůj školní vzdělávací program. Pro každý ročník jsou pak vypracované metodické plány, které si může každý učitel přizpůsobit dle zvolených učebnic nebo tempa “svých” dětí, ale splnit je musí, aby mohly děti navázat učivem v dalším ročníku. Výukové metody jsou zcela na učiteli. Každý zná své žáky natolik, aby na ně uměl zacílit.
Můžeš zpětně zhodnotit, jestli se naplnily tvoje představy o tom, jaké to je učit ve škole?
Měla jsem štěstí, přijali mě na jednu z nejlépe hodnocených škol na Vinohradech se skvělou pověstí a kvalitním vedením. Občas mívám nabídky práce ze své původní profese, ale zatím mě nic nenadchlo natolik, abych se vracela.
Na základě čeho, by si podle vás měli rodiče vybírat základní školu?
Každý má jiné priority. Každopádně by se rodič měl ztotožnit se vzdělávacím programem školy. Zjistit si, jakou metodou se učí prvňáčci čtení (genetická nebo analyticko-syntetická metoda), matematiku (Hejného metoda nebo běžná matematika) a jaká je ve škole výuka cizích jazyků. Když se cca od třetí třídy děti osamostatňují, každý rodič ocení co nejkratší vzdálenost od domu ke škole.
Co ti dělá v životě radost?
Baví mě moje rodina, sport a nejvíc si užívám devítiletou Stellu. Máme psy, skinny morče a spoustu přátel, se kterými je nám skvěle. Navíc stále pracuji po nocích v malém vydavatelství časopisů, které mi udržuje čistou mysl a občas mě vrátí do starých časů.
Máš nějaké životní motto?
Žij život, který budeš chtít vyprávět.
Foto: archiv
Autorka: Lucie Janotová
