Mezi psy a jejich majiteli často vzniká opravdu pevné pouto, ale ne každému se podaří tak dokonalá souhra, že si rozumí klidně i beze slov. Jak zlepšit vzájemné vztahy a komunikovat se psem tak, aby přirozeně a bez nátlaku dělal to, co po něm žádáte, učí Michaela Drábková. Koučka komunikace se psy pomáhá majitelům psů nejen s odstraněním nejrůznějších problémů, jako například tahání na vodítku, ale především vede k tomu, aby si lépe vzájemně naslouchali. Snáze si pak osvojíte třeba i znakovou řeč pro psy.
Jak jste se dostala k práci se psy a vlastně i jejich majiteli? Původně byla Vaším oborem potravinářská chemie a biotechnologie, což je poměrně vzdálené.
Vystudovala jsem sice potravinářskou chemii a biochemii v Brně, ale od malička jsem chtěla pomáhat zvířátkům. Každý pejsek byl můj kamarád a od chvíle, co jsem se naučila chodit, tak mě mamka nemohla zastavit v kamarádění s nimi. Chtěla jsem být proto veterinářkou, ale v jednu chvíli jsem uznala, že bych asi nebyla nejlepší veterinář na světě, který dokáže zachránit všechna zvířata. Když jsem zjistila, že ani moje maximum by nestačilo k tomuto výsledku, řekla jsem si, že tedy půjdu na školu, kde jsou dveře otevřené i studiu genetiky a uvidím, co se bude dít. Chemie a biochemie mě neskutečně zaujaly, zkoumat, co se děje uvnitř. To znamená biochemie těla, buněčná genetika, buňky a jak to v rámci nich funguje, to vše se stalo mojí vášní. Láska ke zvířatům ale nezmizela a postupně mě cesta zavedla zpět k tomu mému bohatství a umění, které dnes sdílím.
Dalo by se Vaše studium zužitkovat třeba při vývoji krmiv nebo něčem podobném zaměřeném na zvířata?
Pravděpodobně dalo, protože principy, co se týče lidského těla a fyziologie pejska, jsou obdobné. Nevím, jestli bych se vrhla zrovna do krmiv, to je taková sféra, do které bych nerada zasahovala, ale připravuji důležitý projekt s veterináři. Budeme sledovat omezující záněty v těle pejska a jak rychlým způsobem, jednoduše, bez nutnosti syntetických látek pejskovi primárně podpořit a následně prodloužit kvalitní život. Přeji si, aby naši parťáci nemuseli odcházet tak rychle, jak se to většinou děje. A věřím, že si každý přejeme, aby s námi byli co nejdéle.
Říká se, že hodně věcí se nejen u člověka, ale i právě u psů dá vyřešit výživou.
U každého živého organismu, takže lidského i psího, je to stejné. Důležité je vrátit organismus do přirozené přírodní rovnováhy na základě hodnotných vstupů a nepřetěžujících výstupů. To nemusí být jenom potrava, ale třeba roli hraje např. značné přetížení po fyzické nebo psychické stránce či nedostatek spánku. Ve svém přístupu se dívám na život každé bytosti celostním přístupem. Vše se vším souvisí. Tedy nejen to, jak společně parťáci fungují v každodenním životě, ale také jak dokáží poznat a odlehčit od potíží, které nemusí v partnerství mít. A hodnotná výživa k zajištění kvalitní podpory života je dnes problém jak pro člověka, tak i pro psa. Je právě důležité, aby se i v tomto ohledu člověk začal zodpovědně starat nejen o sebe, ale i svého psa. Pejsci jsou našimi ochránci a pomáhají nám i s různými neduhy našeho těla, takže bychom jim neměli přitěžovat a omezovat jejich život svými nemocemi. Jsem vděčná, že se v mé více než 10leté praxi setkávám již mnohem více s lidmi ochotnými vědět, jak sobě i svému pejskovi pomoci i v oblasti výživy. Vím, že je kdykoliv možné najít přírodní vhodnou podporu k podpoře budoucího zdraví.
Je možné shrnout, jak začít se psem správně komunikovat, jak se na něj naladit? Asi to bude i dost jiné, když ho má člověk od štěněte a když si vezme pejska z útulku, který za sebou má nějakou historii?
Než Vám odpovím na otázku, přeji si sdělit, že podle mého porozumění jsou člověk a pes velmi propojeni. A to jak ve sféře fyzického zdraví, tak i vztahu. Pro mě je jejich vztah rovnocenným partnerstvím. Trénink a výchova nejsou pouze o tom, že pejsek poslechne, když člověk řekne příkaz. Zvládnutí Umění Komunikace je v tom, že člověk dokáže vnímat všechny souvislosti – okolí, pejska, sebe, organizaci mezi sebou v daném okamžiku, a vnímá vše, nejen co je viditelné, ale hlavně získá schopnost vidět i neviditelné vlivy. Společně se věnujeme komplexu těla, emocí a myšlenek se záměrem odstranit i neviditelné překážky mezi parťáky. Vždy hledáme zdroj potíží, které v chování pejska vypadají jako neposlušnost. Zjišťujeme, proč třeba pejsek neposlouchá nebo se mu nedaří něco udělat, když na něj např. člověk křičí na dálku. Na tohle všechno klademe důraz tak, aby se člověku s pejskem dařilo v daleko větší harmonii a ve spolupráci pro každodenní život. Není to o tom, kdo koho poslechne, ale jak se sladit v krásném partnerství založeném na respektující komunikaci.
A nyní k odpovědi na Vaši otázku: Máte pravdu, že pokud pejsek vyrůstá u člověka nebo má nějakou historii v útulku, může to hrát roli v jejich počátečním naladění a komunikaci. Ale stav pejska závisí z 99 % na stavu člověka, kterého na své cestě potkal. Když je pejsek z útulku, tak samozřejmě má nějaké minulé zkušenosti, většinou nepříjemné, ale vždy je vděčný, když ho člověk podporuje příjemnou přirozenou energií. A jestli je nějaký trik jak se sladit co nejdříve? Úplně nejjednodušší je s psím tvorečkem komunikovat už tam, kde je. To znamená začít si vytvářet vztah už tam, kde se poprvé setkáte. Potom, když ho přivedete domů, provést ho porozuměním, jak to u vás doma přesně bude fungovat. Toto pejsek potřebuje porozumět, protože to je jinak, než to znal dřív. Velmi důležité je, z pohledu člověka, který je průvodcem pejska do bezpečí, seznámit pejska se vším, co doma máte. Samozřejmě s přihlédnutím k jeho stavu a i na to, co zvládá. Pokud některé situace nezvládá, potřebuje od svého člověka podporu k ulehčení jejich zvládnutí tak, aby byl schopen přijmout svoji novou realitu.
Problém nastává ihned od začátku, protože mnoho lidí, když si donese pejska domů, tak neví, jak to chtějí mít zorganizované doma (nejen v prostoru, ale i organizaci během dne), nepromysleli to a ani neví, jestli daná pravidla bude každý v rodině dodržovat a zvládat stejně. Pejsek v tom má pak trochu zmatek a nedokáže se v dané situaci zorientovat, takže si ze své rodiny něco načte a pak se podle toho chová. Tady právě začínají vznikat budoucí problémy. On totiž začne fungovat podle toho, co zjistil, že je možná dobře. Takže jestli se chceme vyhnout budoucímu nevhodnému chování našeho pejska nebo nedorozumění, tak je dobré si promyslet – ještě před donesením pejska domů – jak to chceme a domluvit se na tom i s ostatními členy domácnosti.
Jak si vůbec vybrat pejska? Podle sympatií, zvážit prostor apod.?
Rad můžeme zmínit spoustu, ale rady jsou obecné. Já jsem zastáncem individuálního přístupu – projít s každým člověkem jeho přání a možnosti. Každý jsme úplně jiný a máme úplně jiný život. Na našich setkáních procházíme společně přání člověka komplexně. Nejen to, co chce teď, ale i jak vidí život do budoucna, protože je důležité si také uvědomit, že pejsek je s námi celý jeho život. Jaká bude naše situace za 10 nebo 15 let? Když si například starší člověk vybere velkého pejska, tak ho nebude schopný donést k veterináři, když pejsek zestárne nebo se mu něco přihodí. Pokud máme děti, pak je třeba vzít v potaz, jakou energii mají, a tedy jak energického pejska potřebují, aby zvládl organizaci jeho nové smečky. Prostor je také důležitý. Jestli máte zahradu a pejsek bude venku, nebo naopak bude celý rok doma, aby byl od přírody připravený na to, že situaci s člověkem zvládne příjemně. Dívejte se také na to, jak moc jste aktivní, jestli mu dáte dostatečný pohyb, nebo máte nějaká pohybová omezení. Podstatné je promyslet cokoliv, co vás napadne, že souvisí se životem s pejskem nejen teď, ale i do budoucna.
Když to řeknu trochu nepěkně, tak nejlepší je zvážit, co jste ochotni obětovat pro život s pejskem. Pokud se nechcete omezovat ve svém životě, cestování, práci nebo rodinném životě a najít si na pejska čas, tak si pejska raději nepořizujte, aby ve svém životě se svým člověkem netrpěl bez pozornosti.
Na psa si člověk potřebuje vyhradit dostatek času, aby mu věnoval čas a pozornost. Také velkou část v rozhodování hraje finanční stránka. Taková veterinární péče není nic levného a podobné je to s kvalitním krmením. Pejsek může být často finančně náročnější než další dítě.
Co máte na své práci nejraději?
Úspěch parťáků, se kterými se setkáme, jejich rozzářené šťastné oči, klidnější a šťastnější život. Jsem vděčná za všechny pejskaře, kteří si hledají možnosti pro zdokonalení se ve spolupráci s pejskem na úrovni komunikace, porozumění a harmonie. A nejen klasicky pomocí dostupných metod, pomůcek a pamlsků. Mám radost za možnost být inspirací a sdílet svůj dar umění komunikace, který jsem se nikde neučila. Vše, co sdílím je prožité a odžité. Své vnitřní nadání, porozumění se psy, jsem převedla do slov, aby si ho každý mohl osvojit. Vychází ze mě, mého porozumění propojení člověka a pejska a předávám jej laskavým pejskařům, kteří si přejí toto umění objevit a umět pro svá partnerství. Miluji na tom, že objevuji s každým individuálním setkáním a pejskem něco nového, čím ještě více dokážu podpořit parťáky. Objevuji další souvislosti pro posun k uvědomění celistvosti a harmonii spolupráce, jak může člověk pracovat sám se sebou nebo jakým způsobem může vytvářet daleko lepší a hlubší vztah se svým pejskem.
Objevuji postupně různé úrovně komunikace, na kterých každý člověk i pejsek společně dokáží komunikovat. Jsem vděčná, že mohu předat lidem svůj dar, aby se mohli začít vracet do své přirozenosti, stát se vzorem pro pejska objevením srozumitelné komunikace, vnitřního klidnějšího rozpoložení a odstraněním i nevědomých nedorozumění. Je pro mě velmi potěšující sledovat potom i velmi rychlou změnu chování pejska. Největší radost mi dělá, když dokážu lidem i pejskům změnit život k lepšímu. To se děje i během jednoho setkání nebo i po pár větách. Odhalení původu potíží či problémů pomáhá k mnohem rychlejšímu nalezení řešení a nastartování mnohem příjemnější společné cesty. Už nikdy se pak nemusejí zabývat tím, co je trápilo před naším setkáním.
Těší mě, když člověk přijde, chce se učit a vnímá, že partnerství je vždy o dvou. Hlavně o něm samém a potom o pejskovi. Pomáhám jim oběma se sladit v té pro ně správné společné řeči, nejen ve slovech, ale ve společné existenci, aby oba fungovali jako jeden. Tím se stane, že vnější věci nemají moc člověka a psa rozdělit (různé rušivé vlivy, nepozornost pejska), člověk se nemusí rozčilovat a i po špatné zkušenosti oba dokážou opět najít důvěru a jít dál. To, co se děje nyní, v budoucnu může být úplně jiné, mnohem příjemnější.
Hodně se mluví například o nápravě psa, ale prvopočátek problému bývá zpravidla u majitele?
Vždy to tak je. I na dětech vidíte, že přebírají zvyky a znaky prostředí, ve kterém vyrůstají. U pejsků je to podobné. Pejsci podporují svého člověka i tím, že mu nastavují velmi mocné zrcadlo. Myslím si, že k člověku v historii přišli, aby nás provedli zpět k naší přirozenosti a jedinečnosti. Jelikož nás mají rádi takové, jací jsme, tak nám vlastně pomáhají i v našem sociální světě, nejen energeticky, nebo také tím, že dokážou léčit spoustu nemocí či bloků. Hodně nám pomáhají k různému uvědomění. Ovšem jen pokud to člověk chce vidět. Když jsme tedy mluvili o tom výběru pejska, tak vlastně on si vybírá nás. To je na tom to úžasné. Když se pejsek a majitel sladí, je to vidět na první pohled. Po cestě k tomuto úžasnému partnerství ale většinou narazí člověk na to, kde má určité mezery, nejistoty, nevědomí, jakým způsobem vychovávat pejska ne povely, ale uměním být mu srozumitelným vůdcem a vzorem.
“Pes Parťák” je komunita srdečných lidí, kteří se chovají laskavě a vstřícně k pejskům s respektem k jejich bytí a potřebám. Když si tohle všechno člověk uvědomí, dá se udělat mnohé. Na druhou stranu, pejsek si s sebou může nést nepříjemnosti z minulosti, náročnou nezvládnutou situaci nebo se mu něco nevede. Člověk je pak tím, kdo ho má umět podpořit k tomu, aby se mu podařilo vše v souladu se správným chováním a cítil se bezpečně. Poté ze svého člověka nespustí oči. Toto ovšem od člověka vyžaduje pozornost a ochotu stát se průvodcem v podporující spolupráci. Pro člověka, který neví, jak to jednoduše změnit uměním komunikace, končí většina neposlušností rozčilením, trestem nebo pamlskem. A to není to hluboké a úžasně sladěné partnerství se psem.
Vy se věnujete koučinku, ne výcviku. Pracujete více s pejskem nebo právě s majitelem? Například vidíte, že pejsek by fungoval dobře, ale problém je spíš u páníčka.
Ptáte se hezky. Ano, pracuji s člověkem i pejskem najednou. Nejde o výcvik v klasickém pojetí, ale o vztah na mnohem sladěnější úrovni, než co dokáže jakákoliv pomůcka nebo pamlsek. Nevnímám pejska jen jako nějaký nástroj, něco co nám splní povel. Vím, že mám nadání cítit mezi člověkem a pejskem určité věci, které nemusí být vidět. Mám citlivější vnímání v přítomném okamžiku a dokážu člověka podpořit k uvědomění, co se právě odehrává. Mám rychlejší vnímání i rychlost reakcí pro porozumění, co se mezi parťáky děje. Dokážu tak člověku zkrátit cestu k odhalení příčiny či zdroje potíží, abychom pak mohli skutečně hledat kroky k opravě a řešení vhodné právě konkrétně pro člověka a jeho pejska.
Nejde o to, dát nějakou radu jako náplast, když si například pejsek nedokáže sednout, tak ho k tomu nějakou metodou dotlačit. Každý krok děláme s ohledem k přirozenosti člověka a pejska, jejich schopnostem, možnostem a porozumění. Mým nadáním je poznání reakcí, spolupráce a až neviditelné komunikace člověka s pejskem. Jednoduše řečeno, vidím i to, co není vidět a rychleji dokážu oba parťáky daleko lépe “přečíst”. Setkání jsou velmi nápomocná člověku při práci s pejskem a na setkání vždy pracují oba dva společně. Člověk, jako zdroj a vzor, potřebuje spoustu uvědomění, poznání souvislostí, které dnes ještě ani nemusí vnímat, nebo vnímá, ale nedokáže si s tím jednoduše poradit. To může být nejen neposlušnost, ale třeba, že ví, že pejsek je smutný, něco ho rozčiluje, ale neví, jak to jednoduše změnit. Takže pracujeme na tom, aby se do jejich partnerství vrátil klid, důvěra, vzájemnost, pohoda, kterou si každý pejskař přeje. Nejideálnější je fungování tak, že člověk jen pomyslí a pejsek udělá, co si přeje. Toto každému může fungovat i v tom vnějším světě plném nástrah, nejen doma na zahradě.
Ano pracuji i s lidmi, protože my jsme vysílači všech signálů a dokážeme, což máme tu velkou výhodu, předpokládat spoustu věcí. Na druhou stranu je nám tato schopnost velmi nevhodná při komunikaci s pejskem v reálném okamžiku. On je citlivý pro signály z vnějšího okolí, ale pokud se na jeho realitu díváte komplexněji jak já, tak hraje roli i to, jak se chová a komunikuje jeho člověk. Páru lze pomoci v jakékoliv situaci od neporozumění ke zvýšení důvěry mezi parťáky a k nastolení větší harmonie v jejich vztahu. Pak dokážou lépe spolupracovat nejen mezi sebou, ale i s vnějším světem. Snáze v něm každý den společně fungovat. Vše se stává jednodušší, příjemnější a bez stresu. Projeví se to také na tréninku, poslušnosti pejska a u člověka i na tom, jak se vlastně úplně jinak cítí – na úrovni emocí, psychiky a někdy také na úrovni fyzického těla.
Pracuji s oběma parťáky najednou. Praxe potvrzuje rychlé úspěchy, když na počátku projde člověk změnou porozumění a osvojí si umění komunikace, začne probíhající situaci vidět jinýma očima, tak se vše rychle mění. Lidé mnohdy chtějí vědět, jak rychle je možné odstranit problém. Může to trvat pět minut, například u jednoho páru jsme se tahání na vodíku zbavili za takto krátkou dobu, protože porozuměli tomu, co bylo pravou příčinou a dokázali ji u sebe rychle upravit. Někomu to trvá déle, někdy pár setkání. Je to vývoj a vždy se díváme na to, co daný pár potřebuje, co je jim přirozené, co jejich vztah potřebuje. Všechny metody, které chtějí používat nebo používají a fungují, použijeme pro zlepšení komunikace a prohloubení vztahu. Pokud jim nefunguje, tak se učíme, jak to lépe a srozumitelněji udělat, aby fungovala. Ale na metodě, pomůckách ani pamlscích tady tolik nezáleží. Co potřebují parťáci zlepšit, tam je provedu v bezpečném prostředí podporou k poznání, co vše je možné jednoduše upravit, aby se člověk mohl stát a být tím nejlepším průvodcem pejska do bezpečí.
Z Vaší práce vznikla i kniha Znaková řeč pro psy. Co si pod tím můžeme představit?
Kniha vznikla, když můj Falík byl starší a nemohli jsme už tolik spolu běhat. Řekla jsem si, že sepíšu, co jsme společně dělali a jak nám to fungovalo. Falík, až na výjimky, nikdy nebyl na vodítku. Přidala jsem obrázky. Pak jsem to začala nějak svévolně rozvíjet v knížku. Přidala jsem pár mých velmi důležitých uvědomění a postřehů, jak fungovat a zdokonalit partnerství s pejskem. Najednou z toho vnikla knížka. Během psaní Falco odešel za duhový most, a tak jsem tuto knížku věnovala jemu, umění komunikace, kterou mě za těch 17 let života provedl. Knížka je mým poděkováním za jeho sdílení, které potřebuje vědět každý laskavý pejskař a rozhodla jsem se ji vydat pro společný úspěch všech parťáků. Kniha má podtitul Společnou cestou k vzájemnému porozumění, což je právě o tom více si u sebe prozkoumat to, co k pejskovi vysílám, protože on nevnímá jen slovo, ale i tu fyzickou stránku člověka, když člověk se přirozeně pohne. Když si není vědomý toho, jak se pohnul, může tím pejska i ohrozit. Všichni víme, že když se rozcházíme, často mávneme rukou dopředu, a to je pro pejska signál „jdeme“. Jenže pokud tohle uděláme nevědomky někde u silnice, může to být velký problém. Knížku nyní vlastní přes 5000 pejskařů a stala se oblíbeným bestsellerem.
Kniha provází začátečníky, aby na 18 signálech různé obtížnosti, od dej pac až po figury do tance se psem, podle mého návodu natrénovali způsob tvoření srozumitelného povelu. Jak konkrétně a detailně potřebují přemýšlet o tom, jaký povel, já tomu říkám dohodu, si s pejskem chtějí určit a jak svoji komunikaci potřebují zdokonalit. Je to takový pracovní sešit, protože není důležité, jak jsem to měla já s Falcem, ale je extrémně důležité, jak to člověk vnímá právě ve své přirozenosti. Každý jsme úplně jiný, každý pejsek je úplně jiný a někomu může fungovat jedna věc, jinému úplně něco jiného. Takže pravá strana tohoto pracovního sešitu je určena k tomu zaznamenat si, co je právě pro člověka nejpřirozenější, když chce popsat určitou aktivitu. Člověk si to pak může přenést i do každodenního života, když chce vyslat například signál „dost” nebo “stačí“. Takové povely, kdy potřebujeme zorganizovat chování pejska tak, aby si nebyl potenciálně nebezpečný a nevyvolával svým chováním ani pocit nebezpečí pro okolí. A tím mohou společně fungovat ve sladění a bezpečí i vůči vnějšímu okolí.
Pro pokročilé pejskaře je kniha značně zajímavým nástrojem k tomu, aby odhalili, kde mají mezery v komunikaci. My lidé totiž myslíme hodně povrchně, ale pejsek potřebuje komplexněji podané informace, které člověku nejsou vlastní. Člověk proto musí být vědomější v tom, co vysílá na více úrovních než jen slovem. Další úrovně komunikace odhalujeme se zájemci na společných setkáních podle úrovně, jak svému pejskovi člověk rozumí. S pomocí knížky lze odhalit mezery v komunikaci, které v pejskovi vyvolávají nedorozumění, a tedy z dlouhodobého hlediska jsou základem pro vznik problému.
Do pracovní části knížky je možné nalepit fotku pejska, popsat členy smečky, zapsat si datum, kdy se vám povedlo zažít si vytvořený symbol znakové řeči. Je to úžasná pomůcka pro sjednocení komunikace v rodině i s dětmi a materiál, který děti velmi baví při trénování pejska. Zkrátka taková krásná věc, která vám bude jednou i památkou, až pejsek odejde. Zajímavé je, a málokdo tak knihu používá, že když má smečka, tedy pejskova rodina, vícero členů, mohou se díky knize sladit v tom, jaké povely chtějí jednotně používat. Zapíšou si do ní, na jaké slovo nebo gesto nejlépe pejsek reaguje a mají hlavně tyto dohody vždy k dispozici, čímž získají velmi nápomocný návod, který jim ulehčí práci s jejich parťákem. Často my lidé zapomínáme, jak jsme něco mysleli, na čem jsme se s domluvili a takhle to máte černé na bílém na jednom místě. Když se toho pak bude člověk i členové smečky všichni držet, pejsek nebude mít zmatek v tom, co má dělat, což mu ulehčí jeho poslouchání.
Když si osvojíme s pejskem znakovou řeč, může se hodit například i ve chvíli, kdy začne přicházet o sluch? Že i v tom pokročilejším věku je pak snazší s ním komunikovat?
Ano, je to pomůcka, jak pro pejsky, kteří ohluchnou, tak pro pejsky, kteří třeba jsou hluší z nějakého důvodu už od štěněte. Nebo když si nechcete vykřičet hlasivky, tak lze používat signály znakové řeči i na dálku. To, co sdílím s lidmi, je, aby se naučili fungovat s pejskem přirozeně, bez nějakých pomůcek jako jsou pamlsky, píšťalky apod. Pracujeme společně na tom, aby člověk byl tím krásným zázemím, kam se pejsek chce vracet, aby člověk byl tím, kdo vytváří podporující prostor, když se pejskovi něco nedaří. Důležité je být jednoznačný ve svých sděleních, dostatečně důsledný, nemyšleno manipulací nebo nějak negativně, ale srozumitelně.
Tělo je jednou ze 4 částí komunikace člověka a pejska, pak je tu ještě slovo, emoce a nějaké naše vnitřní nastavení. Tohle všechno, když dáme dohromady a sladíme to tak, aby si nás pejsek dokázal správně číst, tak se změny můžou dít i lusknutím prstů. Psi nám vlastně jako průvodci ukazují, co člověk může zlepšit ve svém životě, sám pro sebe i pro okolí, také nám ukazují spoustu věcí, které když se naučíme jednoduše změnit, tak vlastně začneme snadno komunikovat v úplně jiné hlubší rovině porozumění, aniž bychom museli třeba křičet. Člověk uvědoměním v knížce začíná vnímat sebe i pejska jinak a to oba podpoří k snadnější spolupráci. Mnohdy člověk nemusí třeba vůbec vyslovit slovo a pejsek úkol provede. Takto se jejich život stává pohodlnější a hlavně bezpečnější pro oba dva.
Daly by se nějaké znaky, například dotknout se čumáku, použít i pro nevidomé pejsky?
Určitě, vy pejska naučíte, co chcete. Úplně upřímně, oni jsou tak vnímaví, že vnímají mnohdy i to, o čem my nevíme. My jsme se s Falíkem například učili, když ve stáří ohluchl a oslepl, chodit na vodítku. Neměl rád vodítko, tak jsme udělali dohodu, že na něm být nemusí, jen pro určité okamžiky bezpečí v nějakých náročných podmínkách. Ale ve stáří se naučil, že vodítko je pomoc pro bezpečí a naučili jsme se signály třeba pro konec obrubníku, krok nahoru apod. Díky tomu si méně ubližoval a byl jistější. Znak nebo signál se dá tedy naučit i skrze nějakou pomůcku, poklepáním rukou na tlapku a důležité je dělat tyto věci přirozeně bez pochybností a složitostí.
Jak učíme pejska přirozeně třeba „pac“, tak můžeme zařazovat i tyhle nové věci a nemusíme čekat na dobu, kdy to bude potřeba. Člověk umí předvídat, tak může začít hned učit pejska něco, co mu pomůže, aby se měl lépe v budoucnu a uměl vše zvládnout. Když se bavíme o partnerství, tak to dělám pro pejska i pro sebe. Protože když nezajistím třeba svou schopnost chodit, tak pejsek bude někde zavřený, a to nejde. Člověk nutně potřebuje myslet na oba.
Co ještě vnímám, je, že znaková řeč nejsou jen povely, ale naučí člověka myslet s přesahem. Jsou věci, které nevnímáme, ale pak dokážeme použít, co nově víme a můžeme to použít kdekoliv a kdykoliv potřebujeme. Třeba když potřebujeme udělat přípravu na veterináře, kde je potřeba, aby si pejsek nechal sáhnout na uši, zuby apod. Znaková řeč může pomoci tomu, aby pejsek dělal věci sám a ochotně. A tím pádem jsme jeho ani sebe nevystavovali stresu, když potřebujeme, aby vše šlo rychle a hladce. Je důležité hned na začátku, kdy si pejska pořídíme, toto vše promyslet a naučit ho důležité dohody v tom jednodušším prostředí. Pak to bude snáze zvládat i v prostředí vnějším, náročnějším. Když to neuděláme, prohlubují se problémy, snižujeme si vzájemnou důvěru, stáváme se nejistými a pak jdeme spíše do souboje, což věřím, že žádný pejskař nechce. Zásadní je tedy podpora a spolupráce zajištěná srozumitelným uměním komunikace.
Co nás psi mohou naučit?
Tak o tom by se dalo povídat klidně tři dny. Bylo by to i zajímavé téma na workshop nebo přednášku, které dělám. Ty sféry, kdy do nás pejsek vidí jako do otevřené knihy, jsou pro člověka neskutečným zdrojem informací, když se chce učit. Jednak poznávat sami sebe a vlastně žít v takovém lepším vnitřním rozpoložení se sebou i s okolím. Primárně si myslím, že nás pejsci přišli naučit zpětnou vazbou tomu, abychom začali sami sebe vnímat jinak, a to na úrovni slova, emocí, fyzického postoje i psychického rozpoložení, prostě toho všeho, co se ukrývá uvnitř nás a hraje ve vztahu se psem velkou roli. Přišli nás provést zpátky k nám, abychom mohli být sami sebou, abychom zjistili, že ta naše vnitřní hodnota je důležitá a dokázali v rovnováze spolupracovat. Být mnohem vědomější a vnímat, nejen nánosy různých bloků a strastí, co si s sebou neseme, ale umět reagovat v radosti a laskavosti. I kdyby nás pejsek naučil jen to se usmát, když někoho potkám, nebo že situace, která je teď, nemá nic společného s tou minulou, protože teď je nový okamžik a ten nám dává možnost situaci zvládnout úplně jinak. Učí nás mít radost ze života, tak to alespoň vnímám.
My lidé jsme uvízli v nějakém stereotypu, ale pejsek nám rozšiřuje obzory toho, co ještě je. Ukazuje nám, že z každé chvilky se můžeme radovat. Může to být spolupráce, třeba když někam jdeme prozkoumávat nový prostor, tak to nemusí být boj na vodítku kdo z koho. Pejsci nám ukazují i to, jakým způsobem vlastně žít život plnohodnotněji, bez nutnosti nějakých soubojů. Když se podíváme na smečku, tak ta drží pospolu, v rovnováze, každý má nějakou úlohu, navzájem se doplňují, neútočí na sebe. Ukazuje nám to, jaká může být spolupráce a jak extrémně hluboká spolupráce může nastat, když člověk přejde do úrovně laskavosti a normálního rozpoložení s respektem k bytí druhého, bez manipulace, bez nátlaku, bez ukazování, že jeden je lepší a druhý horší, bez porovnávání.
To neznamená, že bychom se nechtěli zlepšovat, i pejsci se chtějí zlepšovat, oni chtějí spolupráci a mají rádi soutěžení, ale zdravé. Ve výsledku totiž stejně všechno souvisí se vším, všichni jsme propojení do jednoho celku, a když si budeme na příkladu pejsků sdílet spíše tu laskavost a podporu, tak si myslím, že nám pejsci přišli předat extrémní vzkaz, vrátit se sami k sobě, do přírody, do spolupráce na základě respektu, protože každý člen tohohle světa má svou jedinečnost, kterou sem nese pro obohacení života svého okolí.
Můžeme tedy říci, že když se člověk začne věnovat komunikaci se psem, tak se to promítne i do jeho vztahů s okolím, komunikace apod.?
Je to tak. Když jsem začínala, tak mým posláním bylo pomoci pejskům, aby se měli dobře s lidmi, protože pejsek ví. Stejně jako malé dítě, když se narodí a ví. Jen pak v životě člověk trochu zbloudí, odkloní se od své podstaty, od sounáležitosti sám se sebou v jednotě, ve které se narodil, a od vědomí být sám sebou, být podporou. Postupem času jsem díky reakcím lidí zjistila, že spoustu věcí vnímám jinak, protože i zkušené pejskařky mi řekly, že vidím věci, které ony vůbec nevnímají. Mně přišlo, že to musí znát každý, ale není tomu tak. Pak mi i začali říkat, že to či ono, co jsme na setkáních procházeli, můžou vlastně použít také na dítě, na kolegu nebo na šéfa. A tak se stalo, že mnou ze mě vydolované umění komunikace již 10 let sdílím pod značkou Pes Parťák a pomohlo již tisícům pejskařů v České republice, na Slovensku i v Anglii. Každé setkání je mi obohacením pro další zkušenost a rozvíjí sdílené umění komunikace k dalšímu novému poznání.
Jakmile zdokonalíme svůj vnitřní svět a omezíme překážky, které nás ovlivňují a hrají roli v komunikaci, tak potom člověk vysílá čistěji své sdělení, a tím zajistí rychlejší a ochotnější pejskovu reakci. To je právě základ. Lidé mi začali říkat, že to je základ k tomu, abychom mohli pejska vychovávat, trénovat nebo dosahovat lepších výsledků. Potíž dnešního tréninku a výchovy je, že je postaven na pozitivní motivaci pejska pamlskem. Určitě pamlsek člověk dávat může jako odměnu, ale až po dokonale nastavené komunikaci. Jenže právě dnes je ta prvotní komunikace pamlsek, který se stává úplatkem. Pejsek velmi rychle porozumí tento směr spolupráce a pak věci dělá za dobrotu. Pokud člověk začlení základní umění komunikace a pak pamlsek, tak se jejich vzájemný vztah dostává do úplně jiné dimenze toho, co člověk může poznat v rámci žití s pejskem.
Co se týče psů a dětí, tak je tam větší analogie, než by se mohlo zdát. Říká se, že děti nám něco zrcadlí, což pejsek dělá také, a podobně i s pozitivní motivací, dítě by se mělo učit například pomáhat v domácnosti přirozeně, ne proto, že za to dostane nějakou odměnu.
Je to o nás samých, o bytosti jako takové. Pejsek i dítě se rodí čistí, v tom plném vědomí, sice se spoustu věcí potřebují naučit, ale toto vědění si nesou uvnitř. A dítě má svoji sounáležitost ještě projevenou do určitého věku. Pejsek ji má celý život. Mimo vážné poškození jeho sebevědomí člověkem, ale pro náš rozhovor tyto případy negativního vlivu člověka nebudeme rozvádět. My, lidé, tím, jak jsme směřováni, co je dobře a co špatně, mnohdy potlačujeme sami sebe a jdeme potom cestou, která nám třeba ani není přirozená. Přicházíme sami o sebe. Někdy o tom víme, jindy ne.
Například s jednou klientkou jsme řešily, že ona se naučila v rámci tréninku vše správně, ale nebylo to v souladu s její osobností. Spousta lidí dělá věci, které nejsou jim vlastní. Tím omezují srozumitelnou komunikaci. Takto mají překážku doručit přání na druhou stranu, třeba dítěti, partnerovi, šéfovi, a už vůbec ho nedoručí pejskovi, který vše vnímá nejdříve na té vnitřní úrovni. Tam pak právě nastávají neporozumění a velké překážky, protože pejsek reaguje na to, co je uvnitř, ne na to, co my si řekneme v rámci nějaké masky, že budeme vysílat ven. My se proto snažíme dostat zpět k jednotě, do toho našeho vědomí tak, aby si pejsek a naše vnitřní já rozuměli. Ono to pak vyzařuje, začne se měnit i svět kolem nás, překážky padají a i lidé se mění, pomáhají nám, místo aby házeli klacky pod nohy. Jen je důležité objevit, na kterých úrovních jsou překážky a začít s tím pracovat. Pejsek tohle vnímá do nejmenšího detailu a my se vlastně učíme, jak se vrátit sami k sobě, k té přirozenosti a jak to udělat tak, abychom zářili.
Máte nějaký cíl nebo přání, kam byste se chtěla ještě posouvat?
Pořád se dá něco učit a někam se rozvíjet. Čím víc toho vím a objevuji, tak musím říct, že vnímám, že bych se chtěla ještě daleko víc učit od přírody a přála bych si daleko více vrátit do umění našich předků, kdy jsme byli v sounáležitosti s přírodou. Miluju cestování do přírody, která ještě není zmanipulovaná západní civilizací, a miluju původní vědění těch kmenů, které žili v souladu s přírodou. Tam je vidět, jak je to o té sounáležitosti, žádný nátlak nebo stres, ale umění žít, vnímat přítomný okamžik a v harmonii úplně se vším. To je něco, kam bych se chtěla posunout a co bych chtěla více zažívat a objevovat.
Zjistila jsem totiž, když jsem byla na Aljašce, že ve chvíli, kdy vidíte na 250 metrů grizzlyho, který je doma, člověk se cítí hodně malinkatý. Mezi vámi není nic, jen louka. V mé únikové zóně byla pouze hluboká řeka, což nebylo příjemné. Najednou zjistíte, že tu sounáležitost s přírodou můžeme mít postavenou i na hlubší úrovni, ale pořád je na čem pracovat. Náš vnitřní stres a vše, co se uvnitř nás odehrává, to jde vždy zdokonalovat. Aby člověk víc důvěřoval sám sobě i tomu okolí a podporoval harmonii, sladění se s okolím, že všichni mohou žít v tom prostoru a šířit energii na základě toho, že jsou hodnotná součást celku. To bych si přála, abych mohla předávat nejen lidem v rámci komunity Pes Parťák, ale i všem, kdo třeba nemají pejska. Abychom skrze tohle umění inspirovali lidi, kteří to třeba ještě nevidí, nevnímají.
Moje velké přání by bylo inspirovat sebou a svým vzorem lidi ke spolupráci, k příjemné energii a inspirovat svět, že existuje něco, co nemusí být ve strachu, v negativní emoci, ale veškeré vztahy, se sebou i s okolím, můžou probíhat na té příjemnější úrovni, aniž by jeden z nás musel být bit na tom, že udělá nějaký ústupek. Přece domluva a dohoda v rámci nějakého rovnocenného a smysluplného partnerství je to nejkrásnější, co existuje. Nebo ne?
Chystáte nějakou novinku? Už jsme zmínili projekt s veterináři, ale jestli je ještě něco dalšího.
Tohle je takové moje nej, co bych si přála, protože je to krok k tomu vytvořit pejskovi kvalitní zázemí i z hlediska zdraví. Když už nás obohacuje v tolika směrech, tak abychom mu i my zajistili bezpečí a co nejkvalitnější život nám po boku.
Přála bych si také vytvořit kurz nebo knihu, takového jednotného průvodce, který by člověku pomohl jednoduše vnímat určité věci bez nám vlastní automatizace či necitlivého vnímání, a pomohl mu zdokonalovat své schopnosti, se kterými jsme se narodili. Získal by tak extrémně moc pro práci nejen na fyzické úrovni zdraví, ale také dokázal jednoduše a lépe fungovat v životě. Aby si to sám člověk všechno dokázal praktikovat v životě tak, že ho to bude podporovat na cestě k jednotě, k objevování sama sebe, přirozeně v bezpečném prostředí, a porozumí konečně svému pejskovi, který mu bude dávat nápovědu, zpětnou vazbu a pomáhat v možnostech pro zdokonalení.
Možná vznikne i kurz pro trenéry, kterým tohle může hodně pomoci při práci s jejich svěřenci, podporovat trénink správným způsobem a ještě zlepšit výsledky v soutěžích. Teď mě vnímají jako konkurenci, ale až jednou porozumí spolupráci, tak zjistí, že mé umění podporuje člověka právě k ještě úspěšnějšímu tréninku. Umění srozumitelné vzájemné komunikace v partnerství je základ.
Obdobně by to mohlo pomoci například při výcviku asistenčních psů?
V zásadě ano, tohle je takový základ, aby se dařilo úplně všechno. Takže to může pomoci v různých úrovních, i tréninkových věcech. Nejde totiž o prosté sledování signálů těla psa nebo následování popsaných metod. Když se ještě vrátím ke knize Znaková řeč pro psy, tak mým záměrem bylo i začít spolupracovat s centry pro hluchoněmé, protože si myslím, že komunikace právě nemusí být jen o slovech. I hluchoněmý člověk by pak mohl mít pejska bezpečně a dokázal by se s ním dorozumět.
Můj největší záměr je omezit negativní emoce v partnerství, které mnohdy vnímám jako velmi zbytečné. Při mých workshopech pro děti ve školách se zaměřujeme na to, jak z pejska udělat parťáka, ne jak mu ukázat, kdo je mocnější a umí lépe rozkazovat. Když štěká, jak ho podpořit a provést ho ke zklidnění. Nebo pokud nedělá, co si přeji, tak mi nemusí správně rozumět a potřebuji já, člověk, vysvětlit to, co chci, lépe. Učíme se nacházet společnou řeč, v laskavosti a respektu. Je nádherné sledovat, že děti spolupracují s pejsky jinak a mají porozumění a komunikaci ještě otevřenou na citlivější úrovni. Přeji si jim ukázat cestu, že vstřícnou komunikace a respekt je důležité si uchovat do budoucna, protože to funguje také ke zpříjemnění mezilidských vztahů. Lidem dospívajícím a starším si pak přeji svým vzorem ukázat cestu k úrovni komunikace, kde se nejen chování pejska, ale i lidí v okolí mění k pozitivnějšímu a hlavně pohodovějšímu. Bude mi potěšením, když se o těchto možnostech dozví, co nejvíce srdečných lidí.
Zdroj: Redakční text
Autor: Kristýna Solničková
Foto: se souhlasem Michaely Drábkové
