Opera je krásnou, avšak náročnou pěveckou disciplínou a ne každý si k ní najde cestu. Komu ale svět klasické hudby není neznámý, určitě se setkal se jménem Štěpánka Pučálková. Tato krásná a talentovaná mezzosopranistka Semperovy opery v Drážďanech zářila v mnoha krásných rolích, za něž se jí dostalo i nominace na cenu Thálie či ceny ředitele Národního divadla pro pěvce do 35 let. Na svém kontě má také například spolupráci s Plácidem Domingem v rámci 30. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov. Čím si ji opera získala a jak těžké je získat své místo na výsluní? To vše a mnohem víc se dozvíte v rozhovoru.
Zpěv obecně a ten operní především je uměním, na němž je třeba neustále pracovat. Přesto talent a píle asi nestačí k tomu, aby se člověk opravdu prosadil?
K tomu, aby se začínající zpěvák prosadil, je třeba nejenom talent, píle, nadání, ale i kontakty a štěstí na lidi kolem sebe. Můžete mít talent, můžete mít hlas, být hotovým zpěvákem připraveným vstoupit do světa, ale bez toho, aniž by si vás někdo všiml a pomohl vám nahoru, to také bohužel nejde. Na začátku jsou důležití lidé, kteří rozpoznají talent, pomohou v prvních krůčcích a potom v nejlepším případě následuje zastoupení agenturou, která zpěvákovi pomůže v rozletu. Samozřejmě, bez píle a špetky štěstí by to nešlo v žádném oboru.
Čím si Vás opera získala? Nezatoužila jste třeba někdy i po jiném žánru či zcela jiné profesi?
Neměla jsem úplně možnost si vybrat, protože už od mala jsem byla v kontaktu s operním zpěvem. Nejprve jsem hrála na klavír a chodila do Lidové školy umění, kde se tenkrát ještě žádný pop ani muzikál nevyučovaly, pouze klasický zpěv. Takže moje cesta byla jasně daná a já jsem ráda, že jsem si za podpory babiček a rodičů k tomuto pro někoho možná trochu nezvyklému oboru našla cestu. V dnešní době je operní zpěv stále něco výjimečného a těší mě, že něco tak krásného a výjimečného mohu interpretovat.
Co byste třeba poradila těm, kteří se rozhodnou pro uměleckou dráhu?
Záleží na tom, jak daleko už jsou. Jestli se jedná o děti, tak tam bych v tomto smyslu poradila snad jen mít radost z hudby, naučit se porozumět základům a hlavně zjistit, zda to dítě opravdu baví. Těm starším, například studentům vysokých škol, kteří se již pro hudební dráhu rozhodli, bych poradila jediné. Vytrvat a nenechat se demotivovat. Nadále se vzdělávat i po vlastní ose, tedy účastnit se například mistrovských kurzů, chodit na koncerty, na divadelní představení, poslouchat nahrávky, sbírat zkušenosti a vést diskuze s kolegy a sbírat informace. Nejlepší je sbírat zkušenosti praxí a tu většinou získají třeba na vysoké škole v tamních operních třídách, soutěžích, operních studiích a menších divadlech.
Kudy vedla Vaše cesta k profesi operní pěvkyně? Dočetla jsem se, že jste si při studiu přivydělávala i jako modelka rakouských krojů. Tak mě napadá, vyzkoušela jste někdy i nějaký český?
Nebyla to úplně jednoduchá cesta. Po maturitě na gymnáziu Jana Nerudy v Praze jsem pokračovala na JAMU do Brna a odtud pak na Universität Mozarteum v rakouském Salcburku. Tam jsem se dostala přes studijní program Erasmus, na který jsem se přihlásila na popud mé tehdy budoucí profesorky zpěvu Elisabeth Wilke, kterou jsem poznala na letních pěveckých kurzech. V Salcburku jsem nakonec univerzitu ukončila magisterským titulem a dále v tomto krásném městě zůstala. Příležitosti vydělávat si jako operní pěvkyně přicházely po studiu jen velmi sporadicky, a tak jsem nejprve po rakouském venkově tři měsíce rozvážela po nocích noviny a potom rok pracovala v obchodě s oblečením. Během studia i doby po něm jsem si také přivydělávala jako příležitostná modelka rakouských krojů. Poznala jsem jejich tradici, střihy a naučila se zase něco nového. Všechno to byla velká zkušenost. Rozšířila jsem si němčinu o mnoho slovíček, jelikož kolegyně v práci byly především z okolí Salcburku, takže jsem jim ze začátku moc nerozuměla a také jsem měla okruh zákaznic, které už automaticky chodily nakupovat a radit se ohledně módy k Frau Steffi. To bylo moc hezké období a myslím, že mi také moc pomohlo naučit se novým hodnotám a vážit si toho, co umím a v životě mám. Přesto jsem ráda, že to s operou nakonec přeci jen vyšlo a já dnes do obchodu chodím už jen nakupovat.
Český kroj jsem na sobě měla jen jednou, a to při koncertě ještě na Gymnáziu Jana Nerudy. Byl to chodský kroj a bylo to moje úplně první setkání s něčím takovým. V Rakousku jsem pak poznala úplně nový pohled na tamní kroje. Lidé jsou, hlavně v regionech, zvyklí nosit kroje, tedy tzv. Tracht vždy v neděli, například na mši, ale i na různá obecní setkání, svátky a slavnosti, nebo také svatby. Je to krásná tradice a já jsem ráda, že jsem to mohla zažít a sama si nějaké kroje také pořídit.
Působíte nyní v Německu. Dá se nějak porovnat operní svět u nás a tam nebo obecně ve světě?
Jen velmi nerada srovnávám publikum v jednotlivých zemích, protože si myslím, že se to ani nesluší a publikum se také dost prolíná a mísí, jelikož mnoho opravdových operních fanoušků jezdi za svými idoly kamkoliv po světě. Samozřejmě má každá země svá typická specifika. Jsem velmi ráda, že konkrétně třeba v Rakousku je opera opravdovou tradicí, významnou společenskou událostí, o které píší nejen státní noviny, ale i televize se tam pravidelně věnuje její propagaci, stejně tak propagaci i nejen domácích, ale především zahraničních operních pěvců, nastupujících i již zavedených hvězd. Publikum je potěšeno, že mají další téma k hovoru s přáteli, mohou říct, že slyšeli Netrebko a i to platí v tamních kruzích za určitou formu prestiže. U východu pro umělce se stojí dlouhé fronty na autogram, společné foto… V Rakousku je opera, díky bohu, velmi populární a operní hvězdy jsou vlastně takové celebrity. To mi bohužel jak v Německu tak i u nás trochu chybí. Ta propagace našeho žánru i mezi lidmi, kteří třeba opeře tolik neholdují, nebo jí vlastně ani neznají a někteří se jí i trochu bojí. U nás v České republice je to většinou spíše o „fajnšmekrech“, stálých návštěvnících opery i klasické hudby, přesto u nás zatím stále vítězí pop music, muzikál a opera je upozaďována, což je podle mě převeliká škoda. Opera je a vždy byla zábavná, rozhodně není vážná, není to něco, čeho by se měl člověk bát. Je mi ale jasné, že kultura není pro každého finančně dostupná, a tak jsem někdy smutným svědkem toho, že si lidé například raději koupí drahé lístky na fotbalový zápas nežli na operu.
Říká se, že operu člověk buď miluje, nebo nesnáší. Já bych řekla, že se vždy dá najít něco pro každého, jak to vidíte Vy?
Myslím, že tento názor by se dal lehce změnit už v raném věku. Všechny operní domy nabízejí také dětská představení a některé opery, ač řekněme pro dospělé, jsou takovými pohádkami pro všechny. Když bude u dítěte rozvíjen pozitivní přístup k tomuto žánru už od dětství, je tu jistá šance, že v dospělosti neřekne, že operu nesnáší. Třeba mu úplně nikdy nepřiroste k srdci, třeba z něho vyroste milovník techna či death metalu, ale určitou zkušenost s operou mu už nikdy nikdo nevezme. Opera je hudba, která je tu s námi od nepaměti. Když někdo řekne, že operu nesnáší, je to dle mého znakem kulturního barbarství a nezkušenosti s tímto žánrem. V opeře je pro každého něco. Od pohádkových příběhů, přes příběhy o lásce, i té nenaplněné, až po příběhy o bozích a pověstech. Opera měla vždy za úkol lidi bavit, a to děláme dodnes pořád. Každý si najde to své, a to je na opeře krásné. Nevěřím, že by ji mohl někdo nesnášet. Pokud tohle řekne, tak operu vůbec nezná.
Máte nějakou skladbu či roli, která Vám nejvíce přirostla k srdci?
Ztvárnila jsem na jevišti již mnoho velkých i menších rolí, z nichž některé bych si opravdu velmi ráda v budoucnu opět zopakovala. Jednou takovou rolí je například role Charlotte z opery Werther. Kromě určité hlasové náročnosti je to také role do určité míry psychologická. Když jsem ji v roce 2018 zpívala poprvé, měla jsem o mnoho méně zkušeností než dnes. Kromě toho, že je opera Werther hudebně opravdový balzám pro uši i duši, věřím, že bych jí dnes ztvárnila díky nasbíraným životním zkušenostem zase trochu jinak a samotnou mě zajímá, jak se tato role vyvinula. Další z těch velmi oblíbených je role Adalgisy z opery Norma. Ta mi svým jednáním a chováním sice úplně tolik blízká není, ale hudba opery Norma je tak úchvatná, že se již nemohu dočkat, až si tuto roli v listopadu tohoto roku opět zazpívám.
Objevují se i různá moderní pojetí klasických děl, čemu dáváte přednost?
Ono i na klasice se dá něco zkazit. (smích) Pro mě osobně je vždy prioritou, aby zůstal zachován obsah díla, její libreto. Nejde ani tolik o to, jestli je inscenace pojata moderně či historicky, ale spíše o to, jestli vypráví děj tak, jak má, zda je věrohodný. Divák by měl i bez titulků pochopit, o čem daná opera je. I pro nás pro zpěváky je důležité moci se umět ztotožnit se zpívaným textem a jeho provedením. Uvedu jako příklad inscenaci opery Rusalka, kterou jsem kdysi před lety viděla na hudebním festivalu v Salcburku. Rusalka je dle libreta „lyrická pohádka“. Proto když se děj odehrával v nevěstinci a rusalky byly prostitutky, jsem opravdu znechuceně z divadla odešla. Takové představení, ač krásně zazpívané, pro mě nemá význam. Možná si někdo řekne, že jsem přehnaně konzervativní, ale já si myslím, že trochu vkusu a respektování libreta do opery jednoduše patří.
Člověk vlastně vnímá nejvíc emoce, protože opery jsou často v italštině, takže slovům málokdo nerozumí.
Ano, jak jsem již zmínila, divák by měl příběhu rozumět i beze slov, bez titulků. Nemám nic proti adaptování historických témat do dnešní doby. Naopak si člověk uvědomí, jak se vše, co známe z historie, opakuje i nyní. Jen pro nás je to nové, protože jsem se o historii třeba před tři sta lety jen učili, nezažili jsme tu dobu. Ale pak čtete libreto, text, který máte zpívat, dostanete se jednotlivým postavám pod kůži a uvědomíte si, že ty postavy tehdy prožívaly to samé, co my dnes. Jen u toho používaly jiná slova, měly trochu jiné zvyky. Takže přenést příběh například o lásce z doby před několika sty lety do dnešní doby je jen dobře. Ovšem tak, aby divák pochopil, co mu tím chce režisér sdělit.
Na svém kontě máte významné role a spolupráce, například s Plácidem Domingem. Máte v této oblasti ještě nějaký nesplněný sen?
Takových snů je samozřejmě ještě mnoho. Ač jsem již měla možnost spolupracovat i s dalšími významnými osobnostmi, jako například s dirigentem Christianem Thielemannem a mnohými skvělými kolegy, ještě je tu mnoho osobností, operních domů a míst na světě, která jsou mými sny. Nerada bych na něco nebo někoho zapomněla, a tak asi zmíním jen jeden z velkých snů a tou je jednoznačně Vídeňská státní opera.
Někteří operní zpěváci zabrousí občas i do oblasti populární hudby. Šla byste do takové spolupráce?
Já mám před něčím takový velký respekt a mám za to, že každý by se měl držet toho, co mu jde nejlépe. Osobně bych se do něčeho takového nepouštěla, vše bych zpívala operním hlasem, protože jinak to ani neumím, a u některých žánrů by to asi možná znělo až směšně. Pokud by mě oslovil někdo na spolupráci z popové sféry a chtěl by udělat třeba takzvaný crossover, tedy prolínání například popu s operu, tak z takové spolupráce bych měla velkou radost a rozhodně bych do toho šla.
Jak jste prožívala covidovou dobu? Zpěvák, zvláště ten operní asi nemůže jen tak přestat cvičit.
Měla jsem to štěstí, že jsem i přes Covid jsem byla stále v angažmá v Drážďanech a zůstal mi pravidelný příjem, i když ovlivněný tzv. Kurzarbeitem. Stačilo to však na platby různých poplatků a nájmu bytu v Drážďanech, kde jsem téměř po celou dobu Covidu nebyla. Finančně jsem na tom tedy byla oproti jiným kolegům, kteří jsou na volné noze, o trochu lépe. Tito kolegové doslova ze dne na den ztratili veškeré své nasmlouvané závazky, většinou bez náhrady škody. I já jsem měla nasmlouvané projekty mimo Drážďany, o které jsem bez náhrady přišla, přesto jsem se alespoň trochu mohla držet nad vodou. Po celou dobu jsem byla v Praze, se svou rodinou a jelikož nikdo pořádně nevěděl, jak to celé bude dlouho trvat, probíhat a co vlastně bude, nezahálela jsem a učila se nové role, které měly přijít v další sezóně. Také jsem natočila několik hudebních televizních projektů, například projekt Europe@Home, kde jsem byla hostem slavného houslisty Daniela Hope. Projekt se odehrával v obýváku v jeho domě v Berlíně a byl přenášen televizní stanicí Arte do celého světa, i on-line prostřednictvím sociálních sítí. Byl to covidový a rozhodně výjimečný projekt 27 umělců ze všech evropských zemí a já jsem měla tu čest zpívat za Českou republiku.
Když jsem se pak v září 2020 vrátila na jeviště Semperoper, bylo to jako ve snu, ale zároveň velmi náročné. Od března jsem nestála na jevišti a měla velkou trému. Ač jsem skoro každý den trénovala hlas, všimla jsem si, že výkon najednou není tak samozřejmý jako dřív. Když si vše sedlo a já konečně byla ve formě jako před Covidem, přišel další lockdown. A po něm další. Celé toto období bylo pro všechny náročné a já opravdu pevně doufám, že nastávající zima bude jiná, studená, ale budeme hrát.
Ono spousta lidí má pocit, že vy jen vyjdete na jeviště a vlastně se nic zásadního neděje, ale není tomu tak.
Kromě hlasové připravenosti je důležitá také fyzická a psychická kondice. Zpěv je takový vrcholový sport. Za vším tím pozlátkem, krásnými šaty, šperky, kostýmy stojí velká dřina a práce. Vše začíná u hlasového tréninku, přes učení se textu v cizím jazyce, placené hodiny s korepetitorem, hodiny zpěvu s hlasovým koučem, náročné cestování, často samota a odloučení od rodiny, dále fyzická připravenost, herectví, tanec, někdy i akrobacie. Samotné představení je už pak jen pomyslnou třešničkou na dortu. Přesto bych ani za nic neměnila.
Už Vás někdy postihla hlasová indispozice? Jakým způsobem pečovat o hlasivky, aby se tomuto předešlo a případně, jak z toho ven?
Samozřejmě mám zkušenosti nejen s klasickým nachlazením či chřipkou, a nyní už i Covidem, ale také ztrátou hlasu či absolutním fyzickým vyčerpáním. Běžně s sebou vozím takovou malou lékárničku, ve které mám od prášků na bolest přes antibiotika úplně všechno. Ač mám v okolních zemích vždy svého foniatra, přesto nikdy nevíte, co se může stát a je vždy lepší být připraven. Také s sebou vždy vozím cestovní inhalátor na zvlhčování sliznic dýchacího ústrojí nebo různé cucací tabletky. I před Covidem jsem vždy u sebe měla roušku, protože klimatizace v dopravních prostředcích je pro hlas horor. Roušky jsou asi tak jediné pozitivní na celém Covidu a také to, že již lidé zpravidla nechodí do práce nemocní.
Dala nebo naučila Vás opera něco i do života?
Jednoznačně mě naučila trpělivosti, sebekázni a disciplíně. Během mých studentských let jsem se trochu rozdivočela, abych pak posléze zjistila, že chodit po nocích po barech a diskotékách není pro můj hlas to pravé. Dnes, kdy je můj hlas i mou obživou, si dávám velký pozor, kam chodím. Večeře nebo setkání s přáteli samozřejmě vždy ráda realizuji, ale vždy pečlivě vybírám, aby v daném místě nebyl hluk nebo třeba přehnaná klimatizace. Samozřejmě nekouřím a snažím se vyvarovat věcem, které způsobují kyselý reflux, což má hodně zpěváků. O této chorobě se moc nemluví, ale hodně lidí tím trpí. Takže si hlídám životosprávu, chodím pravidelně cvičit, abych byla fit a mohla běhat po jevišti, nezadýchávala se a vydržela vystoupení i fyzicky. Je to spíš o zdravějším životním stylu. Je to se mnou trosku těžší, ale moji přátelé už mě znají a respektují to. Celkově bych řekla, že užívám života s mírou s ohledem na své povolání. K tomu všemu jsem ale dozrála až postupně. Zpěvák by měl už sám vědět, co mu nedělá dobře a také se tomu vyvarovat.
Už jste toho hodně procestovala, které místo máte nejraději?
Procestovala jsem toho už opravdu hodně, většinu zemí Evropy, ale také Asii. Hodně jsem si zamilovala Japonsko, to mi učarovalo a jednou bych se tam zase velmi ráda vrátila, nejlépe samozřejmě pracovně, protože pak máte možnost projet i větší část země. A kde to mám hodně ráda, to je samozřejmě Salcburk, kde jsem spoustu let žila. Mám tam přátele a hodně známých a když jsem před čtyřmi lety odcházela do Drážďan, říkala jsem si, že se jednou vrátím a budu žít právě tam. Dnes zpětně vidím, že mohu žít kdekoliv. Salcburk mám ale stále moc ráda a vždy bude takovým mým druhým domovem. Jsem v jistém smyslu nomád a asi se usadím tam, kam mě přivede práce nebo jednou možná i nějaký partner.
Máte nějaký životní či pěvecký vzor?
Životními vzory jsou samozřejmě moji rodiče. Ti mě vždy intenzivně podporovali na mé životní cestě a jsou tu stále se mnou. Jejich životní zkušenosti a rady jsou k nezaplacení. Vždy pro mě zůstanou jedinečnou inspirací.
V mé branži mám mnoho vzorů, kolegů se kterými spolupracuji a kteří mě neuvěřitelně inspirují v dalším rozvoji i třeba tím, jak byla jejich cesta k úspěchu různorodá. Konkrétní jména bych asi nezmiňovala. Spíš každý člověk, který mi projde životem, přinese různé pocity. Lidé přijdou a odejdou a vždycky v nás něco zanechají. Takže mě spíš inspiruje život jako takový a život, který žiji a moje okolí.
Co Vás v nejbližší době čeká, na co se těšíte?
Nyní jsem již v plném zkouškovém procesu na premiéru opery La Traviata v Semperoper Dresden. Do toho jsem hned na začátku září stihla finálový večer světové soutěže Elite Model Look, kde jsem vystupovala, a krásné koncertní provedení opery Rusalka, kterou bylo možné zhlédnout v pražském Rudolfinu. Dále mě čekají další projekty v Drážďanech, operní představení, koncerty v Mnichově, na festivalu v Litomyšli, Karlových Varech i pražské Státní opeře. Tato sezóna je opravdu opět nabitá a doufám, že ji nic nepřekazí jako v posledních dvou letech.
Čím se bavíte ve volném čase, pokud tedy nějaký vyšetříte?
Přes léto jsem díky dostatku času zintenzivnila tréninky ve fitness studiu, navštěvuji speciální kryokomoru, kde je -120 stupňů, hraji golf a věnuji se sama sobě a rodině.
Přitom člověk by řekl, že mráz se s hlasivkami příliš neslučuje?
Na hlasivky je to naopak skvělé, naše foniatrička kryokomoru velmi doporučuje. Začala jsem tedy chodit poměrně intenzivně a velmi mi to pomáhá. Před začátkem náročné sezóny to byla velmi dobrá příprava. Také se snažím najít si čas jen sama pro sebe, relaxovat, nestresovat se a využít ho na maximum. Pečovat o sebe je pro mě základ.
Tohle právě často ženy zanedbávají, protože si řeknou, že nemají čas?
Možná ano, nemohu hodnotit, jak to mají jiné ženy, moje práce a její časový rozvrh je navíc tak specifický, že mám někdy možnost věnovat se i sama sobě. Také nemám děti, a tak je času samozřejmě více, než kdybych se musela vedle své práce ještě starat o rodinu. Takže tedy volný čas využívám, jak nejlépe umím. Moje práce navíc vyžaduje příjemný vzhled a určitou fyzickou zdatnost, proto volno, kterého v sezóně není mnoho, využívám tímto způsobem.
Co je podle Vás nejlepší investice do života?
Nejlepší investicí je samozřejmě vzdělání. Dále investice do svého zdraví, cestování a zážitků, protože ty vám nikdy nikdo nevezme. Materiální věci udělají člověka šťastným jen na určitou dobu, ale vědomosti, zážitky, a především životní zkušenosti jsou k nezaplacení.
Foto: se souhlasem Štěpánky Pučálkové a JK Jitka Kudláčková
Příjemný rozhovor s nádhernou ženou.
Moc milý rozhovor 🙂
Vážně zajímavé a milé, děkuji moc