Tanečnice a nově také herečka Natálie Otáhalová je stále usměvavá a velmi milá mladá žena, s níž je vždy radost se setkat. I když se téměř nezastaví, její energie vás strhne. V tanci dosáhla již mnoha úspěchů včetně několika mistrovských titulů a nyní se vrhá do vod hereckých. Stala se také tváří kolekce šperků, do kterých se zamilovala na první pohled. Možná i proto, že je mezi nimi taková podobnost – jsou jemné, ladné a zároveň výjimečné.
Chce-li člověk v tanci opravdu něčeho dosáhnout, je zapotřebí velké dřiny. Napadlo Vás někdy věnovat se něčemu jinému nebo to byla jasná volba již od dětství?
Vlastně už jako dítě, někdy v pěti letech jsem chtěla být hodně herečka, zpěvačka a tanečnice. Zpěvačka už asi nevyjde, ale díky tomu, že moje babička s dědečkem měli taneční školu, jsem se dostala blízko k tanci a oni se tak stali mými prvními učiteli tance. Babička mě odvedla do přípravky Národního divadla, kde jsem byla asi do čtrnácti, a k tomu si mě ještě v šesti letech vzala i k sobě na trénink. Tehdy roztrhla jeden taneční pár, abych já měla partnera, to babička umí, ona je taková od rány. Začala mě učit a už od začátku to bylo bráno dost vážně. Tím, že to bylo v rodině, tak to byl docela dril, ani jsem jako malá nemohla moc jezdit na školní výlety, školy v přírody a byla jsem pořád na tanečním parketu. Ale na druhou stranu jsem tam byla s babičkou a dědou asi do svých zhruba dvanácti let, pak jsem přešla do jiného tanečního klubu. Někdy si říkám, že jsem si toho v dětství vlastně moc neužila, ale myslím, že to stálo za to, protože nebýt jich a nebýt podpory rodičů, tak bych s tancováním skočila asi při první krizi. Oni mě vždycky drželi a vycházeli mi vstříc
Čím si Vás tanec získal? Neřekla jste si někdy, že teď už je toho dost a jdete dělat něco jiného?
Při tanci se vždy cítím svá a přirozená, nemusím nic předstírat, je to takové mé pravé já. Když přijdu na trénink a tancuji, tak na nic jiného nemyslím. Možná ve chvíli, kdy člověk o tancování začne už moc vědět a vidí, kde a co dělá špatně a že to nejde, tak už o tom přemýšlí jinak. Proto jsem si před třemi roky řekla, že zkusím herectví, které teď studuji. Česká televize zrovna odvysílala seriál od Honzy Hřebejka, kde jsem hrála. Jmenuje se Pozadí událostí a mám tam takovou ne úplně pozitivní roli.
Který taneční styl je Vám nejbližší?
Nejvíc mě baví latinskoamerické tance, do společenských tanců pak ještě spadají standardní jako waltz, tango, valčík a podobně. Latinskoamerické jsou samba, cha-cha, jive, rumba, ale musím říct, že i balet mě moc bavil, protože mám docela ráda pravidla, a i když je tanec umění, tak tam člověk musí mít určitá pravidla. Když mi je nikdo nedá, tak zkrátka potřebuji mít body, o které se dá opřít a díky tomu vím, že to dělám správně. V baletu to funguje ještě víc. U latiny je to takové živější a člověk si při ní může dovolit dát víc ze sebe, latinskoamerické tance jsou pro mě přirozenější, víc sedí k mé povaze.
Kromě tance jste vplula také do vod herectví a moderování, zároveň vedete taneční kurzy. Jak vše zvládáte skloubit?
Zrovna jsme o tom teď mluvili s partnerem, Honzou Onderem, se kterým dělám kurzy v Karlových Varech, v Praze, ve Zdibech, v Neratovicích, že je toho hodně a vůbec nevím, co přijde. Tím, že končím poslední rok na škole a mám ji třeba do tři čtvrtě na sedm a od osmi do deseti večer pak kurz, tak toho volného času moc není a jsem trošku nervózní z toho, jak to budu zvládat. Na druhou stranu, předchozí roky jsem zvládla, tak to snad nějak půjde. Zpravidla mi program navazuje na sebe, když končí škola, mám chvilku pauzu, pak kurz, trénink nebo nějaké natáčení. Takhle to třeba bývá i o víkendu, nebo tančíme na plese, kde máme vystoupení.
Dá se říci, která z těch činností Vás teď nejvíc naplňuje?
Měla jsem malou krizi v tancování, možná první za patnáct let. Byla jsem na operaci s kolenem, k tomu se přidaly další zdravotní problémy, a i když to je možná hloupé říct, tak mě už tak trošku začíná bolet tělo. Proto jsem si říkala, že tancování není úplně věc, kterou se můžu živit do sedmdesáti. Teoreticky bych mohla, kurzy dělají i starší mistři, ale nevím, jestli by mě to úplně naplňovalo. Zkusila jsem tedy herectví a objevila věc, která mě vlastně naplňuje dost podobně jako tanec, možná někdy víc či míň, ale to asi teď nedokážu říct, je to dost nastejno a cítím se v tom dobře. Myslím si, že by tanec a herectví spolu mohly nějak spolupracovat.
Účastnila jste se i StarDance. Co Vám tato zkušenost dala a jak se například liší vedení klasických kurzů od učení jednoho laika, aby precizně zvládl vystoupení v tak krátkém čase?
StarDance byla obrovská zkušenost, mně navíc v tu dobu bylo teprve osmnáct. Měla jsem ale velké štěstí, že jsem mohla tančit s Matoušem Rumlem. On je opravdu šikovný a je vidět, že má pohybovou paměť. Není snadné vysvětlit během pár měsíců techniku tanců, postavení, jak fungovat s partnerkou, jak našlapovat a další věci. Když ale tohle pochopí, tak v dalších tancích je to už stejné a jen se nabaluje další. Záleží hodně i na přístupu daného člověka. Pokud o sobě od začátku pochybuje, je to těžší a vše mu déle trvá. Matouš ale tančil skvěle a myslím, že si tanec užíval. I dnes, když máme nějaké společné vystoupení, stačí si vše jen párkrát vyzkoušet, protože si ty sestavy, které jsme měli před třemi roky, stále pamatuje.
Musím říct, že jsme se vždy hodně nasmáli, nijak se nehádali a jsem moc ráda, že nás tehdy Honza Potměšil dal takto dohromady. Dobře odhadl, že si sedneme. Jestliže si totiž tanečník se svým protějškem nesednou, nebo tam není určitá chemie, vytrácí se ten hezký zážitek. Nedovedu si představit, že bych po této krásné zkušenosti tančila s někým, s kým bych si tak úplně nesedla. I když je tedy pravda, že já vyjdu s každým, tak by to možná takový problém nebyl. Takové určité nacítění je ale hodně důležité.
Šla byste do toho znovu?
Asi bych to zvážila i vzhledem k tomu, co chci teď dělat, a i k tomu, že bych si asi nechtěla pokazit ten hezký zážitek. Možná mi to stačilo jednou, nevím, ale na druhou stranu StarDance se asi nedá odmítnout, takže opravdu teď těžko říct.
Kde čerpáte inspirace na choreografie?
Tohle pro mě vlastně bylo docela nové, protože jsem musela umět i pánské kroky, které jsem do té doby vlastně ani nevěděla, že umím. Tím, že jsme měli vybranou hudbu dopředu, tak se tanečník už dlouho dopředu mohl nad choreografií zamýšlet a třeba u Matouše jsem si říkala, že bych to někde chtěla udělat víc i tak, aby se v tom jako herec cítil dobře a nebylo to jen o tanci. Snažila jsem se vkládat i nějaké herecké etudy. Choreografie tedy vychází z hudby a osobnosti daného člověka. Když potkáte někoho, kdo se třeba nemůže tolik hýbat, může i jen poskládání základních kroků vypadat hezky. Tanečník tak musí být schopen i odhadnout možnosti toho, koho vede.
Co byste poradila rodičům, kteří dávají děti na taneční kroužky, a co dětem, které chtějí tančit?
Svým rodičům jsem moc vděčná, i když to byla poněkud tvrdší výchova. Můj tatínek býval kanoista, dokonce se dvakrát zúčastnil olympiády, takže dbal na to, že půjdu na trénink, ať se děje cokoliv. A já jsem za to ráda, jinak bych se asi nikam nedostala. Mamka mě také hodně podporovala, ale na druhou stranu si někdy říkám, že jsem nedostala příliš na výběr. Jako dítě jsem se nad tím nestihla pozastavit, že bych třeba chtěla dělat ještě i něco jiného, třeba chodit jednou týdně na zpěv. Takže na základě zkušenosti bych rodičům doporučila, aby děti podporovali, pokud je něco baví, ale dali jim i trošku volnosti. Dřina je určitě zapotřebí, jen je dobré ji občas něčím zpestřit.
Dětem bych vzkázala, ať bojují. Je to hodně náročné, a i když to bolí, tak to je správně. Hlavní však je, aby co dělají, dělaly rády a bavilo je to. Pak do toho mohou jít naplno a užívat si to. Já jsem například v tancování zažila nejkrásnější chvíle a jsem za to moc ráda. Tancování je jedna velká rodina, v níž jsem našla spoustu přátel.
Máte na svém kontě několik titulů, hodně jste toho procestovala, to člověku také asi hodně dá do života.
V rámci mistrovství světa a Evropy jsem byla několikrát v Lotyšsku, Litvě nebo Rusku. Procestovala jsem vlastně celou Evropu a asi nejčastěji jezdila do Itálie, kde jsem jeden čas trávila vždy dva týdny z měsíce. Nějaký čas jsem strávila i ve Slovinsku. Cestování a spolupráce se zahraničními trenéry mě donutily naučit se pořádně mluvit anglicky a mělo to i spousty dalších plusů. Tancování na této úrovni je takovou zkouškou do života a člověk toho hodně pozná.
Určitě pak vidíte i rozdíly v přístupu jednotlivých národností?
Ano, to je hodně znát. Srovnám-li třeba Rusko a Itálii, tak jsou vidět velké rozdíly. V Rusku mají vše hodně precizní a neexistuje žádné uvolnění, což je na mě trošku moc, ale třeba ten italský styl mi seděl velmi. Jim jde i o procítění tance, mají trošku jinou techniku v postavení a držení, takže tam jsem opravdu ráda jezdila a měla jsem i úžasné italské trenéry, což bylo moc fajn.
V tanci je určitě hodně znát, když do něj vložíte i emoce?
Rozhodně ano, i když já třeba do tréninku emoce příliš nedávám, tam piluji hlavně techniku. Když jsem pak ale na soutěži nebo vystoupení, tak si to vynahradím a pořádně si vše užiji.
Dá se třeba říci, kolik času jste trávila tréninky?
Mívala jsem tréninky každý den a o víkendu se jelo buď na soustředění nebo soutěž. K tomu ještě individuální lekce s trenéry, semináře pro tanečníky a tzv. practise, kdy si tanečník zkusí všechny tance a musí je jet bez přestávky za sebou. Jde vlastně o takovou simulaci soutěže. Odhadem jsem tak strávila denně na parketu tři hodiny. Někdy v sedmnácti, když jsem se přestěhovala do Brna, bývalo to i šest hodin denně, což už ale bylo opravdu na hraně a někdy jsem měla problém to vydržet, například s tím soustředit se tak dlouho.
Váš partner je také tanečník. Myslíte si, že je ve vztahu výhodou, když jsou partneři z jedné branže?
V našem případě určitě ano. My si práci domů moc nevnášíme, protože spolu připravujeme také kurzy a trávíme tak spoustu času i společnou prací. Vlastně se ani moc nehádáme, i když někdy na hodině si trochu vjedeme do vlasů (smích). Každý má trochu jinou představu, jak něco učit, má zkrátka jiný styl, a to si pak občas ironicky něco řekneme nebo z toho uděláme takovou show pro kurzisty. Nebereme to příliš vážně. Honza to má se mnou docela těžké v tom, že jak ještě chodím do školy, musí respektovat můj rozvrh. Když má například volné dopoledne, já si ho udělat nemůžu. Teď jsme navíc museli vyřešit, že vedeme kurz v Neratovicích, který ale začíná skoro o hodinu dříve, než mi končí škola.
Vašimi kurzy projde široké věkové spektrum účastníků. Čím se třeba liší přístup dětí a dospělých?
Honza má v Sokolově taneční klub jen pro děti a musím říct, že práce s nimi mě nesmírně baví. Učit dospělé je ale také velmi příjemné, protože od kurzů až tolik neočekávají. Rodiče dětí často něco moc chtějí, což může být problém, pokud to dítěti třeba tolik nejde a je na něj vyvíjen tlak. Starší kurzisté si jdou užít tanec, berou ho jako zábavu, kdežto děti už ho mají jako sport a určitou životní cestu. V tom to možná bývá někdy u dětí náročnější. Tančit se ale může naučit každý bez ohledu na věk a není potřeba se stydět.
Existuje nějaký trik, jak se uvolnit, aby si člověk užil tanec a moc nad tím nepřemýšlel?
Trenérka mi jednou řekla, že vypadám pořád hezky, ale o tom tanec není. Takže do toho klidně dejte víc nadšení a uberte na technice, hlavně vás to musí bavit.
Máte nějaký taneční či životní vzor?
Vzorů mám spoustu, v tancování například mnoho tanečnic, u každé se mi líbilo něco jiného a snažila jsem se vzít si to od nich. Celkově v životě vzhlížím k lidem, kteří něco dokázali, i když to třeba neměli jednoduché.
Jaké jsou Vaše sny či přání do budoucna?
Určitě bych ráda pejska (smích) a samozřejmě věnovat se nadále tanci i herectví. Kdyby šlo obojí více propojit, například v divadelním přestavení, to bych si neskutečně užila. A to nejdůležitější, abychom byli všichni zdraví, dařilo se nám a vyhnuli jsem se tomu, co v minulých letech kvůli Covidu nastalo.
Když jsme u Covidu, jak se Vám podařilo tuto dobu přestát? U tanečníků byla asi jediná možnost dělat nějaké on-line aktivity?
On-line kurzy jsme moc nedělali, za kamerou bez toho kontaktu s lidmi mě to příliš nebaví. Takže jako dva tanečníci jsme seděli doma, a tak trochu se bavili mou školou. Měla jsem výuku on-line a jelikož bydlíme v mezonetu, nebylo se kam zavřít. Cokoliv pošeptáte, je všude slyšet. Když jsem tedy měla od devíti hodinu zpěvu, zazpívala jsem a nejprve se ozval komentář shora od Honzy a poté obdobný od profesora (smích). Jednou se stalo, že Honza musel někam odejít a mně se zrovna udělalo nějak špatně. Pamatuji si, že jsem si donesla vodu a pak už jen slyšela z počítače volání, jestli jsem v pořádku. Omdlela jsem při hodině zpěvu a zrovna v jediný moment, kdy v Covidu nikdo nebyl doma. Na druhou stranu byla tahle doba i dobrá, člověk se na chvíli zastavil, odpočinul si, zamyslel se nad skutečnými hodnotami a došel určitého uvědomění. V tom byl ten covidový čas přínosem.
Čím se kromě tance bavíte?
Během Covidu jsem si pořídila plátno a stojan s tím, že začnu malovat, což mě vždy moc bavilo. Nemám tedy žádné základy, jak by se co mělo, ale občas vezmu do ruky štětec a maluji si. Například jsem namalovala takovou tanečnici v obloze, ale už nebyl čas domalovat hvězdy. Pak přišla na návštěvu babička a povídá: „Jé, proč plave na vodě?“ Nakonec se z toho tedy stala tanečnice tančící na vodě, která se natolik zalíbila mé kamarádce, že jsem jí obraz darovala a má ho pověšený doma. Malování bych tedy určitě ráda nějak dál rozvíjela, kdyby byl čas.
Stala jste se tváří kolekce šperků Kubistik z dílny JK Jitka Kudláčková. Čím Vás tato spolupráce zaujala?
O tomhle sní asi skoro každá žena, takže jsem ani chvíli neváhala a na spolupráci hned kývla. O značce JK Jitka Kudláčková jsem slyšela už dříve, jsou známi tím, že se jedná o rodinné zlatnictví, což je mi sympatičtější než nějaké řetězce. Každá jejich kolekce je něčím jiná a zajímavá. Když jsem zjistila, že by se jednalo konkrétně o propagaci kolekce Kubistik, spolupráce mě potěšila o to víc, protože se jedná opravdu o osobité šperky. Do této kolekce jsem se definitivně zamilovala při focení, kdy jsem šperky mohla mít na sobě. Za tuto spolupráci jsem opravdu ráda.
Foto: se souhlasem Natálie Otáhalové a JK Jitka Kudláčková
Nádherná bytost, jedna z těch děvčat, kterou si z taneční soutěže asi budu dlouho pamatovat. Zrovna tak jako jejího partnera. Jsou krásná dvojice. Přeji hodně štěstí.
pěkný rozhovor
moc zajíamvé díky
Pěkný článek, plný energie.