Začít podnikat není snadné, a to rozhodně ani tehdy, když přebíráte zavedenou rodinou firmu. Lucie Vejdová se navíc nikdy nepřipravovala na to, že by stanula v čele společnosti, profesně se ubírala zcela jiným směrem – pracovala jako zdravotní sestra. Před několika lety však od svých rodičů převzala vedení společnosti IMS-Drašnar s.r.o. zabývající se již 35 let vývojem a výrobou produktů z plastu s vysokou přidanou hodnotou určených zejména pro autoprůmysl. S touto velkou výzvou se zdárně poprala a společně s dalšími rodinnými příslušníky dále podnik rozvíjí a aktivně se podílí také na rozvoji Českotřebovska.
Jak dlouho již stojíte ve vedení firmy?
Jednatelkou jsem od roku 2018 a ředitelskou pozici jsme si s manželem rozdělili v roce 2021. Manžel má na starosti výrobu a obchod, já personální a ekonomickou oblast.
Kdo je součástí firmy a jak máte rozdělenou zodpovědnost?
Firmu vedu s manželem, sestra je vedoucí personalistka a dcera Katka je vedoucí obchodu, další kolegyně a kolegové jsou „nerodinní“, ale jsou velmi důležitou součástí týmu, někteří už se stali za ta léta skoro rodinou.
Dále jsem představitelem vedení pro environment, mám na starosti společenskou odpovědnost a ESG, Whistleblowing, komunikaci na sociálních sítích a prostě co je potřeba. Také zastupuji naši firmu v Hospodářské komoře, kde jsem členem dozorčí rady krajské komory, angažuji se v našem městě ve výboru pro Hospodářsky a sociálně vyloučená území, mezi která se naše město, bohužel, řadí. Naše firma je jednou z firem, které se podílejí na vzniku Nadačního fondu Českotřebovska, jehož cílem je mimo jiné podpora a udržení talentů.
Je Váš otec Vaším „profesním“ vzorem?
Myslím, že jsem částečně kombinací obou rodičů, částečně si na to jdu po svém.
Pracujete ve firmě ještě s dalšími členy rodiny, Vaší dcerou a sestrou, jak se Vám daří spolu vycházet po pracovní stránce?
Nejen se sestrou a dcerou. Také s manželem, bratrem, švagrovou, synovcem a neteří z manželovy strany. Firmou, kromě rodičů, prošla i teta a švagr. Chtělo by se říct, že jsme v práci kolegové a mimo práci rodina, ale ono to tak není, životní role nejde od sebe oddělit. Pořád jsem dcera, matka, manželka, sestra, teta, švagrová… Být pouze kolegou je jednodušší v tom, že konflikt není kam přenést, u rodiny to tak jednoduché není. Někdy mám tendenci být spíš máma nebo starší sestra a rodinu chránit a negativní informace trošku filtrovat.
Občas se nevyhneme výměně názorů. Někdy se přenáší konflikty z práce domů a z domu do práce, což je špatné a nekomfortní jak pro rodinu, tak pro kolegy, ale co naplat, jsme jen lidi. Navíc, důležitější je to, že jsme schopni se přes všechny rozdíly usmířit a fungovat spolu. Že máme společný cíl. A že krev není voda a vlastně se máme pořád rádi.
Daří se Vám tedy nějak oddělovat pracovní a soukromý život?
Nedaří, práce je prostě součástí našeho života, stejně jako svoje soukromí nemůžeme pověsit na věšák přede dveřmi.
Potkala Vás v podnikání nějaká „neřešitelná“ situace nebo skutečnost, kdy jste nevěděla, jak dál?
Několikrát, možná mnohokrát. Prošli jsme si různými krizemi. Doma si v takových chvílích napustím vanu horké vody, popláču si, třeba u filmu (čím jsem starší, tím jsem dojímavější – tímto se omlouvám mojí mamince, z které jsem si dělala legraci, jako dřív naše dcery ze mě, ale ono to prostě přichází s věkem) a jde se dál.
Hodně pomáhá myslet na rodinu, na to, že všechno má nějaký smysl, že to nedělám pro sebe, že máme za sebou desítky let historie a kolem dvou set zaměstnanců a jejich rodin a že na to prostě nejsme sami. Doma mám spoustu zvířat a ta také působí terapeuticky, dá se s nimi povídat a poplakat do kožíšků. A v neposlední řadě – je dobré si nechat pomoct od odborníků. Moje koučka se mi prostě „zjevila“, když mi bylo nejhůř. Zjistila jsem, že ty správné lidi můžete potkat kdekoli, třeba na sociálních sítích.
Vedení firmy a mateřství? Jak se to dá skloubit?
Naštěstí máme děti velké, nejstarší tři dcery jsou dospělé a nejmladší je v pubertě, takže jsem neřešila plánování těhotenství, malá miminka, práci při mateřské a vedení firmy. Dopřála jsem si ten luxus být prostě mámou na plný úvazek. I tak se nedaří být vždycky tam, kde bych měla být. Ale to je asi celoživotní výzva každého rodiče.
Jaké jsou podle Vás největší překážky v podnikání?
Český průmysl není v jednoduché pozici, asijská konkurence, ceny energií, materiálu, tlak na mzdy, různé legislativní překážky. Navíc jsou našimi největšími zákazníky automobilky, bud přímo nebo nepřímo, což je teď hodně nejisté odvětví. Na druhou stranu, nám je jedno, jakou formu nebo výlisek vyrábíme, jsme schopni dodávat kamkoli, do jakéhokoli odvětví. Automotive nás vycvičil v kvalitě a procesech, a tak jsme schopni se prostě přizpůsobit jakémukoliv zákazníkovi.
Co je pro Vás největší výzvou?
Letošní oslava 35. výročí firmy. Teď se to snažím zlehčit, stačí sledovat zprávy v médiích a člověk snadno propadne chmurám a pocitu marnosti. Výzvou je, aby naše firma ve zdraví fungovala ještě minimálně dalších 35 let.
Jaká máte osobní a jaká profesní přání, touhy?
Najít rovnováhu všech rolí, mít spokojenou rodinu i kolegy. Také včas odejít a být už jen „přítel na telefonu“ a samozřejmě, jako asi každá máma, být jednou babička. Mít více času na zahradu, ruční práce a další koníčky.
Doporučila byste ostatním ženám podnikat? Co byste jim případně pro start podnikání doporučila?
Já vlastně nevím, sama bych neměla odvahu začít podnikat. I s převzetím firmy jsem vlastně úplně nevěděla, do čeho jdu. Jen jsem věděla, že chci, aby naše firma nezanikla, aby práce rodičů i všech kolegů, kteří naší firmou prošli a už třeba nejsou mezi námi, nepřišla nazmar. A aby další generace měla kde pokračovat, pokud o to bude stát.
Chtěla byste předat firmu dětem?
Dětem ano, otázkou je, kdo to bude. Dohromady máme devět dětí, i když jsou synovci ještě relativně malí, není dobré dopředu předjímat, kdo z nich to bude. Je důležité v nich budovat vztah k firmě, ale nenutit je, netlačit. Firmu by měli chápat jako příležitost k uplatnění. Proto všechny dospělé dcery brigádně prošly výrobou, tedy zejména montáží, od mala za námi po škole chodily a měly různé důležité úkoly, jako je třeba počítání obědů, třídění, skartace… Dodnes na to vzpomínají, na tety, které si s nimi povídaly a dávaly jim bonbóny. Starší synovci už začali s brigádami a ti nejmladší čekají na svůj čas.
Katka nastoupila po maturitě na obchodní akademii a začala vlastně jako „holka pro všechno“ na ekonomickém oddělení, potom přešla na obchod, který loni převzala. Do toho se ji snažíme vtahovat i do ostatního dění ve firmě, aby byla v obraze. Prostě rodina musí dělat to, co je potřeba. Záleží nám i na tom, aby u nás dýchala příjemná atmosféra, péče, k tomu patří třeba i kytky před firmou.
Na částečný úvazek, při studiu VUT, u nás pracuje i druhá nejstarší dcera. Protože studuje chemii, vyplňuje všechny ty šílené dotazníky, které stále přibývají. Jestli se rozhodne u nás zakotvit natrvalo, nebo bude budovat vlastní kariéru, je na ní. Samozřejmě bych chtěla mít všechny dcery blízko. Nejstarší dcera má zkušenosti z oddělení kvality, zeť je strojní inženýr…
Synovci a naše nejmladší dcera mají volbu škol před sebou. Je vlastně jen na nich, jakou cestu si vyberou. Já jsem toho příkladem, původně zdravotní sestra, která nikdy ani nepomyslela, že by šla do firmy, natož, že by jednou firmu řídila. Málokdo dělá to, co vystudoval. A člověk se celý život učí.
V jaké je to fázi a je na to podle Vás již připravena?
Co si budeme nalhávat, u holek hraje důležitou roli mateřství. Nechci, aby je to ovlivnilo. Aby si musely vybírat mezi firmou a rodinou, odkládat mateřství, stresovat se, zda budou doma nebo v práci, protože čas s dětmi je nenahraditelný. Kluci to mají jednodušší. Jsou věci, které se sice mění, přesto to není lehká volba.
Zatím je to otevřené, nicméně tyto debaty není dobré odkládat. Mladší nebudeme a je potřeba mluvit o představách a očekávání dětí a nevnucovat jim svoje představy. Nechci, aby byly pod tlakem, aby měly pocit, že musí. Lepší spokojený umělec, vědec, řemeslník nebo máma na plný úvazek, než nespokojený a vystresovaný manažer. Pořád je tu i možnost nerodinného managementu. Ale to je ještě předčasné. Vše má svá pro a proti.
Poslala byste ji někam na „zkušenou“, nebo jste si ji vychovala přímo pro Vaši společnost?
V případě Katky, která nastoupila po škole, to už teď těžko změníme, jako vedoucí si nemůže jen tak odskočit jinam. Markéta i Kristýna mají zkušenosti odjinud, zda je jednou uplatní u nás, je na nich. A synovci mají ještě celý svět před sebou. Každá životní zkušenost nás nějak obohatí. Bez ohledu na obor, na profesi. Všechno nás nějak formuje, utváří naši osobnost. Takže – kdo ví… Určitě to bude přesně tak, jak to má být.
Zdroj: Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR
Foto: se souhlasem Lucie Vejdové
