Lpění je převlečený strach

Mám pocit, že tahám 150. krabici. Nepočítám to, ale už je to moc. Ostatně, přesně 3 roky po rozvodu je tohle asi páté stěhování. Dvakrát s Františkem, dvakrát kanceláře a teď dům babičky a dědy. Ovšem, tohle je opravdu výzva! Představte si dům obydlený 50 let, 3 podlaží, všude police, skříně, všechno po strop plné…

Emoce nahoru dolů

Lítá to jako blázen, nahoru, dolů. Nejdřív nechci, aby šli jinam, pak smířlivě probírám všechny poklady a objevuji noviny z roku 1938, na chvilku zapomínám, co se to kolem mě zase děje a pročítám se dobou, kdy mému dědovi bylo 7 let. S další krabicí ale nadávám a prosím, ať už je to za námi. Vlastně i tenhle blog píši s měsíčním odstupem, dřív to prostě nešlo.

Lpění na věcech

Celý život, kdykoli jsme vešli do sklepa babičky a dědy, měla jsem pocit, že tam mají zásoby na třetí světovou, minimálně pro půl města. Do toho květináče, dekorace a staré nádobí, prostě se nic  nevyhodilo. A tak přemýšlím, proč… Mezitím pročítám další noviny. Postupně nevěřícně hltám zprávy z roku 53, 59, 68 a vlastně až u posledního kousku, z 30. prosince 1989 se přestávám bát. Na titulní stránce je Václav Havel, vypadá to na velkou změnu a naději pro nás všechny. A tam mi to došlo. Báli se. Celý život vlastně nevěděli, co bude. Vyrostli za války, ve strachu a socialismu. Nemohli cestovat, neměli svobodu, a tak vše schovávali. Tvořili si tím jedinou jistotu. Chtěli být připraveni… na zimu, kdyby zase nebylo uhlí, na dny, kdy dojdou banány v obchodech a na strach, který společnost vyvolávala. Byli svázaní dobou.

Lpění na partnerovi

A tak jsem se pochválila, jak jsem svobodná a s každým stěhováním vyhodím další krabici, každoročně přebírám šatník a likviduji vše nepotřebné. Hmmm, vzápětí se chytám za nos. Oni lpěli na jídle, zásobách, oblečení, na všem, čeho moc nebylo a byli si v tom oporou. Jak to mám ale já? Upřímně, nejednou jsem lpěla na partnerovi. Už se dávno vědělo, že to dál nepůjde, ale všichni ho přeci znali, měli ho rádi, plánovali jsem velké věci,… a tak v tom přeci raději zůstanu, vždyť to je jistota. Svázaná strachem, co by bylo bez něj a co by na to řekli ostatní.

Změna je posun

Vždyť každé stěhování, úklid, rozchod, prostě změna, jsou posun. Změny přicházely a přicházet budou. Nedělní ráno jsem zase skočila do lomu, viděla tu průzračnou vodu, která stále proudí a proudí. A tak to má být. Pokud něco neproudí, tak to přeci stojí. Stejně tak, jako když se zastaví voda, zakalí se, je mrtvá. A tak mi život zase ukázal, že vlastně nechci stát, chci být pořád čistá na všech frontách a vážit si zdrojů, které mi do života proudí. Díky za ně!

Foto: se souhlasem Evy Čejkové