Dita Maciel Jacobson vede od roku 2020 oddělení korporátních vztahů českého Heinekenu. Velmi se věnuje také tématu udržitelnosti a projektu podporujícímu rodiče samoživitele. Jak se jí pracuje v pivním světě a čím je Heineken výjimečný nejen v přístupu k vyváženému propojení práce a rodičovství? Tato i další témata jsme probraly v rozhovoru.
Můžete nám přiblížit svou profesní cestu? Co přivede ženu až do vedoucí pozice v pivovarnické společnosti?
V současné době zastávám pozici Corporate Affairs Manager ve společnosti Heineken, což je možná pro spoustu lidí takový abstraktní pojem. Ukrývá se pod ním primárně komunikace, a to interní i externí. Právě ke komunikaci mě to vždy táhlo. Už na vysoké škole jsem začala pracovat v komunikační agentuře, kde jsem se věnovala hodně oblasti Public Relations, které se teď věnuji už skoro 15 let. Když jsem z této agentury po poměrně dlouhé době odcházela a rozhodovala se, kam jít dál, bylo to nakonec celkem jednoduché, protože jsem viděla inzerát Heinekenu a říkala si, že tohle je něco, co mě zajímá.
Heineken mě přitahoval i proto, že jsem s ním měla zkušenost ze zahraničí, z doby, kdy jsem žila ve Španělsku. Tam jsem si tuto značku hrozně oblíbila, protože Španělé měli takový krásný koncept „Afterwork“, kdy si jdete po práci posedět s kolegy nebo přáteli. Ale není to o vypití mnoha piv, oni si dají jeden dobře vychlazený Heineken na terase, poslouchají hudbu, užívají si sluníčka a povídají si. A právě díky tomuto pozitivnímu spojení mě nabídka práce u Heinekenu zaujala, i když jsem se nikdy úplně nepovažovala za pivařku. Krátce po nástupu jsem navíc zjistila, že Heineken má v sobě něco krásného, co většině korporátů chybí, a to je přátelské a neformální prostředí. Ačkoliv se jedná o nadnárodní společnost a mohlo by se zdát, že půjde o zkostnatělý korporát, kde se nic nedaří lokálně prosadit, není to tak. Tohle se mi zalíbilo a možná je to i tím pivním světem, že zde ta neformálnost stále drží.
Co Vás na této práci nejvíce baví? Setkala jste se například s nějakými předsudky? Přece jen je pivní prostředí považováno spíše za mužský svět.
Řekla bych, že tahle představa mužského světa je spíše dřívější, že to tak asi bývalo. Teď jsem v Heinekenu pět let a je to úplně jiné, zastoupení žen a mužů tam je vyrovnané, a to nejen v kancelářích, ale i v pivovarech, kde máme třeba ředitelku pivovaru nebo sládkovou. Je to tedy hodně promíchané. Možná by se dalo čekat, že to bude takový chlapský uzavřený svět, ale překvapivě tomu tak není, což je velmi sympatické.
Co mě na mé práci baví, je v podstatě kombinace toho, že jelikož se jedná o nadnárodní společnost, získávám spoustu inspirace z jiných zemí, velké množství materiálů a zázemí, které mi profesně pomáhá posouvat se dál. Zároveň však máme hodně lokálních projektů, které opravdu nejsou jen přes kopírák převzaté ze zahraničí, ale jsou naše, máme je jen u nás a můžeme je ovlivnit. Právě možnost něco ovlivnit je pro mě hodně důležitá.
Tohle je určitě skvělé, protože spousta nadnárodních firem nereflektuje prostředí dané země a pobočky musí pouze přebrat, co jim z centrály pošlou.
Je to tak a tohle je v Heinekenu poměrně specifické, berou ohled na lokální preference, dispozice a to, jaké jsou tady možnosti, i v samotné výrobě piva. Stejně tak tomu je třeba i v našich programech odpovědnosti, kdy máme programy Social Impactu (společenského dopadu), které mají vliv na danou společnost a nelze je řídit úplně shora, protože každá země, i v rámci Evropy, kde jsme si blízko, je jiná a má trošku jiný problém, kterému čelí a který jí můžeme pomoct nějak řešit.
Co pro Vás bylo takovou největší výzvou, nebo Vás třeba překvapilo, když srovnáte například agenturní prostředí a tuto specifickou oblast?
Určitě pro mě bylo velkou výzvou ponořit se více do pivního světa, pochopit ho a navnímat, protože tam je spousta procesů v pozadí. Když děláte komunikaci v agentuře, jdete víc na povrchu a řešíte až to hezké konečné, co se potřebuje odkomunikovat. Ale zvláště v té pivní oblasti, kde je hodně důležité řemeslo, musíte už jít více do detailů, což pro mě byla velká výzva, pochopit celý proces výroby. Vědět, co za ním stojí a jaká práce předchází tomu, než se dostane vychlazený půllitr na stůl zákazníka. Těch činností je tam opravdu hodně a komunikaci to pak pomáhá dát úplně jiný rozměr.
Další výzvu představovala interní komunikace, kde komunikujete s rozličným a různorodým publikem. Jste v kontaktu s lidmi, kteří tráví celý den za počítačem, ale i těmi, kdo pivo rozváží, prodávají nebo ho přímo vaří. A s každým z nich musíte komunikovat tak, aby to pro ně bylo srozumitelné, určité věci jim dávaly smysl a aby se dělalo to, co pro ně má nějaký význam. Tohle byla velká výzva, zvláště proto, že jsem nastupovala těsně před covidem, kdy téměř všichni byli na nějaké distanční formě práce a navázat nějaký vztah s lidmi z jiných lokalit a profesí, který by pomohl k lepšímu internímu klimatu, nebylo jednoduché.
Nyní jste již několik měsíců i maminkou. Jak se Vám daří mísit osobní a pracovní život, aby panovala spokojenost na všech stranách?
Tak tohle byla asi ještě větší výzva, než o kterých jsem již mluvila. Mám osmiměsíční holčičku a rodiče mi dají jistě zapravdu, že je to skok. Obrovská změna, protože člověk se stará, řekněme, jen sám o sebe, a najednou je tu i někdo další, kdo potřebuje vaši péči. Kombinovat rodinný život s pracovním se mi ale daří díky několika skutečnostem. V prvé řadě je naše dcerka úplně úžasná. Vím, že to řekne každý rodič, ale obzvláště v začátcích, kdy jsem začínala pár hodin sem tam něco dělat, tak ta její veselá povaha a to, že ráda stále něco zkoumá, prohlíží si dětské knížky, mi dala kromě chvilek jejího spánku i další chvilky, kdy jsem mohla sem tam něco vyřídit. Když zrovna něco zkoumá, tak můžu i já.
Velmi pomáhá také můj manžel, jehož charakter práce mu umožňuje být doma a v rámci svého podnikání si může hodně přizpůsobit čas. Takže tohle parťáctví v rodičovství, kdy není jen moje role starat se 24/7 o dcerku, ale můžeme se v tom prostřídat, je skvělé. I když teď v začátku je tam ta vazba na mě daleko větší, takže s dcerou toho času trávím víc. A pak je tu také moje maminka, která nám pomáhá s hlídáním, a i díky ní mám možnost se věnovat práci. Tohle všechno tedy sehrálo důležitou roli v tom, abych dokázala vše skloubit.
Pak je zde samozřejmě také velká část na straně zaměstnavatele, kdy já teď můžu pracovat 100% z domova a do kanceláře jezdím dle potřeby. Hned na začátku jsme se s mým šéfem, který je velmi podporující v této oblasti, domluvili na flexibilitě z hlediska času, kdy pracuji. Spoustu práce tak dělám od osmi večer, kdy jde malá spát, tehdy mám prostor připravovat i nějaké strategičtější věci. Velkou výhodou jsou rovněž upravené úvazky, což byl i můj případ, kdy jsem se postupně vracela na pár hodin a zkoušela, jak to půjde sladit, a postupně navyšovala čas, kdy pracuji. Za to jsem hodně vděčná, protože si můžu svůj pracovní den uzpůsobit z hlediska místa i času, a když mě malá potřebuje, dát vše stranou a věnovat se jí. Tohle je určitě skvělé.
Společnost Heineken patří k těm, které podporují flexibilitu a tím i propojení rodinného a pracovního života. Jak to v praxi vypadá?
Máme program pro rodiče, samozřejmě u pozic, kde to charakter práce umožňuje. Lze ale hledat i nějaké alternativy pro lidi, kteří například nepracují u počítače a je složitější aplikovat například práci z domova. V rámci programu je tedy možné pracovat na dálku, což ušetří čas za cestu do práce a z práce, umožňuje to flexibilitu v době oběda, a zároveň vím i z vlastní zkušenosti, že je člověk efektivnější, protože třeba netráví tolik času různými small talky u kávy a podobně. Dále nabízíme školkovné, kdy pro rodiče, kteří se vracejí do práce na jakýkoliv úvazek a zároveň ještě čerpají rodičovskou dovolenou, tak Heineken hradí polovinu školkovného, nebo nákladů na hlídání, což je často také důležitá věc. Rodiče totiž mnohdy čelí skutečnosti, že nejsou dostupné systémy, kam dítě umístit, a to buď z důvodu kapacity nebo financí, proto je pak třeba zásadní mít podporu od zaměstnavatele.
Jak jsem již zmiňovala, máme také možnost časové flexibility, což záleží na domluvě s vedoucím, neboť je potřeba mít určitou důvěru a spíš orientaci na výsledky. Nabízíme také zkrácené úvazky a není na ně ve firmě hleděno jako na něco špatného, naopak se jedná o vítaný způsob práce. Třeba kolegyně začínala na hodině denně, a i tak to bylo přínosem. Řada firem by řekla, že za tu dobu nelze nic stihnout, ale ona měla přidělený jeden specifický projekt, kterému se věnovala a krásně vše fungovalo. Takže i takto hodně zkrácené úvazky jsou benefitem, který pomáhá rodičům mít přivýdělek a zároveň se postupně vracet do práce. Když si udržujete určitý kontakt s danou firmou, je pro vás pak přirozenější se vrátit, než když se rozhodnete, že třeba tři roky vůbec do práce nepůjde, to je pak větší šok.
Abyste šli ještě dál, stojíte za projektem podporujícím samoživitelky, v rámci něhož se Heineken spojil s organizací M.arter. Můžete nám projekt přiblížit? Proč vznikl, co se již povedlo, jaké jsou cíle?
Před samotným vznikem tohoto projektu jsme v Heinekenu hodně řešili téma rozdílů, hlavně ženy versus muži a rozdíly v rámci pracovních příležitostí. V těchto interních diskusích se ukazovalo, že největší vliv má právě období rodičovství a fakt, že mnohem častěji jsou na rodičovské ženy, proto potom vzniká mezera v kariérním postupu nebo odměňovaní. Takže jsme se tomuto tématu začali věnovat v rámci interního programu pro rodiče, ale když jsme následně řešili projekt, který by dával smysl také navenek a přispíval k řešení nějakého společenského problému, dávalo velký smysl promítnout právě tuto interní potřebu i ven a začali jsme se dívat na toto téma z širší perspektivy. V české společnosti jsou totiž rozdíly ještě větší, protože ne všude existují možnosti v rámci firem, které jsem zmiňovala.
Podívali jsme se tedy na téma rodičovství, pay gap, na kariérní možnosti a dospěli jsme k tomu, že když je někdo samoživitel nebo samoživitelka, je pro ně ještě náročnější nějakým způsobem kariérně růst nebo se socioekonomicky posouvat. Zároveň je skupina samoživitelů jednou z nejohroženějších skupin z hlediska chudoby. V období covidu, energetické krize, inflace byl ten tlak ještě větší, proto jsme dospěli k tomu, že se jedná o téma, které je třeba v naší společnosti řešit, a to nás dovedlo ke spolupráci s M.arterem, se kterým realizujeme rozvojový program Career Designer věnující se právě rozvoji profesního kapitálu v době rodičovské. Program jsme začali financovat právě pro samoživitele, aby pro ně byl dostupný. Nejprve se jednalo o jeden běh, ale ukázalo se to jako správná cesta a postupně jsme navyšovali a každý rok už realizujeme dva běhy a spolupráce trvá čtvrtým rokem.
V rámci tohoto programu mají samoživitelé možnost i poznat sami sebe, kam se chtějí posouvat a rozvíjet. Pokud chtějí třeba změnit práci, tak jim program také může pomoci. Cílem je, abychom neřešili situaci samoživitelů pouze tím, že jim pošleme peníze a pomůže jim to na měsíc nebo dva, chceme jim pomoci změnit jejich situaci z dlouhodobého hlediska, aby to bylo udržitelné. Na základě této vize jsme se do toho pustili a kromě podpory v rámci uvedeného programu nabízíme například i IT vybavení, zároveň naše kolegyně z HR se zapojují tak, že účastníkům programu ukazují, čemu mohou čelit na různých pohovorech a jak mohou být úspěšnější v práci, kterou by si přáli.
Jedná se tedy i o určitý mentoring?
Ano, vše se odehrává v hodně úzkém kruhu, nejde o masovou podporu padesáti lidí na jednom workshopu, ale každý workshop je tak maximálně pro osm účastnic či účastníků, takže se hodně dbá i na osobní přístup. A součástí jsou právě i one to one setkání s našimi HR odbornicemi.
Kde najdou zájemci informace k těmto programům?
Veškeré informace naleznou na stránkách M.arteru (www.marter.cz), kde se dostanou přímo k přihlášce. Na podzim začíná další běh, takže je určitě dobré sledovat web a sociální sítě organizace, aby jim nic neuniklo.
Co by podle Vás mohli zaměstnavatelé dělat lépe, aby rodičům usnadnili návrat do práce a následné zachování ideálního poměru mezi prací a rodinou?
V prvé řadě si myslím, že je hrozně důležité umožnit rodičům zůstat v kontaktu se zaměstnavatelem. Pokud samozřejmě chtějí, protože jsou rodiče, kteří nechtějí mít nic společného s pracovním světem po dobu rodičovské, což je v pořádku. Ale je potřeba nechat možnost zůstat v kontaktu. Sama jsem viděla, i ještě než jsem se stala maminkou, že úplné odloučení od pracovního světa nepomáhá ani v sebevědomí při návratu do práce. Často maminka zůstává doma déle i proto, že si příliš nevěří v tom naskočení zpět do pracovního života. Dále jsou základem flexibilní úvazky, bez těch by to nešlo, a stále je tady spousta firem, možná většina, které to neumožňují.
Co si myslím, že by bylo skvělým upgradem v českých poměrech, je zřizování privátních školek pod firemním zastřešením. V zahraničí to funguje a v současné době, kdy míst ve školkách není dostatek, tak by bylo úžasné mít vše pod jednou střechou. Rodičům by to umožnilo lepší logistiku a i pocit, že máte dítě stále nablízku, ale zároveň můžete pracovat v kanceláři, to je, myslím, k nezaplacení.
Další změna, která by pomohla, ale jde o běh na dlouhou trať, je jiný přístup firem směrem k otcům. V některých zemích například nabízejí tatínkům i za poloviční úvazek stejnou mzdu, což je další směr toho, když si víc zvykneme na to, že i táta má svou roli v domácnosti s dětmi, tak se mnohem méně bude nahlížet na ženy při žádání o práci, nebo čemkoliv jiném v pracovním světě, jako na nutně ty, které budou v domácnosti všechno obstarávat, zůstávat doma s nemocnými dětmi a podobně. Chtělo by to vymyslet nástroj, který pomůže k většímu zapojení otců v domácnosti, i to je dlouhodobé řešení.
Jaké hodnoty by podle Vás měly být jádrem moderního leadershipu?
Z mého pohledu je u leadera hrozně důležitá empatie, důvěra a nebát se ukázat zranitelnost. Řekla bych, že doba šéfů, kteří šéfují mocí, takový ten autoritativní režim, už dávno nefunguje. Naopak leader je někdo, kdo dokáže ukázat i určitou zranitelnost, přiznat svou chybu, poučit se z ní, omluvit se, zároveň se dokáže vcítit do svých lidí, protože ne každý fungujeme stejně, každý má jiné motivace a cíle. A v neposlední řadě něco, co může mít velký přínos, je důvěra. Samozřejmě má i svá rizika a můžete se spálit, ale pokud někomu dáte důvěru, má to i velké benefity. Ten člověk se pak nebojí dělat rozhodnutí, nebojí se jít si za dalšími věcmi a dává práci mnohem víc, než když je svázán strachem. V této souvislosti je rovněž velmi důležitá otevřenost, například vůči názorům a zpětné vazbě.
V rámci své práce se také hodně zabýváte tématem udržitelnosti? Co se v této oblasti již podařilo a kam byste se ještě rádi posunuli? Jak Vy sama vnímáte tuto problematiku?
Udržitelnost je pro nás velkým tématem, které obsahuje spoustu podkapitol. Začala bych environmentální udržitelností, v rámci které se nám daří implementovat technologie, jež nám pomáhají snižovat uhlíkovou stopu v našich pivovarech. To je pro nás důležité téma jak z hlediska investic, tak z hlediska lidských zdrojů, které do toho vkládáme. Naší velkou ambicí je dostat uhlíkovou stopu na nulu, což je při výrobě v pivovaru poměrně velká výzva, ale postupně se blížíme. Například nyní již z vlastní čističky odpadních vod vyrábíme následně v bioplynce bioplyn, který poté znovu využíváme při výrobních procesech. Zapojování těchto cirkulárních procesů je tedy něco, co se nám daří, ale zároveň tam ještě máme nějakou cestu k úplné nule.
Další oblastí, které se hodně věnujeme, je voda. Opět se snažíme, kde to jde, využívat ji cirkulárně a snižovat tak spotřebu vody na vyprodukovaný litr piva. Vše začíná především v našich pivovarech, kde se maximálně snažíme snižovat dopad jejich provozu na okolí. Pak však existují další projekty, kdy spolupracujeme s různými místními organizacemi a podporujeme navrácení vody do krajiny a další témata. Vždy ale začínáme uvnitř, abychom se mohli za sebe postavit a říci, že to děláme, jak nejlépe to jde.
Velkou oblastí udržitelnosti je sociální udržitelnost, kde jsme již zmínili podporu M.arteru. Další projekt vychází z takového našeho pivařského DNA, my říkáme, že vaříme radost, která spojuje. Pivo je vlastně takové pojidlo, které přivádí lidi k sobě, a to i takové, kteří by se jinak třeba vůbec nepotkali, a umožňuje jim se nějakým způsobem navzájem obohatit. Tohle se snažíme promítat do našeho dobrovolnického programu, kde už druhým rokem chodíme do domovů seniorů, v nichž často senioři čelí samotě, protože ne všichni mají rodiny, nebo někoho, kdo za nimi alespoň občas dorazí a oživí jim den.
Proto jsme se rozhodli, že v rámci našich dobrovolnických dnů se budeme tomuto věnovat a přinášet radost i na místa, kde ne vždy je. Zároveň propojujeme třeba u dobrého jídla a pití lidi, kteří by se normálně nepotkali. Tento projekt je také velkou výzvou, protože se nejedná o dobrovolnictví typu, že někde sázím stromky a mentálně se u toho odreaguji. Toto je jiný charakter dobrovolnictví, který ale z našeho pohledu má potom ještě mnohem větší dopad na člověka. Hned po prvním ročníku jsme dostávali zpětnou vazbu, jak velkou změnu to v životech seniorů udělalo. Chceme tedy k tomuto projektu dostat víc a víc našich kolegů a kolegyň, podpořit je, aby se nebáli opustit svoji komfortní zónu, přijmout výzvu a pomohli v této věci zase trošku jinak.
Třetí oblastí v rámci udržitelnosti je pro nás zodpovědná konzumace, kdy se věnujeme určité prevenci nadměrné konzumace a šíření povědomí o tom, jak by se měl alkohol konzumovat zodpovědně.
Abyste aktivit neměla málo, organizujete s manželem taneční soutěž Best of the Best. Můžete nám o ní něco prozradit?
Letos proběhl třetí ročník naší taneční soutěže Best of the Best. Projekt jsme založili jako neziskový s cílem poskytnout tanečníkům platformu, v rámci které se mohou co nejlépe realizovat, posouvat se a inspirovat od těch nejlepších. Jedná se o taneční soutěž pro taneční skupiny moderních stylů, a to od nejmenší až po dospělé jakéhokoliv věku. Nejsilnější skupinou jsou ale lidé do 18 let. My jsme se rozhodli k tomuto kroku proto, že jsme chtěli českou taneční scénu posunout na další úroveň.
Můj manžel je tanečník a choreograf a já jsem se od dětství pohybu věnovala, díky němu mám nejlepší zážitky a dal mi přátele, takže jsem chtěla, aby se tato oblast u nás dále rozvíjela a posouvala, aby děti měly stále příležitost tančit a třeba se i zlepšovaly díky zahraniční inspiraci. Vozíme k nám proto profesionály z různých zemí, letos jsme tu měli choreografy z Ameriky, Itálie, Maďarska a Polska. Vítěze soutěže pak posíláme i do zahraničí, kde se mohou zase ještě něco nového přiučit. Letošní ročník je už za námi, ale na webu (bestofthebest.cz) máme již nové termíny a od přibližně začátku března se bude opět soutěžit. Takže je nejlepší čas začít se připravovat, ladit choreografie a přihlásit se.
Tanec patří mezi Vaše velké koníčky, jaký styl máte nejraději?
Vyrostla jsem hlavně na street dance, líbí se mi ale, když je nakombinovaný s contemporary, je takový jemnější a víc procítěný.
Co dalšího vyplňuje Váš volný čas, pokud již nějaký máte?
Určitě by to byl tanec, ale zajdu i do posilovny nebo si zaběhat. Rozhodně vždy nějaká kombinace fyzického pohybu, kde člověk může úplně vypnout. U tance je to asi nejlepší, tam se soustředíte opravdu na pohyb, při běhu vám stejně běží hlavou různé myšlenky.
Máte nějaké profesní či osobní cíle, sny, kterých byste ještě ráda dosáhla?
To je velká otázka. Obecně u věcí, které dělám, tak by se mi líbilo, aby se mi je podařilo posunout a měly reálný dopad. Aby až se za čas ohlédnu, tak uvidím, že pomohly k nějaké změně k lepšímu. Ať už se jedná o projekty udržitelnosti nebo i o zmiňovanou taneční soutěž, kterou bych ráda posunula na mezinárodní úroveň a třeba i nabízela takovouto platformu po celé Evropě. Nyní, hlavně s dcerkou, si ještě více uvědomuji, že kdyby se určité věci podařilo udělat tak, aby pomohly naši společnost nějak tvarovat do budoucna, aby svět kolem nás byl takový přátelštější, tolerantní a lepší, tak by to byl určitým způsobem splněný sen.
Autor: Kristýna Solničková
Foto: se souhlasem Dity Maciel Jacobson
