Michaela Klevisová se narodila v Praze, kde také vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově. Mezi její první pracovní zkušeností byla práce redaktorky pro prestižní lifestylový magazín Cosmopolitan. Byla to práce snů, ale Michaela přesto chtěla „ještě něco víc“. Psala články o trhu s uměním a výstavách výtvarného umění pro magazín Hospodářských novin IN a v cestovatelském magazínu Travel Digest publikovala reportáže ze svých cest. Za svou prvotinu, román s detektivní zápletkou Kroky vraha obdržela v roce 2008 od české sekce Asociace autorů detektivní literatury (AIEP) Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. V roce 2020 vydala svou zatím poslední knihu Drak spí, která se dnes drží na prvních místech žebříčku prodejnosti.
Kdy vás poprvé napadlo, že byste se chtěla stát spisovatelkou?
Úplně poprvé v dětství, protože máma s tátou se oba živili psaním (táta psal knížky, máma do novin). Nakonec jsem ale při studiu žurnalistiky začala pracovat pro lifestylový časopis, psaní článků mě dost časově vytěžovalo a spisovatelské ambice jsem úplně pustila z hlavy. V sedmadvaceti jsem ale začala pociťovat vyhoření, vadilo mi, že se pracovně nikam neposouvám, že už jsem dvacetkrát psala článek o rozchodu, konfliktech s matkou a výhodách single života… že prostě potřebuju změnu a něco svého. Tehdy jsme s přítelem uvažovali i o podnikání, ale když jsem si dala čas na přemýšlení a ponořila se do sebe, došlo mi, co chci dělat doopravdy: psát svoje knihy. Protože jsem v té době hodně četla britské detektivky, řekla jsem si, že zkusím něco v tom stylu.
Vzpomínáte si na ten pocit, když jste v ruce poprvé držela svou první knihu?
Moje prvotina Kroky vraha vyšla v létě, když jsem zrovna byla na dovolené na chalupě uprostřed lesů. Lidi mi psali, že moje kniha je ve všech knihkupectvích, posílali mi fotky plakátů ve výlohách… a já ji neměla. Když jsem zajela do nejbližšího městečka, v knihkupectví mi řekli, že moje knížka tam přijde až za týden. Takže jsem několik dnů napjatě čekala, až konečně svoji knížku uvidím. Po návratu do Prahy už mě doma čekal balík z nakladatelství. Když jsem knížku držela v ruce, byl to obrovský pocit zadostiučinění: Já to vážně dala! Protože v průběhu psaní jsem mockrát měla různé pochybnosti, chuť to vzdát, nedostatek motivace.
.jpg)
Kolik vám bylo, když jste ji napsala a jak dlouho vám její tvorba trvala?
Když knížka vyšla, bylo mi jednatřicet. Psala jsem ji tři a půl roku, takže dost dlouho. Navíc od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že chci psát, uběhla ještě dost dlouhá doba, než jsem se skutečně pustila do první kapitoly. Pořád mě totiž napadalo, že to určitě nezvládnu, knihu mi stejně nevydají, anebo se lidem nebude líbit… Házela jsem sama sobě klacky pod nohy a nepsala. Zlomový byl jeden okamžik, na který nikdy nezapomenu. Seděla jsem u babičky v obýváku a pohled mi padl na vitrínu plnou knih. Hlavou mi blesklo: ‚Tolika lidem vyšla kniha – tak proč by ne i mně?‘ Tahle jediná myšlenka způsobila, že jsem se do toho dala a vytrvala až do konce.
V minulosti jste spolupracovala s prestižním lifestylovým magazínem i na epizodách televizního seriálu Ulice. Prozradíte mi, jak taková práce vypadá?
Každá ta práce je úplně jiná. Vnímala jsem jednu velkou odlišnost: Zatímco v redakci časopisu jsme byly semknutá parta, takové sesterstvo, které se navzájem drží, podporuje a pomáhá si, ve scénáristickém týmu panovala velká rivalita a individualismus. Proto mi práce v časopise byla mnohem bližší a od psaní scénářů jsem velmi rychle utekla. Obě ty práce ale byly časově velmi flexibilní, což mi vyhovovalo. Scénáristický tým měl dvakrát týdně dopolední poradu, jinak psal každý doma. Do redakce jsem docházela podle potřeby a také měla časovou svobodu. Práce pro časopis mi strašně moc dala: pamatuju si, jak jsem tam nastupovala v jedenadvaceti jako stydlivka, která se ostýchá telefonovat, když jsou v místnosti i jiní lidé 🙂 Pak jsem šla na svůj první rozhovor s celebritou – s Táňou Vilhelmovou – a měla jsem takovou trému, že jsem zapomněla otázky. Díky práci v redakci jsem se naučila komunikovat s lidmi, věřit si, prosazovat se. A taky jsem si zvykla mít nad svými texty nadhled. Vždycky když něco napíšu, přečtu si to, jako by to bylo dílo někoho cizího, a sama sebe se zeptám: Bude to čtenáře bavit? Takhle přistupuju i ke svým knížkám.
Jsem velká fanynka vašich detektivek a líbí se mi, jak jsou většinou lokačně zasazeny na sever Evropy. Je to vaše oblíbená cestovatelská destinace?
Určitě, já totiž nemám ráda vedro a můj přítel je na tom stejně, takže jsme nikdy nemířili na takové ty klasické koupací dovolené na jih. Oba nás baví chodit na dlouhé túry, poznávat, a to moc nejde, když je venku pětatřicet stupňů. Takže rádi vyrážíme na sever – do Norska, Finska, Skotska, severního Holandska, Dánska… Když jsem měla napsané tři detektivky z Čech, cítila jsem potřebu změny a napadlo mě, že další prostředí, které dobře znám, jsou ostrovy ve Frísku a norské Laponsko. Takže jsem poslala svého českého kriminalistu vyšetřovat tam.
Kde vůbec berete inspiraci pro své detektivní romány?
Je to všechno fantazie. Neinspiruju se skutečností, protože mám pocit, že by mě pak svazovala. Raději si úplně všechno vymyslím. Na začátku si vždycky vyberu prostředí, ze kterého bych chtěla psát. Pak přemýšlím, jací lidé by tam mohli žít a co by se mezi nimi mohlo stát. Kolikrát je ten proces tvorby napínavý i pro mě – jak děj postupuje, najednou mi postavy ožijí, líp je poznám a napadne mě úplně jiný vývoj děje, než jsem plánovala. Takže po sobě hodně přepisuju.
Osobně mám moc ráda příběhy kriminalisty Josefa Bergmana. Jsou rozsáhlé, komplikované, s dokonale propracovanými dějovými liniemi. Jak dlouho vám zabere práce na jedné knize?
První dvě knihy jsem psala opravdu dlouho, protože jsem ještě nevěděla, jak na to. Psala jsem po večerech, když byl čas, kolikrát jsem třeba tři týdny na knížku nesáhla a mezitím úplně zapomněla, o čem jsem chtěla psát. Při psaní třetí detektivky Dům na samotě jsem si zkusila vzít týden volna a denně od rána do večera jenom psát. Bylo to jako zázrak! Najednou mi děj odsýpal, začala jsem v příběhu žít, přicházel mi jeden nápad za druhým. Pak jsem se v redakci domluvila, že budu stíhat práci za tři týdny a týden v měsíci si vždycky vyhradím na svoji knihu. Byl to měsíčník, takže to bylo možné. Ale uvědomuju si, jak moc vděčím tehdejší šéfredaktorce za to, že mi takový režim umožnila. V tomhle režimu jsem obvykle měla knihu za půl roku hotovou. Takovéhle pekelné soustředění ohromně funguje! V posledních třech letech už se z psaní knih stala moje hlavní práce. Otočilo se to – tři týdny v měsíci se věnuju knize, týden překladům z Angličtiny a článkům pro časopisy. Stejně ale na jedné knížce dělám půl roku – děj se totiž musí v mysli postupně vyvíjet, nejde to uspěchat. Prostě si teď na všechno dopřeju větší klid, píšu míň hodin denně, víc všechno promýšlím.
Hrdina vašich knížek je nenápadný šedesátník, který váhá, zda zůstat u policie, odejít a věnovat se rybaření. Proč jste stvořila hlavního hrdinu zrovna takto? Existuje nějaký muž, který vám byl inspirací?
Existuje, ale není skutečný 🙂 Inspiroval mě inspektor Barnaby ze seriálu Vraždy v Midsomeru. V době, kdy jsem začínala psát, jsem na něj zrovna pravidelně koukala a byla velkou fanynkou. Atmosféra stylizované britské vesnice mě strašně uklidňovala a Barnaby mi připadal jako dokonalý kriminalista – žádný arogantní frajírek nebo depresivní alkoholik – tyhle typy už mi připadají jako strašné klišé -, ale vyrovnaný, klidný, sebejistý chlap, který si na nic nehraje a je schopný empatie. Rozhodla jsem se, že stvořím podobného kriminalistu. Ne kopii, ale českou variantu Barnabyho. Takhle vznikl Bergman: dvakrát šťastně rozvedený šedesátník, který žije sám na statku za Prahou, miluje samotu, svého kocoura, rybaření a svoji práci. Nemá žádné psychické problémy ani závislosti, je naprosto spokojený s tím, jak žije. Chtěla jsem, aby z něj vyzařoval klid.
Vaše poslední kniha Drak spí se umístila na první místě v žebříčku prodejnosti Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Jaký je to pocit?
Úžasný. První místo v žebříčku je obrovské zadostiučinění a motivace k další práci! Jsem vděčná všem lidem, kteří si knížku koupili a píší mi krásné ohlasy. Od začátku jsem tajně doufala, že bych se třeba jednou mohla psaním knížek živit, ale to samozřejmě nešlo hned. Za první honorář jsem si koupila akorát roční tramvajenku a letenku do Finska, na víc nezbylo… Tohle je ale důkaz, že když něco člověk dělá rád a má z toho dobrý pocit, vyplatí se vytrvat. Jen mě mrzí, že se toho prvního místa v žebříčku nedožila moje maminka.
Já osobně mám všechny vaše knihy přečtené, takže mi to nedá se nezeptat: kdy chystáte další napínavý detektivní příběh?
Od detektivek si dávám pauzu – nechci je chrlit jednu za druhou, potřebuju změnu. Chci, aby mi psaní pořád dělalo radost, aby se z toho nestala povinnost. Na podzim jsem začala psát román o třech generacích žen, ale do práce mi zasáhla covidová epidemie. Děj totiž začíná před 2. světovou válkou a já chtěla v průběhu psaní chodit po archivech, knihovnách, studovnách, muzeích, dobových interiérech. Ráda si dělám rešerše ne dopředu, ale v průběhu psaní, aby dojmy byly čerstvé. Nechci hledat informace jen na internetu, ráda bych tomu dala víc. Jenže všude je zavřeno, takže mám smůlu. V lednu jsem proto rozepsaný příběh odložila a pustila se do jiného tématu, které jsem taky měla delší dobu připravené. Je to napínavý román z Pošumaví. Vlastně je dějově i stylově hodně blízký detektivce, ale nevystupují v něm žádní kriminalisté, děj posouvají dopředu jednotlivé postavy. Moc mě to baví, je to změna, ale ne zase tak velká. Myslím, že by se knížka mohla líbit všem, kdo mají rádi moje detektivky.
Jak byste jako spisovatelka popsala v knize sama sebe?
To je těžká otázka 🙂 Asi jako trochu naivní optimistku, která má pozitivní pohled na svět, miluje lidi, zvířata, život, chce se bavit, neřeší nesmysly, nad ničím přehnaně nehloubá, žije jenom přítomností. Nevytváří konflikty, ale když by ji někdo naštval nebo se k ní zachoval špatně, uměla by se bránit. Já to takhle mám: jsem hodná, dokud jsou lidi hodní na mě. Když ale mně nebo mým blízkým někdo ublíží, chová se ke mně arogantně nebo se mnou jedná nefér, jako by ve mně něco bouchlo, vzteky se mi zatmí před očima a umím být docela ostrá. Ale to se stane málokdy 🙂
Kdo je váš největší kritik?
Mám dva: přítele a blízkou kamarádku. Oba jsou první čtenáři všech mých textů a vím, že se na ně podívají objektivně a nebudou se ostýchat povědět mi i názory, které se mi nebudou úplně líbit. Že ke mně prostě budou upřímní. A především, že to se mnou myslí jenom dobře – že nekritizují s úmyslem ublížit, ale posunout mě dál. Už se mi stalo, že mi řekli názor, který mi v té chvíli nebyl úplně po chuti, ale později, když jsem se v klidu zamyslela, jsem uznala, že je to naprostá pravda.
Jakou nejlepší radu jste v minulosti dostala?
Byla od maminky a zněla: „Co si o nás myslí ostatní, to je jejich problém.“ V duchu toho hesla moje máma žila a takhle mě vychovala. Naučila mě, že si mám dělat věci po svém, nikoli tak, jak „se“ dělají. Že hodnota člověka absolutně nezávisí na názorech ostatních. Že úspěch je, když se cítím naplněná a šťastná, ne když mě jiní lidé chválí nebo mi tleskají.
Jak nejraději relaxujete?
V přírodě. Na zahradě, na procházkách v lese, se zvířaty. Obzvlášť ten kontakt se zvířaty pro mě znamená absolutní relax. Odmalička jsem k nim tíhla, nikdy jsem se jich nebála a ona se nebojí mně. Možná je to tím, že k nim přistupuju s důvěrou, nevím. Chvíle, kdy komunikuju s nějakým zvířetem, jsou jediné, kdy zažívám onen zvláštní stav flow – žiju jenom přítomným okamžikem, ocitnu se skoro až v transu, kdy nevnímám, že jsem si roztrhla bundu o plot, poškrábala ruce, ušpinila kolena. Vnímám jen to zvíře a jeho reakce na mě a je jedno, jestli je to kůň, pes, kočka, koza, osel… Připadá mi, že jim všem rozumím, že nějak intuitivně vím, co cítí a jak na ně. Ve stáji mě to třeba nejvíc táhne k nervózním koním, mluvím na ně a snažím se je zklidnit a vážně se to daří. To jsou okamžiky, kdy jsem naprosto šťastná.
Jakou knihu máte rozečtenou na nočním stolku?
Vláda módy od Dany Thomasové. Je psaná reportážním způsobem a autorka v ní odhaluje, jak módní průmysl poškozuje životní prostředí, jakou daň lidstvo platí za obrovskou nadprodukci oblečení. A aby to nebylo jen depresivní čtení, tak představuje firmy a jednotlivce, kteří se na tom snaží něco změnit. Vždycky jsem radši kupovala dražší, kvalitní věci, co dlouho vydrží, než takové ty laciné, spotřební. Tak tady se mi potvrzuje, že je to správný přístup.
Jaké je vaše životní motto?
Jediné, co existuje, je přítomnost.
Foto: Ivy E. Morwen, archiv
