Stále více párů se potýká s neplodností a musí vyhledat pomoc kliniky asistované reprodukce, přesto je toto téma pořád ve společnosti tabu. Většina lidí raději nemluví o tom, že má nějaký problém a podstupuje IVF. Gabriela Černá patří k výjimkám a otevřeně hovoří o své cestě za miminkem a veškerých radostech i strastech života. Příběh inspirativní ženy, se kterou se život příliš nemazlil, možná pomůže v mnohém i vám.
Pro pár je jistě náročné připustit si, že počít přirozeně zkrátka asi nepůjde a je potřeba vyhledat pomoc odborníka. Kdy tento moment přišel u vás?
U mě to přišlo docela rychle a znenadání, když jsem si prošla mimoděložním těhotenstvím. Tehdy mi odebrali jeden vejcovod a po nějaké době přišlo druhé mimoděložní těhotenství, takže mi vyndali i ten druhý. Z nemocnice jsem tehdy odcházela se zprávou, že pokud chci někdy miminko, tak bez IVF to nepůjde. Takže u mě to bylo takové rychlé, nečekané, z ničeho nic jsem se probudila z narkózy s tím, že jsem neplodná. A jelikož jsem hodně rodinný tip a mám ráda děti, chtěla jsem je mít, proto bylo jasné, že do IVF půjdeme. Partner byl taky hned pro, takže hned jak to po operaci bylo možné, šli jsem do toho, protože nebylo moc na co čekat.
Neříkala jste si někdy, jestli bylo opravdu nutné odstranit vejcovody? Jestli to nešlo třeba jinak?
Člověku běhá potom hlavou úplně všechno, to neříkám, že ne, ale v zásadě, když jde o mimoděložní těhotenství, tak se to prostě někde zasekne a evidentně je tam něco špatně. Teď to říkám hodně jednoduše, ale v podstatě to tak je. A většinou, když se to někde tzv. zasekne, je to ve velké míře právě ve vejcovodu, kvůli třeba nějakým výrůstkům/srůstům. Málokdy se pak povede nebo je možnost, že by se vyndalo jen embryo, většinou se musí odstranit společně s ním i celý vejcovod. Nebo se minimálně zneprůchodní, ale je tam vlastně zbytečný, takže je ve finále lepší, když dojde k jeho odstranění, aby nevznikly další komplikace.
Vlastně došlo k takové zajímavé situaci při mém druhém mimoděložním těhotenství, kdy jsem po operaci ležela v nemocnici, kde na patologii pracuje moje kamarádka. Tehdy jsme se měly ještě i s dalšíma holkama sejít a já jim psala, co se stalo a že nemůžu přijít. Kamarádka z patologie mi pak psala, že ten můj vejcovod měla v rukou a vypadal opravdu hrozně, byl hodně prorostlý. Takže bylo jasné, že jiná cesta nebyla možná. Člověk si klade zpětně spoustu otázek, ale nakonec přijde na to, že to byla vlastně ta nejlepší volba.
Dá se tohle nějakým způsobem předem indikovat, že například vejcovod není úplně v pořádku?
Úplně běžně se to poznat nedá, může se udělat hysteroskopie nebo laparoskopie, ale většinou k tomu musí být nějaká indikace, myšleno tak, že při první návštěvě obvodního gynekologa nezjišťujete, zda máte průchozí vejcovody. Mně se po prvním mimoděložním těhotenství dívali i na ten druhý vejcovod a říkali, že také vypadá dost špatně a jestli chci otěhotnět přirozeně, musí to být do roka. Takže mezi prvním a druhým mimoděložním těhotenstvím se mi povedlo otěhotnět přirozeně a narodil se mi zdravý syn. Když jsem ale později chtěla druhé dítě s novým partnerem, už to nešlo, vejcovod jednoduše srostl. Samotný průběh druhého mimoděložního byl „zážitek“. S novým partnerem se mi podařilo otěhotnět a já věděla, že to bude 50 na 50, zda půjde o normální těhotenství. Tušila jsem, že by mohlo být něco špatně, tak jsem chodila i 2x týdně za gynekoložkou a ujišťovala se, jestli je plod opravdu v děloze. Dostala jsem i fotku z ultrazvuku a těhotenskou průkazku s tím, že paní gynekoložka si je jistá těhotenstvím v děloze už po 4. týdnu těhotenství. Ale po šesti týdnech najednou přišly křeče. Bylo to kolem Vánoc, což paradoxně i první mimoděložní těhotenství jsem prodělala v tomto období. Věděla jsem, že je něco špatně a okamžitě vyrazila za gynekoložkou. Ta mi řekla, že je to zvláštní, ale stále tam vidí jen tečku v děloze. Jela jsem tedy do nemocnice a tam mi ukázali, i pro mě zcela zřetelně, že je to miminko ve vejcovodu. Už mu tlouklo srdíčko, bylo to prosperující těhotenství, ale bohužel v prostředí, kde nemá být.
Vždy tedy říkám, ano, dalo by se to poznat, ale jsme jenom lidé. A i když jsem měla předpoklad k mimoděložnímu těhotenství, stejně jsem pár týdnů žila v přesvědčení, že se jedná o prosperující těhotenství. Určitou indikací nějakého problému může být například to, když hCG nestoupá tak, jak by mělo. Nebo zpočátku cítí žena křeče, objevuje se špinění, ale to se objevuje i u prosperujícího těhotenství. Co také bývá, a vím to ze zkušenosti, tak na těhotenském testu nikdy nejsou obě čárky stejně silné, ta testovací bývá hodně slabá. I to může být jistým indikátorem, ale do těla nevidíme, takže nic není stoprocentní.
Ve chvíli, kdy bylo jasné, že půjdete cestou IVF, jak jste vybírali kliniku?
Na to se mě ženy často ptají, protože těch klinik je poměrně hodně. Nejhorší je, že když se člověk dozví, že bude muset jít přes kliniku asistované reprodukce, nic o tom neví a musí si vše zjišťovat. Gynekolog vám dá nějaké doporučení, zpravidla do Gennetu (u nás ve městě), a lidé se tím zpravidla řídí a příliš to neřeší. Já vždy říkám, obejděte si raději vícero center, třeba dvě nebo tři. Nemusíte jít tam, kam jste dostali doporučení. Konzultace jsou většinou už dnes všude zdarma a vy uvidíte, jak se tam budete cítit, jestli si sednete s lékařem apod. Musíte mít v dané zařízení a lékaře důvěru. Za mě je také velmi důležité mít jednoho ošetřujícího lékaře. Říkám to ze zkušenosti, protože nejprve jsem navštívila Gennet, ale po druhé konzultaci jsem tam už nechtěla pokračovat. Určitě je to o tom, na jakého lékaře narazíte, určitě jsou tam i skvělí lékaři, ale já to štěstí neměla. Připadala jsem si tam jako číslo, ale vy v tu chvíli řešíte pro vás neuvěřitelně velký intimní problém, nevíte jak dál, nemáte ponětí o umělém oplodnění, a přijdete někam, kde máte pocit, že toho člověka vůbec nezajímáte. Což mně tento přístup nevyhovoval.
Přešla jsem tedy do Iscaru, o kterém nemůžu říct nic špatného. Fungovali bezvadně, ale pokaždé jsem měla jiného lékaře a svoji ošetřující lékařku jsem viděla asi jen 2x. Na každé kontrole tak musíte stále dokola opakovat veškeré podrobnosti, jako v jaké fázi cyklu jste, co vám bylo slíbeno a podobně. Vaše tělo nějakým způsobem funguje a je velmi důležité, aby ho váš lékař znal, měl ho načtené zevnitř. Může tak poznat třeba změny oproti minulé návštěvě a lépe tak načasovat transfer, odběr vajíček atd., což právě to načasování je alfa a omega všeho.
Ty změny lékařů mě hodně mrzely, proto jsem přešla do Prague Fertility Centre a nemám absolutně žádnou výtku. Mám k dispozici koordinátorku, což jsem zažila vůbec poprvé a musím říct, že je to perfektní spojka a všem doporučuji, aby si vybrali centrum, které nabízí služby koordinátorky. Je to člověk, který má o vás veškeré informace, dokáže vám poslat recept na medikaci prakticky hned, sdělit zásadní informace, relativně rychle vás umí propojit s lékařem nebo se ho na něco dozeptat. Když totiž voláte na recepci, málokdy získáte odezvu a zpět vám nezavolají, koordinátorka to má jinak. Když zrovna nemůže, ozve se vám v krátké době zpět. Také mám teď jednoho ošetřujícího lékaře a ačkoliv je mi jasné, že si nemůže pamatovat zrovna moji konkrétní diagnózu, je vidět, že než vás přijme, vše si projde. V tu chvíli cítím, že jsem pro něj důležitá. Mluví o mně, ví, co mě trápí, snaží se mi pomoci k mému cíli. Vždy se s nimi dá na klinice domluvit, prostředí je krásné, jsou schopni fungovat i o víkendu, to je důležité, protože náš cyklus si nevybírá a je mu jedno, co je zrovna za den.
I když hodně lidí řekne, že bude na kliniku dojíždět klidně 200 km, musí si reálně říci, zda jsou schopni tuhle vzdálenost absolvovat třeba 4x i vícekrát do měsíce nebo občas klidně i 3x za týden. IVF je totiž časově náročné. Sama bych zpětně kliniku vybírala úplně jinak a věnovala tomu víc času. Například recenze jsou fajn, neříkám, že ne, ale lidé se většinou zaměřují na to špatné. Na různých fórech se řeší problémy, ženy se na to zaměřují, protože samy chtějí nějaký svůj vyřešit, získat podporu. Kdo má dobrou zkušenost, je spokojený a většinou nemá potřebu něco někam psát. Podle mě je opravdu nejlepší osobní pocit a přístup, protože mně může sedět pět lékařů a dalších deset vůbec, ale někdo jiný to má úplně naopak. Moje doporučení tedy je, ať si opravdu obejdete několik center. Oni jsou na to zvyklí, nevadí jim to, protože vědí, že se rozhodujete o své budoucnosti. A ideálně je navštivte společně s partnerem.
Co Vás nejvíce překvapilo během celého procesu? Proměnilo se to nějak postupem času?
Překvapilo mě úplně všechno, protože člověk o tom neví na začátku vůbec nic. I když si čtete spoustu článků, diskusí, naučíte se všechny zkratky, jak se říká „ivfštinu“, protože jdete na kliniku a ani nevíte, co vám ten lékař povídá. Takže úplně všechno vás překvapí, od A do Z. Učíte se pak tím procesem. Já jsem na začátku ani netušila, co je IVF cyklus, nikdo mi to nevysvětlil, nikde jsem nenašla žádné vysvětlení nebo něco podobného, co by mi přiblížilo, co to vlastně je, co vše zahrnuje, jak je to bráno z pohledu pojišťovny, jak dlouho může trvat a spoustu dalších otázek. Člověk na začátku ví asi jen to, že to stojí nějaké peníze, ale i to ho potom překvapí, že pojišťovna hradí vše částečně a nějaké metody vůbec.
Cena bývá možná často hlavním kritériem, podle kterého si páry vybírají kliniku?
Tohle paradoxně až tolik neřešíte (anebo ze zkušenosti vím, že lidé jsou pro to ochotni udělat „cokoli“, nemohu mluvit samozřejmě za všechny) a ve výsledku jsou ty kliniky stejně tak nějak nastejno. Pokud tedy nekoukáme na rozdíly například mezi Prahou a Libercem, tam možná nějaká nuance bude. V součtu to pak ale stejně vyjde stejně. A tím myslím vaše konkrétní diagnóza. Protože každá jsme originál a každá potřebujeme něco jiného. Tedy jeden pár dá za IVF cyklus 10 000 Kč a druhý klidně i 70 000 Kč, i když to oba páry mají částečně hrazené pojišťovnou. Na začátku navíc ani přesnou částku nevíte a neví to ani lékař. První cyklus je vlastně taková zkouška, buď to vyjde a jste megašťastlivec, nebo to nevyjde, ale lékař zjistí, jak vaše tělo funguje a další pokus už může být úspěšný. Každé tělo je jiné a jinak reaguje, to se dá těžko odhadnout. Když se vydáte cestou IVF, učíte se i nový odborný jazyk, lékař vám začne něco doporučovat a vy v zásadě na vše kývnete. Samozřejmě, že to nejsou špatná doporučení, ale vy v tu chvíli zkrátka nevíte. S každým dalším cyklem už jste znalejší a dokážete si i říct, co chcete, máte i navnímané víc své tělo.
Ženy procházející IVF cyklem musejí být neuvěřitelně silné, protože v momentě, kdy do toho naskočíte, netušíte, co všechno to obnáší a na co všechno to má dopad. A že to má dopad úplně na všechno – na partnerský vztah, rodinné a přátelské vztahy, rozpočet, práci. Ovlivněno je také veškeré dlouhodobé i krátkodobé plánování, vaše psychika i tělo. Je masakr, co to se vším udělá. Někdo tohle snáší lépe, jiný hůř, ale žádné ženě se tyhle „dopady nevyhnou“. Spousty párů ten nápor zničí, ale mnohé to zase naopak stmelí a je krásné vidět, jak drží při sobě.
Umělé oplodnění dokáže opravdu překvapit úplně ve všem. Ano, s něčím počítáte, ale ve finále vlastně nevíte vůbec nic. Všechny si vysníváme, že to vyjde napoprvé, na druhou stranu říkám, že komu to vyšlo napoprvé, tak si vlastně neprošel umělým oplodněním, a to se nechci nikoho dotknout. Vůbec to nemyslím zle a jen přeju, aby to všem vyšlo napoprvé, z celého mého srdce! Ale ony si neprošly několika IVF cykly, několika neúspěchy, tolik strachu a čekání, čím déle v tom jste, tím je to intenzivnější a musíte se v tom naučit chodit a fungovat. Koukáte dlouhý čas na úspěchy druhých, ale na svůj stále čekáte a tak nějak nevíte, kdy přijde. Umělé oplodnění je překvapení ve všech aspektech.
Snažím se holkám říkat, na co by se měly připravit, jsou holčiny, které mi i volají, ptají se, tak je trochu doprovázím a věřím, že je to pro ně pak snazší, ale stejně si tím vším musí projít samy. A kolikrát řeknou, že nevědí, jak by to zvládly, kdybych jim to či ono neřekla, že jsou v háji a nevědí, jak moc by byly v háji, kdyby určité věci nevěděly předem. Proto o tom chci víc mluvit, aby i lidé kolem pochopili, že tenhle proces není legrace, že to není o tom píchnout si pár injekcí, jít na odběr vajíček, která oplodní, pak je do vás vloží a hotovo. Ale samozřejmě by to byl ten nejideálnější stav.
Spousta žen i před blízkými tají, že si tím vším prochází. Vy jste jedna z těch, co se rozhodly o tomto tématu mluvit. Své zkušenosti jste začala sdílet a stala se i průvodkyní pro ženy s podobným problémem. Proč jste se rozhodla jít tzv. s kůží na trh?
Vždy a ve všem jsem byla hodně otevřený člověk a když jsem najednou měla diagnózu neplodnosti, tak jsem o tom začala mluvit. Jenže najednou jsem narážela na takové udivení, proč jako jdeme na umělé oplodnění, možná to bylo skoro opovržení, že to není v pořádku, protože to vlastně nebude naše dítě. Jiní mi zase říkali, že to bude v pohodě a vyjde to hned. Pak došlo vše do fáze, kdy o tom, čím procházím, vědělo pár kolegů, najednou jsem to řekla nahlas a setkala se s neuvěřitelnou až šikanou v práci. Tahle nálepka, že jsem nějaká divná, když chci dítě, proto si procházím umělým oplodněním, že z umělého oplodnění se rodí jen postižené a divné děti a dítě mít tedy nemám a bla bla bla, se stala takovým impulsem, abych o tom začala ještě víc mluvit. Najednou jsem zjišťovala, kolik žen i v mém okolí tím prochází, nebo dítě z umělého oplodnění už mají, ale nikdo to neví a nechtějí o tom mluvit, stydí se za to a možná se i bojí reakce od druhých.
Vnitřně mě tenhle přístup hrozně naštval. Přitom je vytvořený vlastně společností: „Co si o nás jen pomyslí?“ Neplodnost a IVF jsou stále tabu tématy. Já si ale řekla, že se za to stydět fakt nebudu, měla jsem vše v hlavě už srovnané. Vždy jsem pracovala mezi ženami, takže jsem věděla, kolik je mezi nimi rivality a závisti, bylo mi jasné, že úplně milé vždy nebudou, navíc ani svět sociálních médií není úplně přívětivý, ale nedala jsem se. Začala jsem se o tuto problematiku víc zajímat i z medicínské stránky, protože když už se mi má něco dít, chci o tom vědět co nejvíc. Začala jsem se ptát, s klinikou o tom víc komunikovat a jsem za to, co vzniklo, hrozně ráda, hodně mě to vnitřně i nabíjí a naplňuje. Těší mě pomáhat dalším holkám, aby se necítily samy. Spousta žen mě sleduje i tajně a já to respektuji. Vím třeba, jaké peklo mi nastalo v práci, když jsem řekla, že si procházím umělým oplodněním. Jsem tu pro všechny holky. Jsme v tom spolu.
Byl třeba nějaký rozdíl v přístupu mužů a žen v pracovním kolektivu, když se dozvěděli čím si procházíte?
Chlapi, kteří to sami neprožívají nebo nemají známé, kteří si procházejí tímto procesem, o tom většinou nemají ani ponětí, maximálně se vyptávají jako na takovou kuriozitu. Ale ženy se dělí opravdu v jednoduchosti na tři skupiny, jedny jsou s tím v pohodě, druhé ne a třetím je to „jedno“. Pak je tu ale samozřejmě zaměstnavatel, u kterého nevíte, jak se k tomu postaví. Chápu tedy, že to ženy tají. Sice mluvím hlavně o ženách, ale týká se to i mužů, celého páru, ale nejvíc ten proces dopadá na ženu samotnou.
Ale jsme v tom společně, proto se snažím celou komunitu podporovat, protože jsou i holky, které si třeba vyčítají, že nemůžou mít děti přirozenou cestou, cítí určitou méněcennost, některé mi řeknou, že vlastně nejsou ženami. Já vím, jak se cítí, už jsem si tím vším prošla, takže se jim snažím říkat, že tyhle pocity jsou v pořádku, je i v pořádku rozplakat se, když vidíte těhotnou ženu, nebo když vám nedělá dobře vidět někoho s kočárkem. Tohle si musí ta žena prožít. Snažím se jim veškerou podporu předávat alespoň přes Instagram @ivf_by_gabi, aby věděly, že nejsou samy. S některými pracuji v rámci konzultací a tam vše též řešíme a pracujeme spolu. Každý pátý pár řeší neplodnost. A pokud nás někdo osočuje nebo na nás kouká divně, že podstupujeme umělé oplodnění, tak u mě mají takové zázemí, můžou se svěřit. Je to prostor, kde se mohou otevřít a nikdo na ně nebude koukat skrz prsty, je to prostor, kde vás ten druhý absolutně chápe, jak se cítíte a co prožíváte.
Teď už je Váš profil celkem známý a etablovaný, ale jaké byly reakce zpočátku od blízkého okolí, protože se to týká i jich?
Musím říct, že tím, jak jsem byla vždy otevřená, tak moje okolí s tím bylo v pohodě, spíš mi řekli: „Wow, ty jsi fakt silná.“ Kdo to do té doby nevěděl, tak říkal, že mi fandí a je super, že o tom mluvím, protože znají lidi, kteří tím procházejí. Bublina se postupně rozšířila, dozvěděli se o tom třeba i děda s babičkou, kteří to do té doby netušili, a také lidé, kterým to na potkání neříkáte. A oni mi říkali: „Nevěděli jsme, že tím procházíš. Proč jsi něco neřekla, my bychom tě podpořili.“ Takže i říkám, nebojte se o tom mluvit, svěřit se, protože vaši blízcí to možná chtějí vědět a ta podpora by pak mohla být jiná, nemusíte se cítit tak sami. Chápu, že někdo to nechce říct, aby třeba nemocným rodičům nepřitížil, nebo je rodina nábožensky založená či spoustu jiných důvodů. Ale já měla velmi pozitivní ohlasy, a to i od neplodných žen, protože spousta z nich má profily třeba jako anonymní deníčky, ale najednou tu byl reálný člověk, ukázala jsem tvář a myslím si, že tohle bylo hlavní, že jsem se odkryla a šla jsem, jak se říká, s kůží na trh.
Ony tak mluví s reálnou duší, s někým, kdo je na stejné lodi, protože jsem si tím vším také prošla a napoprvé se nám to bohužel nepodařilo. Takže i vím, co je ztráta, co to znamená jít na několik transferů, co jsou zrušené transfery apod. Nechci říct, že jsem si prošla vším, to ani nejde, protože je bezpočet věcí, které se dají prožít a zažít, ale už toho mám sakra hodně za sebou. Vím, co to je za boj, ztrátu víry a důvěry. I proto říkám, ať se nebojí klidně změnit kliniku, když k ní třeba ztratí důvěru. Kolikrát ta změna je žádaná, jiný lékař nad daným případem dokáže jinak přemýšlet, vidí třeba něco jiného, má jiné zkušenosti. Já už jsem si toho ale prošla tolik, že mám o čem mluvit, a jsem ráda, že se komunita zvětšuje a ráda bych, aby byla co největší a mluvilo se o tom. Píšou mi ženy, ale i muži, kteří se ptají, jak své ženě pomoci. Oni se taky trápí, vždy říkám, ať na ty chlapy nezapomínáme. Ale ráda bych, aby mě sledovali i širší rodiny a přátelé, protože těch vět a otázek, které mohou ublížit, je strašně moc. A když o tom budou něco vědět, dokážou páry lépe pochopit. Samozřejmě, je i spousta další profilů a klinik, které o IVF mluví a když je budou sledovat, pohybovat se v tom tématu, tak spíš můžou tomu svému blízkému pomoc a pro ně je to neuvěřitelná podpora. Například ne vždy může partner ženu doprovodit na kliniku, ale stejně tak místo něj může jet kamarádka nebo maminka. Je to neuvěřitelná podpora a opora. Dost často takto funguju i já sama pro mé holčiny, jsem i jejich taková IVF kamarádka při návštěvách kliniky. Protože kolik lidí má „syndrom bílého pláště“, nebo v tu danou chvíli se prostě zasekne, přijde nečekaná zpráva atd. A ten druhý vždy dokáže reagovat více s chladnou hlavou a druhého podpořit. Těch situací je samozřejmě více, kdy je prostě jednoduše fajn, aby i svět kolem nás věděl, co to IVF vlastně znamená a obnáší pro samotné páry.
Dala jste také dohromady několik nevyžádaných rad či otázek, které mnohdy páry slýchají od svého okolí. Která tzv. rada je pro Vás osobně ta asi nejhorší?
Ono jich je víc a ani nemusejí být myšlené špatně, ale člověk si musí uvědomit, kdy je řekne a jak je řekne. Třeba „nemysli na to“ nebo „odjeďte na dovolenou, ono se to povede,“ časté je i „pořiďte si psa“. Takže to jsou takové věty, které úplně nepomáhají. Ano, ono není dobré na to urputně myslet každý den, ale lidé si musí uvědomit, že pro nás, kdo tím procházíme, tak nejde na to nemyslet. My si každý den v určitou dobu musíme píchat injekce, musíme v určité dny cyklu jezdit na kontrolu na kliniku, vše se musí plánovat dopředu, je tam přesný harmonogram. Jít v určený čas na odběr vajíček, pak myslíte na to, jestli se oplodní, tak voláte na kliniku, jak se vyvíjejí a pořád je něco. Takže i když žena třeba už jen čeká na transfer, tak je to hrozně psychicky náročné, musí stále docházet na kontroly, protože děložní sliznice musí být skvěle připravená, musí mít nějakou výšku, nějakou strukturu a ne každý cyklus je ukázkový. I přirozeně míváme anovulační cykly, je to normální. A my jsme pak jak na trní, co na kontrole řeknou, takže nejde na to nemyslet. Vy jedete podle harmonogramu. Proto je dobré dát pozor, kdy a jak něco řekneme. Rozhodně je fajn a skvělé doporučení nemyslete na to, je to pravda. Ale je opravdu důležité to použít ve vhodnou dobu nebo to říct jinak. Rada odjeďte na dovolenou je skvělá, ale určitě nepokračujte větu „tam určitě otěhotníte“ – už jen vybrat si dovolenou dle mého cyklu s dobou ovulace je mazec, našetřit si na dovolenou peníze v procesu IVF je náročné a třeba já jsem bez vejcovodů, takže asi chápeme… a těchto věcí, co visí okolo, je spoustu. Ale člověk na dovolené vypne, můžete se soustředit jen na partnera, děti, uvolnit se. Pořídit si pejska je taky fajn, máte jiný zájem, zaměstnáte hlavu starostí o něj, ale neříkat to tak, že vám nahradí dítě nebo díky němu potom hned otěhotníte atd. A takto bych s nevyžádanými radami mohla pokračovat. Většina rad není myšlena ani špatně, ale velmi záleží jak jsou podané, kdy a kým.
Když čekáte na transfer, jde nějak tělo připravit, aby se zvýšila pravděpodobnost úspěchu?
Určitě, to je další věc, kterou se snažím předávat, že umělé oplodnění neznamená, že otevřete na klinice dveře, zase je za sebou zavřete a tím to končí. Je to o nějaké celkové péči, protože i zdraví dle WHO je formulované jako biopsychosociální stav, takže je potřeba se soustředit na různé věci jako strava, jestli nejsem extrémně silná, nebo naopak podvyživená, vhodné je brát doplňky stravy jako vitamíny a minerály. Ideálně si nechte z krve zjistit své hodnoty. Tělo musí i mít sílu a energii na to, aby přijalo nový život. Snaha o miminko je komplexní péče! Samotná IVF klinika udělá samozřejmě maximum, ale jak vy následně žijete, jakou máte práci, jak se stravujete či máte stažené pánevní dno a jste celkově ve stresu atd., to bohužel není v jejich moci, to už je na nás.
Dále je důležitý pohyb, protahovat se, na což je skvělá jóga. Doporučuji i hormonální jógu, ona vás naučí dýchat, tím se krásně masíruje i pánevní dno, a zároveň se musíte soustředit sama na sebe, zvědomíte si své tělo. V tu chvíli opravdu vypnete, drží vás to tady a teď. Naučíte se vypnout a vnímat sama sebe. I jóga samotná je fajn, tam držíte stále nějakou stabilitu a jakmile vám utečou myšlenky jinam, ztratíte rovnováhu a musíte začít znovu. Mojžíšova metoda je také skvělá, ale musí vás ji někdo naučit, abyste cviky prováděla správně a zbytečně neposilovala například jiný sval, než je třeba. Existuje spousta profilů a kurzů, i gynekolog vám může předepsat nějakou rehabilitaci.
Doporučuji také navštívit gynekologickou fyzioterapii, kde je možné vyšetření per rectum nebo per vagina a může se přijít na spoustu věcí, dokáže odblokovat pánevní dno. Tato terapie je zaměřená opravdu na spodní část těla a je přínosná nejen pro ženy, ale také pro muže na zlepšení spermiogramu. Fyzioterapeutka dokáže opravdu divy, my potřebujeme nebýt v napětí, mít uvolněné pánevní dno, aby bylo zharmonizované, a díky této terapii to jde. Někdo holduje akupunktuře, což je taky super. Nebo bylinkám, tam bych jen upozornila, jestli má někdo endometriózu, tak třeba pozor na kontryhel. Mohou být různé kontraindikace, proto je potřeba se poradit. Bylinky dokážou srovnat cyklus, ovlivnit bolestivou menstruaci, která není v pořádku, a spoustu dalších věcí. Skvělé jsou i bylinné napářky, které uvolňují stres, prokrvují děložní sliznici apod.
Hodně záleží rovněž na tom, jestli se jedná o čerstvý transfer nebo ze zamrazeného embrya. Jsou třeba i tipy jako dát si den před transferem horkou vanu, pomilovat se nebo si dát ananas 😀. Základ jsme ale my, často ženy odcházejí i z práce, protože třeba mají stresové zaměstnání, a najednou se to povede, protože jsou v klidu. Člověk si k tomu správnému musí dojít, přijít si na to, není to jen o klinice, člověk se musí podívat sám na sebe.
Neplodnost nám vždy něco ukáže, podle mě přichází z nějaké důvodu, mě toho spoustu naučila, mám kolem sebe díky tomu spoustu lidí a přátel. Některé jsem naopak poslala „k šípku“. Člověk musí všechno brát nějak pozitivně, že to přišlo z nějakého důvodu, spíš se namotivovat než upadat do stresu. Doporučuji od začátku mít nějakého psychologa nebo fertility kouče, protože proces je hrozně náročný a hlava je pro úspěch extrémně důležitá. Dokážeme díky ní spoustu věcí. Někdy stačí málo, ale hodně to pomůže.
Za mě by bylo super, kdybychom podobně jako v Americe přišli na kliniku a hned dostali svého psychologa. A rovnou, co se týká konzultací umělého oplodnění, půjdete na konzultaci řešit svůj stav, nastavení mysli, životní styl, jak se s tím vypořádat apod. Bohužel u nás tohle není. Mít terapeuta je stále bráno jako něco divného. Já jsem ráda, že třeba PFC tímhle směrem jde a klienti mají možnost někoho takového mít. Vím, že žena, která navštívila psychologa nebo fertility kouče, tak jí to neskutečně pomohlo a říkala si, proč to neudělala už dřív. Není to alfa a omega, ale rozhodně je to skvělá podpora.
Jak se podařilo Vám nepropadnout nějaké beznaději? Měla jste někoho na pomoc?
Nechci říct, že jsem do toho nespadla, ale musím přiznat, že jsem neměla úplně jednoduchý život, takže jsem vždy navštěvovala nějakého psychologa, abych se z toho nezbláznila. Bylo to kvůli tatínkovi, pak bývalému muži a synovi, kterého mám ve střídavé péči. Takže jsem na sobě vždy pracovala, jednou za měsíc si zavolám s mentální koučkou, člověk se má totiž stále kam posouvat. Takže základ, jak se sebou pracovat, už jsem tam měla, znala jsem se, což pro mě byla velká výhoda. Navíc mi nedělalo problém zvednout telefon a někam se objednat, nebrala jsem to jako selhání. I tak ale přišlo období, kdy jsem říkala partnerovi, že se na to prostě vykašleme, protože jsem neplodná a méněcenná, nemůžu mu dát dítě, i horší věci padaly. To jsou ty emoční stavy, ale naštěstí jsem se z toho všeho dostala, i proto že mám úžasného partnera a určitý základ z minulosti. Možná to je i důvod, proč jsem o tom začala mluvit, že se člověk nesmí zhroutit, vše nám vždy něco dá. Ale musíme jít dál, nešťourat se v tom, nelitovat se, prostě najít cestu. Hledat příležitosti, pracovat se sebou. Klinika mi možná i proto dala podnět, abych sama dělala fertility koučku. Už vím, jak s tím vším nakládat, jak mluvit s lidmi, vždy jsem hodně v minulosti pomáhala a celý život se o to zajímám, tak jsem si říkala, že by to nebylo špatné. Někde tam nahoře to mám asi napsáno, protože celý život k tomu tíhnu a teď se to jen probudilo plně a nabralo, věřím, správný směr.
To nejnáročnější samozřejmě nese žena, ale příliš se nemluví o partnerech, jak to na ně dopadá.
Za mě je strašně důležité tohle zmiňovat, říkat, že tady jsou ještě ti chlapi. Často se mi stává, že si ženy stěžují na chlapy, ale musíme si uvědomit několik věcí. Pokud není problém na jejich straně, tak oni si protrpí spoustu minut někde v kabince, musejí odevzdat vzorek, protože vědí, že to musí být třeba v určitý čas, předtím se doporučuje mít nějakou dobu sexuální abstinenci. V tu danou chvíli to hodně stojí na nich, což je hrozný tlak, i ego tam samozřejmě hraje roli.
Další věc je, že oni nám nemají šanci jak pomoc, můžou nás podpořit finančně, vozit nás na kliniku, obejmout nás, koupit kytku, ale nic moc víc. Vím, že většina chlapů by si to ráda vzala na sebe nebo nějak víc pomohla, ale nemůžou, nevědí jak. Ten chlap odpradávna má za úkol dělat ženu šťastnou, vytváří zázemí a najednou dělá všechno a žena šťastná není. On neví, co dělat a cítí to jako vnitřní selhání. A my mu ještě přidáváme, dáváme mu za uši, protože i hormony pracují a není to s námi vždy jednoduchý. Jenže my tomu chlapovi ani neřekneme, jak bychom chtěly podpořit, je potřeba mu jasně říct, co potřebuji, jestli obejmout, být chvíli sama nebo něco jiného.
Ženy si třeba stěžují, že muž není doma, utíká a tak různě, ale ono je to pochopitelné. Jim taky ubližuje, když nás vidí smutné a nevědí, co dělat. Všechno je o komunikaci, nezapomínejme na svoje chlapy, oni v sobě mají zakódováno dělat nás šťastnou, ale potřebuji vědět jak. Občas je dobré i přijít a říct: „Díky, zlato, že jsi tu se mnou a všechno se mnou prožíváš.“ Dívejme se i na ně. Tohle byla situace, kdy oni mají v pořádku spermiogram. Ale v momentě, kdy je žena v pohodě a problém je na straně muže, tak on si navíc uvědomuje, že žena všechno musí protrpět kvůli němu, mají to tak v hlavě nastavené. A to je teprve pro ně „selhání“, jejich ego dostává šíleně zabrat. V jejich očích to není vůbec snadná situace.
Pak je zase jiná situace, když je nějaký problém na obou stranách. V konečném důsledku to ale „odtrpí“ žena a třeba například pro mě bylo i hrozné se srovnat s tím, že jsem hodně přibrala. Kvůli hormonům, ale i proto, že nemáte energii a chuť něco se sebou dělat. I o tomhle je důležité se bavit s partnerem. Ten chlap vás zpravidla podrží a je důležité si uvědomit, co už vaše tělo dokázalo a zvládlo. Mluvte spolu, pročistí se vzduch a zjistíte, že jste silnější než kdy dřív. A váš vztah je neskutečně pevný a láskyplný.
Když už proběhne vícero neúspěšných pokusů, máte chuť to třeba vzdát nebo zkrátka ta touha po miminku je tak velká, že do toho jdete znovu?
Zrovna se mě na to ptala jedna holčina, kdy je ta hranice „dost“. Každá ji máme někde úplně jinde, každá jsme originál, máme jinou diagnózu apod. Já to měla tak, že při druhém neúspěchu jsem z toho byla hodně špatná, chtěla jsem to vzdát, jsou to takové emoční výkyvy. Teď už jsem to překonala a i když to nevyjde, tak si řeknu, že zkrátka ještě nebyl ten správný čas, ta dušička ke mně ještě neměla přijít, a jdu dál. Pracuju na sobě dál a vždy mi to ukáže další směr mé cesty. Hodně žen se z toho ale hroutí, dávají tomu 100 % a totéž očekávají, pak se ale oklepou a jdou do toho znovu. Někdo třeba při 4. transferu řekne, že už stačilo, roli mohou hrát i finance. Pak jsou holčiny, které za sebou mají 7 nebo 8 IVF cyklů, ale třeba jen 3 nebo 4 transfery, to je zase jiný poměr, než když jiná žena má za sebou 2 IVF cykly, ale 10 transferů. Ta hranice je u každého jiná, po stránce fyzické, psychické, dopadá to na vztah, zkrátka je to neuvěřitelně individuální.
Hraje roli, jestli se jedná o první dítě, nebo už druhé?
Určitou roli to hraje, zvláště pokud děti máte se stejným partnerem. Ono umělé oplodnění ovlivňuje celý váš život, a tedy i prvorozené dítě. Protože maminka je často nějak omezená, unavená, jsou tam různé věci, nemůže třeba ani tolik běhat a hrát si s tím dítětem, je tu finanční stránka, kdy ač chcete, tak si nemůžete dovolit dovolenou u moře nebo dopřát dítěti něco navíc. Nemůže si tak zpracovat svoje emoce, nemůže se „zhroutit“, protože tam má už jedno svoje. A mohla bych pokračovat. Ale ta touha po dítěti je velká, ať už je první nebo několikáté. Další věc je, že pokud se jedná o první dítě, tak vlastně toužíte po něčem, co ani neznáte, i proto se některé ženy pak nějak smíří s tím, že nebudou mít vlastní dítě, snadněji a jdou do adopce. Vše má svoje, je to druh bolesti a touhy, která se nedá popsat. Věřte mi, že žena, která se pokouší o další dítko a prochází si IVF cyklem, to nedělá „jen tak“…každá jsme jiná a je úplně jedno, zda jdeme cestou za prvním nebo třetím dítětem. Je to náročné v jakémkoliv případě.
Co byste doporučila ženám, které zvažují, zda jít do IVF?
Určitě, ať zkontaktují někoho, kdo už to má za sebou, klidně se jim nabízím já. Aby si zašli s partnerem na kliniku na první konzultaci, což samo o sobě neznamená, že jdete do umělého oplodnění, ale zjistíte veškeré informace, udělají vám testy, abyste věděli, jak na tom jste. Můžete si nechat udělat zdravotní přehled, jak na tom jste a jak by IVF probíhalo. Připravit se na to, psychicky, finančně…za mne opravdu důležité! Každá žena na to po všech stránkách má, ale když se připraví, bude to snášet líp. A doporučuji mít někoho, třeba psychologa nebo klidně kamarádku, díky komu bude ta cesta pak snesitelnější.
Je jistě důležité zmínit, že lidé mohou jít na kliniku a nechat si pouze udělat zdravotní anamnézu.
Určitě, víte pak, na čem jste. Další věcí je, že kolikrát i já zjistím, že pár spolu nemá sex, nebo žena neví, kdy má ovulaci, například se zjistí něčeho nedostatek apod. S tímto potom můžete pracovat dál i bez pomoci IVF lékařů. Navíc my se bavíme o umělém oplodnění, ale je tu i možnost inseminace například. To je taky vhodné pro několik párů ještě před samotným IVF. Možností je vícero. Například pokud nemáte nárok zatím na IVF (vaše diagnóza neodpovídá možnostem pro částečné proplacení pojišťovnou), doporučuje se jít 3x na inseminaci, čímž máte podklad pro pojišťovnu a můžete mít částečně hrazený IVF cyklus. Taky je dobré si předem zjistit, co znamenají všechny termíny, kdy máte na co nárok atd. Když si najdete kamarádku, která už si tím prošla nebo prochází, tak máte i někoho, kdo vás chápe, rozumí tomu, že se třeba bojíte píchat si injekce. Rozhodně se nesrovnávejte s jinými ženami, každá jsme jiná, máme jinou zásobu a kvalitu vajíček, jiného partnera s jiným spermiogramem. Každá máme jiné tělo, jiné předpoklady. Ženy se srovnáváním dostávají do fáze, že je na nich něco špatně, ale ono pak stačí jediné embryo, aby to vyšlo. V laboratoři nechávají jen embrya, která mají nějaký potenciál, takže i když je ohodnoceno jako méně kvalitní, to nevadí. Je tolik miminek, která se narodila z méně kvalitních embryí a jsou naprosto zdravá. Podle tabulek se třeba vyvíjelo pomaleji, ale stejně ho ponechali, takže je kvalitní, jen je potřeba ta embrya nějak vyselektovat.
Zmínily jsme, že IVF má vliv i na zaměstnání. Zvláště proto, že s tím mají zaměstnavatelé problém.
Bohužel, 90 % zaměstnavatelů s tím má problém, vidí ženu, která často bude na neschopence. Umělé oplodnění je strašně fyzicky a psychicky náročné a pokud vyjde, je tam i potencionální „riziko“, že půjde žena na mateřskou. Takže být zaměstnaná je těžké a zvláště pro mě, když jsem ještě navíc vidět a mluvím o tom. Jenže já se nechci schovávat, takže teď jsem musela skončit v mém klasickém zaměstnání, kde jsem už cítila velký tlak, a jsem na rozcestí. Do budoucna nevím, co mě bude živit, ale ukázalo mi to zase další směr, protože alespoň to, že dělám fertility kouče, i když mě to neživí, tak mě nesmírně nabíjí.
Pracovala jsem v korporátech i malých firmách a všude to byl problém. Nejlepší pro ně byly hodně mladé ženy, které ještě děti nechtěly, nebo starší, které už měly děti větší. Potencionální zaměstnavatel by se vás na tohle neměl ptát a případně máte právo neodpovědět, ale praxe je jiná. A i když dítě zatajíte, tak se to stejně brzo provalí, protože k vám zkrátka patří. Mně by se líbilo spojit se s velkými firmami a bojovat za nějaké pracovní možnosti pro ženy, které si procházejí umělým oplodněním, ale asi se do toho nikdo nepohrne. Takže spousta žen, i CEO tvrdí, že je to všechno fajn, ale realita taková často není.
Vlastně jsem i uvažovala, že když jsem v 15 letech chodila na brigádu a prodávala oblečení, tak mě to hodně bavilo a mohla bych tedy zase dělat prodavačku. Potřebuji nebýt ve stresu, nějaké ego a potřeba velkého výdělku jdou stranou a měla bych čistou hlavu. Byť se snažím dělat dobrou věc, že o tom mluvím a podporuju ostatní holky, není to nic špatného, nechci se stydět a skrývat se, tak teď nevím, co dál. Ale má to tak být a věřím, že mě to zavede na nějakou další pozitivní cestu.
Čím se v životě řídíte?
Všechno špatné je pro něco dobré. Už jsem si prožila docela dost na to, že je mi 30, a ověřila jsem si, že tohle platí. Vzápětí nebo za delší čas mi to špatné vždy něco dalo. A každý člověk, který nám přijde do života, má něco přinést. I to, že si spolu teď povídáme, tak má tak být. Vím, že vše přijde, když to člověk potřebuje – přibrzdit, nakopnout apod. Každý děláme i chyby, ale i to nás posouvá, člověk se nemá hroutit, i když je to v danou chvíli těžké. Ať si počká na tu chvíli, kdy se vše otočí a pochopí, proč se to stalo. A už vím, že i neplodnost mi toho hodně dala. Jak já ráda říkám, neplodnost je cesta, kterou si musíme z nějakého důvodu projít. Náhody neexistují. A neplodnost není „trest“, ale velký DAR.
Zdroj: Redakční text
Autor: Kristýna Solničková
Foto: se souhlasem Gabriely Černé
