Žena, která pomáhá lidem najít harmonii
Adéla Čermáková je jednou z žen, které jdou rády do hloubky. Zajímá ji především to, co leží pod povrchem, ne na povrchu. Zabývá se celostním rozvojem a lidem pomáhá vnést do jejich „zrychlených“ životů harmonii, zklidnění, smysl a pořádek. Nutí (ovšem v tom nejlepším smyslu slova) své klienty zabývat se nejen svými myšlenkami, ale také svým tělem a duší. Všechny tyto aspekty propojuje díky metodám, které pracují na různých úrovních. Dovolila si vystoupit z řady, tudíž ani její práce není obvyklá. Má odvahu myslet i jednat jinak. Adéla je velmi zajímavá osobnost a rozhodně stojí za to podívat se pod její povrch a do její hloubky.
Jak jsem psala v úvodu, Adél, jste velmi zajímavá žena. Působíte silně a rozhodně. Mám pocit, že dar „provázet lidi“ po té pravé cestě k nim samotným, Vám byl dán a umíte to. Byl nějaký moment, který Vás dovedl právě k tomuto poslání?
Když tak o tom přemýšlím zcela nanovo a bez racionálního hodnocení, vnímám, že ten zásadní moment se nejspíš odehrál ještě před mým narozením, když má duše plánovala svou další cestu životem. Stejně jako všichni ostatní jsem se i já narodila s dary, které mi byly dány do vínku. Součtem všech okolností zahrnujících prostředí, rodinu, výchovu a další, jsem některé z nich využívala více, některé méně a o některých jsem také dlouhou dobu vůbec nevěděla. To, kde se teď ve svém životě nacházím je skládankou zahrnující všechny momenty. Kdyby jeden chyběl nebo byl jinak, příběh se tím změní. V tom je kouzlo celistvosti. Zásadní pro mě každopádně byl odjezd do Austrálie, dosažení tzv. úspěšné kariéry a vědomé vzdání se jí, setkání s koučováním, freedivingem a Mystickým tancem, osamostatnění se v rámci vlastního podnikání. Společným jmenovatelem těchto milníků byla vždy odvaha, překonávání sama sebe.
Dnes lidé žijí velmi hektickým životem. Utíkají od jednoho k druhému, nevydrží, nemají trpělivost, vůli, píli. Kdo chce něco dokázat a nějakým způsobem se mu to nedaří, vyhledává kouče, učitele, pomoc. V jaké fázi svého života se lidé začínají zabývat svým rozvojem, existuje nějaký rozhodující aspekt, chvíle?
Rozvojem se zabývají lidé ve všech fázích života. Otázkou často je, kdy sami sobě dovolí nebýt už na to sami a místo univerzálních návodů na štěstí se vydají svou vlastní, individuální cestou. A to se děje často až po třicítce. Mnoho lidí přichází, když už je tzv. za pět minut dvanáct, v horším případě když už jsou problémy neúnosné. Bohužel lidé často dlouhodobě jednou v pohotovostním módu „přežij nebo uteč“, který se mimo jiné vyznačuje i tím, že přístup k řešení čehokoliv je spíše reaktivní než proaktivní. Sama to znám ze své minulosti. Ale jak se přesunout k expanzi a vlastnímu rozvoji, když se nacházíte zrovna v kontrakci, která vás svírá? V první řadě je potřeba vytvořit pro požadovanou změnu prostor. Uvolnit se, odvést pozornost zvenku dovnitř, nastavit si startovací čáru a vytvořit si silnou vizi. Postupně měnit způsob svého myšlení a často také nemyšlení. Hurá, už jste na cestě!
Na svých webových stránkách www.comito.cz píšete, že kdo chce mít úspěch jak v osobním, tak v pracovním životě, měl by dosáhnout souladu ve třech složkách naší existence – mysli, tělu a duši. Můžete to, prosím, blíže objasnit?
K tomu by se hodilo vyjasnit, co je vlastně míněno slovem úspěch. Dokonce jsem na toto téma v minulosti napsala samostatný blog. 🙂 Jako základní předpoklad totiž vnímám, že pokud máme být doopravdy úspěšní, znamená to, že jsme i šťastní. A ke štěstí nás dovede právě to, jakým způsobem myslíme, jak své myšlenky dokážeme manifestovat i prostřednictvím svého fyzického těla a do jaké míry jsme v kontaktu také se svou hlubší podstatou, čili duší. Často se například stává, že lidé jsou natolik zahlcení svou vlastní myslí, že tělo berou jen jako jakýsi nástroj, prostředek k něčemu. A asi si dovedete si představit, jak daleko ke štěstí takový stav má.
Jak postupujete s člověkem, který přijde za 5 minut 12? Co když má v sobě už tolik bolesti, bloků, smutku, a i když ještě najde sílu přijít a říct si o pomoc, přesto se pořád brání a bojí?
To je těžká otázka, na kterou nemám univerzální odpověď. Obecně by mne určitě zajímalo, čeho se takové strachy a bránění týkají. V atmosféře důvěry, bezpečného prostředí a uvolnění se vše řeší lépe. Je také důležité uvědomit si, že už samotná skutečnost, že se na mne člověk v této situaci obrátí, znamená velkou odvahu, kus cesty, projevení vůle, aby bylo lépe. Učinění takového kroku v některých případech trvá i měsíce, nebo dokonce roky a já jej velice oceňuji. Vnímám silný závazek ze své strany, abych byla svým klientům co nejlepším průvodcem. To ve svém důsledku může to znamenat i to, že v průběhu celého procesu doporučím i další alternativní přístupy nebo odborníky, kteří mohou účinně pomoci v oblasti, kde je potřeba.
Zmínila jste se o „třicítce“. Proč právě tento věk – jde snad o období, kdy se naše charaktery dotvořily a my konečně víme, kam směřovat?
Když si to vezmeme čistě prakticky, okolo třicátého roku života už máme k dispozici poměrně slušné penzum životních zkušeností – ve většině případů jsme už vylétli z hnízda, máme za sebou studium, nějaké ty pracovní zkušenosti, jsme také o něco moudřejší v partnerských vztazích – možná jsme už založili rodinu, nebo o tom přemýšlíme. Na základě svých zkušeností a prožitků už trochu víc víme co od života chceme a co nechceme, a tak logicky přichází období, kdy nás začíná více zajímat smysl, naše poslání, to proč tu jsme. Z mého pohledu dotváření charakteru i téma vlastního směřování teprve přichází, i když opět ani to nelze paušalizovat – každý máme svůj unikátní příběh.
Spoustě z nás brání v růstu strach. Jsme přesvědčeni, že něco nedokážeme a nezvládneme. Jak nejlépe si vytvořit nové afirmace způsobem, který nám dodá odvahu, sílu a třebas více vůle na osobnostní růst?
Kdysi jsem se setkala s klientkou, která se rozčilovala, že afirmace jsou nesmysl a že nefungují. Svým způsobem měla pravdu. To, co afirmaci dělá účinnou je totiž naše vlastní energie, kterou do ní vkládáme. A tady se dostáváme ke klíčovému tématu. Na to, abychom byli odvážní, silní a měli vůli, potřebujeme energii. Je tedy dobré podívat se na to, kolik energie vlastně máme, co nás oslabuje a co nás posiluje, a to na všech úrovních. Naučit se, jak s vlastní energií hospodařit. Pojďme si uvědomit, že i třeba takový strach nás může podporovat v růstu, pokud nepřekročí určitou „zdravou“ míru. Že není špatných a dobrých emocí. A odkud pochází přesvědčení, že něco nedokážeme nebo nezvládneme? A i kdyby to tak bylo, co se stane? J Když se se svými obavami a strachy setkáme tváří v tvář, často zjistíme, že najednou už nejsou tak velké. Vždyť všechny naše pocity jsou pro nás dokonalým nástrojem, který nám dává okamžitou zpětnou vazbu k vlastní rovnováze.
Zdroj foto:Pixabay.com
