Osobní příběh: Schizofrenie a hledání síly

Dobrý den, dámy, i pánové, kteří tady s námi jste, jsem docela v šoku, co vylezlo z mého prvního automatického psaní, nevím, jestli ke mně promluvil sám Bůh, nebo ta víla, kterou jsem dostala dopředu k Vánocům, má nějakou zvláštní moc, je vyfocená na obrázku, jde o sněhobílou vílu s arktickým bílým vlkem. Něco si přejte. Všichni. Říká se, že o Vánocích se plní přání. nebo na mě zase leze ataka schizofrenie, každopádně mě mrazí, když to po sobě čtu.

“Já jsem bojovník světla, bojuj také, jsi také bojovník světla. I když všichni máme i temné stránky, vítězství na nás čeká a volá nás. Často prohrávám, na chvíli zalezu do ústraní olízat si rány, někdy to netrvá chvíli ale klidně celé měsíce, ale pak se vyhrabu “howl” a s ostrými zuby jak meče se vydám bojovat a opět prohraji. A tolikrát budu vstávat, vždy se objeví někdo, kdo mě donutí “žrát hlínu” ale jako by bylo načasované deterministicky, v tu pravou chvíli se objeví někdo, kdo mě posune z hlíny a bobků, zpět na Zemi, mezi hlínu a Nebe, a já, já se začnu plazit, pak si stoupnu, protože dostanu berličku, jo, teď je to jeden pán z Brna, jmenuje se Emil, a začnu opět žít život, který je jen hra, kterou musíme všichni hrát, a když dá nám někdo mat, stačí se jen pousmát, zase budem vyhrávat.

A když nevyhrajem, tak dáme fanty a budem zase nazí. Ale jednou bude kontumace, co Tě nezabije, to Tě posílí a pak výhra. Nevzdávat se. Posílily mě i mé dva pokusy o sebevraždu a znamení shůry, protože vidím, že když jsem přežila, Bůh mě tu chce a chce abych bojovala, protože na tomto světě ještě mám své úkoly, nikdo tu nejsme zbytečný. Bůh nikomu nedá tak těžký kříž, který by nedonesl, třeba to skončí Golgotou, ale i Ježíš mnohokrát padl a kříž donesl až na tu horu… 

A údajně vstal z mrtvých. Já tomu teda nevěřím, ale protože se nevzdal do posledního okamžiku, uctívají ho miliony lidí dodnes. Každý bychom měli žít tak, jak nejlépe umíme a nenechat se zastavit, nebýt “mainstream” čili poslouchat stádový reflex jako ovce, ale bojovat, ať to stojí, co to stojí. Ti zlí jsou jen bobky v trávě, a až zasvítí Slunko a zaprší, stane se z nich jen hnojivo pro pažit, a teď, když je sníh, ten toho schová obzvlášť hodně.”

Myslím si, že můj úkol na této Zeměkouli je usnadnit život ostatním lidem s “nálepkou” schizofrenie.
Dovolím si sem ještě vložit text paní doktorky Peterkové.
Psychologický zpravodaj – srpen 2016

Máte doma nějakou věc, na které, přes veškeré
Vaše likvidační úsilí, drží nálepka z obchodu i
po mnoha letech?

Já tady koukám na cyklistickou helmu, kterou
jsem před mnoha lety koupila v Gigasportu
a i po těch letech (a pár ulámaných nehtech)
na helmě pořád zůstává spodní vrstva samolepky
s cenou.

Jestli Gigasport podobně jako mě štval i jiné zákazníky,
není divu, že v ČR zkrachoval.

Že jsou nálepky, kterých se nejde zbavit, se přesvědčil
ve svém slavném experimentu s šokujícím výsledkem
i americký psycholog David Rosenhan.

Co myslíte – rozeznáte “blázna se schizofrenií”
od zdravého člověka, když s nimi budete moct trávit
dny a týdny času? 

A když ne vy, protože se v tom třeba nevyznáte,
poznají to lékaři a sestry psychiatrických oddělení? 

Rosehan a jeho spolupracovníci na to šli zostra.
Žádná poklidná dotazníková kampaň – nechali se
rovnou hospitalizovat v různých ústavech
pro duševně choré.

Při příjmu říkali jediný výmysl, a to, že slyší nějaké
slovo (někdo říkal, že slyší “buch”, jiný, že slyší “dutý”).
Ostatní informace o svém životě poskytli korektně.

Byli přijati (většinou coby schizofrenici) a od toho momentu
se začali chovat jako zcela zdraví lidé. Na dotaz, zda
slyší to slovo, odpovídali, že už ne. Dodržovali režim
oddělení, bavili se s pacienty, spolupracovali se zdravotníky
(a tajně vyplivovali léky). 

Všiml si někdo, že jsou zdraví?

Ale kdepak. 

Přestože byli od prvního dne bez příznaků a chtěli se
dostat domů, byli “léčeni” v průměru 19 dní (nejméně
to bylo 7, ale ten největší smolař zůstal zaklesnut
v systému celých 52 dní).

Nikdo z personálu nezaregistroval, že jim nic nechybí
ani nepřebývá. 

Naopak. Všechno, co dělali, bylo interpretováno tak, aby
se to hodilo k jejich diagnóze:

Když chodili po chodbě (z nudy), pokládali je za nervózní.
Když jeden z nich popsal vcelku normální rodinný scénář
(“s matkou jsem vycházel dobře, v pubertě jsme se trochu
vzdálili a líp jsem vycházel s otcem”), měl to lékař za důkaz
nevyvážených rodinných vztahů, které modelovaly jeho
dnes údajně nemocnou psychiku.

Když se ústavy rozhodly vydat tyto lidi opět mezi veřejnost,
kromě jednoho odcházeli všichni s diagnózou “schizofrenie
v remisi”. Tedy něco jako “tohle je schizofrenik, i když
zrovna žádné projevy onemocnění nemá”. 

Schizofrenik. Pro mnoho lidí šílenec nebo blázen.
A to je nálepka, která drží giga-pevně. 

Dostali ji proto, že pár hodin slyšeli jedno nevinné slovo.
Protože si během týdnů nikdo nevšiml, že jsou
úplně normální.

Tohle v žádném případě není obžaloba psychiatrie
– jakkoli páchá chyby, jako kterýkoli obor lidské činnosti,
osobně si jí velmi vážím a respektuji ji.

Jde o to, že my všichni se chováme úplně stejně,
jako personál těch léčeben.

Nevěříte?

Tak schválně: Říkáte o někom, že je to “ten blbec”,
“ta protivná bába”, “ten děvkař”, “ten drzej fracek”,
“neschopnej idiot” nebo tak podobně?

Říkáte to o sobě?

Tak vítejte ve světě nálepek. “Ten děvkař”, když se
na nějakou dámu usměje, po ní jede (nesměje se proto,
že má dobrou náladu); kdy se neusměje, tak se mu nelíbí
(není to tím, že má špatnou náladu).

“Drzej fracek” křičí na ulici proto, že je to prostě hajzlík
bez vychování (ne proto, že nahání ztraceného pejska,
aby ho nic nepřejelo). Při obtížné reklamaci zboží bude
na vině “ta protivná bába” a ne servis.

Jakmile někomu nálepku dáme, máme sklon ohýbat
všechny informace tak, aby do nálepky zapadly. 

A protože nálepka je pohodlná – zpřehledňuje nám totiž
svět a úžasně zjednodušuje -, děláme vše proto, aby
držela. Většinou nevědomě, ale to tomu oblepenému
nepomůže.

Znamená to, že nesmíte nikoho hodnotit či kritizovat?

Ale to by nás přece život bavil o hodně míň…

Tento mail má jiné hlavní téma, takže jen stručně
– je lepší kritizovat chování (“tohle jsi udělal blbě”),
než osobu jako celek (“jsi blbec”). To druhé udržuje
chybné chování a neukazuje cestu ven, to první naopak.

Obejít se bez nálepek je pracné. Pokud Vám ale jde
o skutečné poznávání světa i sebe, musíte nálepky
odbourávat.

Začněte u sebe. Jakmile se uslyšíte o sobě opakovaně
říkat, že jste něco/někdo, olepujete se. 

Pro začátek je potřeba si to uvědomit. A pak třeba 
najít zdůvodnění, proč ta nálepka neplatí.

Většina nálepek jde takto naštěstí sundat. I ta potvora
z Gigasportu by šla, kdybych na ni vzala nějakou chemii.
Ale to se už radši podívám po nějakých horších, ne
tak viditelných nálepkách. 

::::::::::::::::::::::

A ještě jedna věc v dnešním newsletteru:

Co byste na sobě chtěl/a změnit, zlepšit, co nového
se naučit, aby Vám na světě bylo líp? 

Vyplňte prosím tento dotazník – zcela anonymní
a kraťoučký. 

Budu se Vašimi návrhy a potřebami zabývat.
A možná dřív, než byste tipoval/a.

Hezký den a hezký svátek bez nálepek Vám přeje

Michaela Peterková
_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

Zdroj foto: Pixabay.com

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account