Začalo to celkem nevinně před 11lety…
Mluvila jsem ze spánku, dělala jsem věci, o kterých jsem nevěděla. Nejdřív jsem si myslela, že jsem blázen. Začala jsem proto navštěvovat psychiatra a následně i soánkovou laboratoř v děsivém areálu Bohnické psychiatrické léčebny. Po hrozné noci, strávené na oddělení pro těžce nemocné pacienty, mi bylo sděleno, že trpím náměsíčností.
Nechtěla jsem dlouhodobě brát léky, tak mého psychiatra napadlo navštívit jednoho pana profesora, který se celý život poruchami spánku zabýval. Po milém povídání ho napadlo mě jen tak pro jistotu poslat na magnetickou rezonanci. A tak to začalo! Do té chvíle mě nikdy nenapadlo, co mě může čekat.
Už to, že mi při vyšetření vpustili do žil jakousi látku, mi bylo podezřelé. Nicméně jsem tomu nekladla tak závažnou důležitost, jako jsem měla… A za pár dní mne čekal telefonní rozhovor s panem profesorem, který mi celkem netaktně, zrovna, když jsem byla v práci řekl, že mám nádor na mozku a musí se operovat.
V tu chvíli se mi zhroutil život. Zhruba rok před mojí diagnózou umírala moje tchýně na ošklivou rakovinu, která končila metastázemi na mozku. Chudinka ztratila veškeré smysly a konec byl moc smutný a bolestivý pro všechny. A já jsem držela v ruce mobil, představujíce si, jak vypadá člověk s čímsi na mozku a málem jsem omdlela. Ještě několikrát, i přesto, že jsem brala antidepresiva, mě odvezla sanitka s totálním kolapsem organismu. Moje psychika byla v háji..
Když jsem se z toho krutého snu trochu probrala, přestala jsem brát antidepresiva a léčila jsem svou duši jen přírodními metodami, zjistila jsem, že čekám mého prvního syna. V tu dobu jsem byla tak zaměstnána nespavým a uplakaným miminem, že jsem naprosto zanedbala vlastní zdraví. Léta plynula a tři roky byly fuč. Znovu jsem otěhotněla a čekala jsem svého druhého chlapečka, nicméně jsem začala být nervózní a něco jsem tušila. Tížilo mě černé svědomí, že jsem se na kontorlu vykašlala. Ale těšila jsem se na miminko.
Miminko bohužel na svět chtělo moc brzy a tak jsem zůstala na rizikovém oddělení a i přes skvělou péči a rychlý zásah lékařů, se Tobiášek stejně narodil ve 35tt. Byl nedonošený, ještě nás drželi v porodnici a já díky stresu vůbec neměla laktaci. Bylo to těžké, ale nakonec se mu podařilo všechno dohnat a byl krásné a neskutečně hodné miminko. Jakoby mne někdo nahoře vyslyšel… Zrovna se mu blížily krásné 4měsíce a přišla ta děsivá rána. Po porovnání rezonancí z uplynulých let, lékaři došli k závěru, že nádor se několikanásobně zvětšil a dosahuje velikosti husího vejce. Musí dojít k radikální resekci. Celé to proběhlo před Vánoci a já netušila, co mě může čekat a jaká jsou rizika.
Když mi bylo řečeno, že operace bude velmi radikální a riskantní, že přijdu o celý spánkový lalok a že nejspíš, kromě toho, že nebudu vidět horní horizont v zorném poli, nemusím vidět vůbec, málem to se mnou seklo. Představa, že vidím svoje děti možná naposledy, neuvidím, jak dospívají a možná si je ani nebudu pamatovat? Naprosto šílená. Propadla jsem totální panice, než mě zachránila kamarádka, která se zabývá léčením lidí. Naučila mě vidět budoucnost více růžově a každý den jsem prosila strážné anděly o ochranu. Tolik mě to nakoplo, že na operační sál jsem nastupovala s úsměvem a ještě jsem stihla zavtipkovat s operatérem.
Trvalo to 12h. Nechtějte někdy zažít, co s Vámi udělá taková narkóza. Ani celodenní mejdan se mnou takhle nezamával. 😀 Nejstrašnější okamžik byl asi ten, kdy jsem chtěla otevřít oči. Tolik jsem se bála, že jsem slepá. Ale andělé mě vyslyšeli! Přežila jsem to a zatím to vypadalo, že bez následků. Nejhorší potom ale asi bylo, že jsem si nemohla ani sednout. Pořád se mi motala hlava a musela jsem zvracet. Ale po operaci mozku vás musejí zvedat, aby se mozkomíšním mokem zaplnil ten kráter a mozek si sednul zpět na svoje místo.
Na Jipu to bylo moc těžké a často jsem prosila ty nahoře, aby mi pomohli. Mám doma dva skvělé kluky a musím se nějak dát do kupy. A tu se stalo něco úžasného…Zjevili se mi dva andělé! Byli krásní a kolem nic bílá záře. A tak jsem začala dělat pokroky a zhruba po 3týdnech jsem šla domů. Návrat do reality byl strašlivý. I Procházka kolem domu mne unavila natolik, že jsem musela 2h spát. Ale nakonec jsem ráda, že jsem tím prošla, protože se mi můj život radikálně změnil. Naprosto jsem přehodnotila, co od života chci a jsem teď šťastnější, než kdykoliv předtím. S klukama si užívám maličkostí a konečně vím, jak nádherné je žít. Předtím jsem byla hodně kritická a negatívní. Teď už vím, že se člověk musí ze života radovat a užívat si každého dne, teď a tady. Neřešte, co bude.
Važte si proto svého zdraví a skvělých lidí kolem Vás. A milujte sami sebe. Nejvíc se zabíjíme tím, že se nemáme rádi.
