….. a měla k tomu takový zvláštní zvyk, a to být sama sebou, pořád a všude. To proto ji ne každý dokázal pochopit a mít ji rád.
A co ona?
Jí to nevadilo, nechtěla se měnit kvůli někomu, kdo chtěl měnit ji nebo její pravdu, zkrátka kvůli někomu, komu se nelíbila taková, jaká je. Ztratit sama sebe jenom proto, aby ji měli všichni rádi, to nehodlala. Kým by vlastně potom byla?
Život ji naučil poznat až moc dobře vlastní hodnotu, hodnotu toho, kým je, a té se nehodlala vzdát za kousek zištné pozornosti.
A přesto vidí kolem sebe, jak to lidé dělají. Ženy i muži ztrácí svoji hodnotu jenom proto, aby se zalíbili, aby udělali dobrý dojem a byli tak přijati. Ale proč? Přijetí možná přijde, možná ne. A lidé jsou tím pádem odkázáni na milost druhých. Jsou jako plášť, vlají sem a tam, jak fouká vítr.
To nejcennější, co můžeme v životě získat, je vědomí vlastní hodnoty, a to nepřijde, pokud jsme závislí (my všichni) na reakci druhých na naše činy.
Zde se osvědčuje jedno doporučení: Konat a jednat tak, abychom byli v první řadě spokojení my bez výčitek svědomí, abychom neměli potřebu získávat důkazy od ostatních, jestli to děláme správně nebo ne. Pak se postupně ukotvujeme ve vlastní síle a autenticitě.
Jakmile se usídlí v naší mysli i srdci vědomí vlastní hodnoty, přestaneme se bát, pochybovat a tápat. Prostě víme.
*heart*
Veronika
