Bez smartphonu jsem znovu objevila radost z jednoduchých radovánek
Asi před rokem, možná rokem a půl jsem začala přemýšlet nad návratem k tlačítkovému telefonu. Ano, může to znít bláznivě vzhledem k době. Ale já asi trošku bláznivá jsem. Nicméně popořadě 🙂
Zkrátka jsem během stěhování narazila na nabíječku k telefonu, který už dávno neexistuje, ani nevím, kde tehdá skončil. Byla to Nokia 6500. Nádherný telefon, fakt. Ze všech svých telefonů jsem ho měla nejradši.
A tak jsem se zasnila. Jéé, že bych šla proti proudu a koupila si zase tlačítkáč? Párkrát jsem se k té praštěné myšlence ještě vrátila, ale tak nějak to utichlo, vyprchalo. Hlavně proto, že jsem měla relativně krátkou dobu iPhone a objevovala jsem jeho krásy. Ten telefon je opravdu dokonalý. Skvěle padne do ruky a hlavně do kapsy – což pro mě bylo vždycky zásadní, protože nenosím kabelky. Ale i jeho funkce jsou vážně k nezaplacení. Tyhle myšlenky mi přebily touhu po telefonu z obchodu se starožitnostmi. Během roku a půl se mi můj střihlý nápad ještě několikrát do hlavy vrátil, ale nikdy natolik intenzivně, abych šla a koupila ho. Přece smartphone potřebuju. Emaily, navigace, facebook, videohovory s lidmi, které tak často nevídám, skvělý foťák…
Je to asi měsíc zpátky, poznala jsem zajímavého člověka. A když říkám zajímavého, myslím tím opravdu velmi, velmi zajímavého. Ten klouček žije. A tím je zajímavý. Má tolik koníčků, zálib, tolik cestovatelských zážitků… V podstatě mám pocit, že si splnil všechny moje sny. A víte co? Nepoužívá smartphone. A já v tom vidím obrovskou spojitost. Proč?
Jsem maminka na mateřské dovolené. Mám tři děti. Nejmladšímu chlapečkovi jsou necelé tři roky, nejstarší dceři je 9. Už jsem doma dlouho. A jsem s nimi sama. Babičky jsou dost daleko, nejbližší to k nám má asi 70 km a v týdnu pracuje. Tedy abych měla zajištěný den pro sebe, musím si hlídání platit. Což jako samoživitelka dělám jen v případech opravdu nutných. A proto nežiju. Aspoň mám poslední dobou čím dál tím víc takový pocit. Nemám zážitky. Svoje děti miluju nade všechno a čas s nimi si opravdu užívám. Ale nejsem jen matka, jsem pořád i žena. Člověk. Potřebuju občas být sama sebou. A tak dětem občas utíkám. Kam? K telefonu. K facebooku, k youtubu… Taková kompenzace, z nouze ctnost. Chvilka, kdy držím v ruce svůj iPhone a děti nevnímám.
S ohledem na všechna tato fakta mě napadlo – co když iPhone nebude? Co když to nejsou finance na hlídání, co mě brzdí? Co když stagnuju, protože prostě mám občas kam utéct a tudíž si nejdu za tím opravdovým žitím, které mi tolik chybí?
Co se stane, když smažu všechny aplikace z telefonu? Jdu do toho! Smazala jsem opravdu všechno. Facebook, který jsem tak nutně potřebovala, mi najednou nejenže nechyběl, ale cítila jsem obrovskou úlevu. Nevstřebávám tolik informací, které pro mě většinou stejně neměly žádný význam. Emaily k práci moc nevyužívám, s klienty komunikuji spíše po telefonu. Videohovory? Inu, tak nějak jsem zjistila, že jsou vlastně jen dva lidé, se kterými je využívám. S mamkou, se kterou se minimálně jednou za dva týdny vidím naživo a denně si telefonujeme; a s kamarádem, kterého vídám tak asi dvakrát do týdne a videohovor využíváme, když si chceme ukázat něco fakt vtipného, co je bezpodmínečně nutné ukázat okamžitě…
Takže teď můj smartphone má oproti klasickému telefonu jen pár funkcí navíc. Má super foťák, ten se odinstalovat nedá. Ten navíc i dost oceňuji. S dětmi má člověk tendence fotit pořád a foťák v telefonu je neustále připravený. Navíc z něj dokážu okamžitě fotky dát na rajče, kde je ihned vidí všechny babičky a tetičky. Ale! Pod pracovním stolem mi leží zrcadlovka, za kterou jsem dala onehdá asi 15000,-. Leží tam už… no, pár měsíců to bude. Myslím, že bych se měla naučit ho pořádně využívat. Jenže proč, když mám telefon s foťákem, který dělá tak krásné fotky?
Pak má můj telefon navigaci. To je pecka věc! Bez ní já už na neznámá místa nejezdím. Neřeším, kam jedu, napíšu do navigace ulici a číslo domu a jedu. A je mi jedno, jestli jedu do Strašnic, Letňan nebo třeba Hradce Králové. Prostě s navigací dojedu kamkoliv. Pak se vám takhle jednou stane, že navigace nejde. Těžko říct, proč, asi se jí prostě nechtělo. A já jsem zjistila, že jsem na ono místo určení jela už pětkrát, ale pokaždé podle navigace, tím pádem jsem cestu absolutně nepotřebovala vnímat. Najednou nevím, kudy kam a co mám dělat. Takže sáhnu po papírové mapě. A víte co? Já jsem tam dojela! Úplně v pohodě!
V prvním týdnu bez hypermoderních aplikací v telefonu jsem byla poprvé lézt na stěně. To jsem chtěla už od patnácti let, ale tak nějak nebylo kdy. Byla jsem na výletě v Benicích, kde jsem kdysi strávila v hřebčíně jedno nádherné léto. Poskládala jsem celkem velký kus puzzle. Poseděla jsem s přáteli v hospodě. Přečetla dvě knihy. Viděla asi 4 filmy, jejichž sledování jsem odkládala několik let. Udělala mnohem víc práce. Řídila jsem Multivana, auto, po kterém tolik toužím a chtěla jsem si zkusit, jaké to je v něm jet jako řidič. Oběhala jsem si doktory a úřady, které ještě nebyly nutné, ale bylo fajn to už vyhodit z hlavy.
Kde byly děti? Je to zvláštní, ale ono když se chce, tak se ty cestičky tak nějak ukážou samy. Něco jsem zvládla i s nimi, při něčem jen spaly ve vedlejší místnosti, někdy pohlídala kamarádka, na víkend byly u babičky.
Padlo rozhodnutí – smartphone je super vychytávka, ale já ho nepotřebuji. Brzdí mě. Pořídím si nokii 6500 a budu ji využívat na telefonování a sms zprávy. Na to, k čemu telefon má být.
Jedu s dcerou na tréning. Na autobusové zastávce stojím, koukám do výloh, bazar mobilních telefonů, můj vysněný krasaveček tam. Náhoda? Já na ně nevěřím. Přiznávám, nekoupila jsem ho hned. Ale znamení, že moje rozhodnutí je správné, to jednoznačně bylo. Už uběhly asi dva týdny, stále jsem majitelkou iPhonu. Nicméně za týden přijede paní, která mi doveze pilku, kterou odříznu velikou kouli u nohy. Příští týden odložím svůj prokrastinační nástroj číslo jedna do šuplíku a zkusím si, jak se mi bude žít s telefonem, který pro nás všechny ještě nedávno byl naprosto dostačující a před dobou o něco delší dokonce neuvěřitelně pokrokový.
Zdroj foto:Pixabay.com
