Vnímejte tělo s jeho signály.
Náš úkol v tomto životě je prostě BÝT.
Nikdy jsem nic podobného neřešila. Intuice, 6. smysl – tahle slova v mém slovníku nebyla a hlavně neměla prostor ani v mém životě. Možná jsem svou intuici někdy použila, ale sama jsem o tom nejspíš nevěděla. Každá žena má období, kdy jí dojde, že dospěla. Buď se změní její život nebo se z jakéhokoli důvodu změní ona sama, ale právě s určitým mezníkem – a ten má každá z nás jiný, se něco změní. A najednou se žena začne poslouchat. Jde více do sebe, dovnitř. Více se o sobě dozvídá a pokládá si více otázek. Začne brát život do svých rukou a začne si věci více uvědomovat. Já se musela projít doslova peklem, abych přišla na to, kdo jsem, co či koho chci a kam směřuji. Jaké mám v životě poslání a co mě naplňuje. Tohle všechno ve mně bublalo a následně explodovalo v době, kdy jsem přišla o miminko. Měla jsem pocit, že se teprve probouzím. Do té doby byl můj život jaksi… Jednoduchý. Nic jsem neřešila, ničeho jsem se neobávala. Jakmile jsem přišla o velkou část sebe, své duše, svého srdce… Přišlo veliké poznání. Sebe samotné…
Začala jsem více vnímat své tělo a jeho signály. Snažila jsem se mu porozumět, kdykoli jsem ucítila bolest. Jsem toho názoru, že tělo nechává vzkaz v podobě nemoci či jakéhokoliv jiného problému většího či menšího rázu, právě projevem nemoci. Právě tím, když najednou stávkuje. Nemusí se jednat okamžitě o nějakou velikou nemoc, ono stačí třeba jen vyčerpání. Poznala jsem to na vlastní kůži. Velice dlouho jsem byla neustále jen vyčerpaná. Sváděla jsem to na to, že se celodenně (vlastně i celonočně) starám sama o dvojčata. Nehledala jsem v tom nic hlubšího. Až jednou… Jednou jsem pocítila zvláštní emoce… Nedokážu to přesně vysvětlit, ale srdce říkalo “něco se děje”, přestože hlava a myšlenky nepovídaly vůbec nic. A stejně jsem se nemohla toho zvláštního pocitu zbavit. Říkala jsem si, co se děje, tohle já vůbec neznám. Jsem v pořádku, přitom mám pocit, že v pořádku nejsem. O pár týdnů později jsem zjistila, že jsem těhotná. A o dalších pár dnů později jsem měla velmi silný pocit, že takhle to být nemá. Že miminko nepřijde. A ono vážně nepřišlo, naopak odešlo… Dobrovolně. Přitom jsem to dávno před jeho ztrátou tušila…
Od té doby uplynul více než rok. A během celého roku poslouchám nejen své tělo, ale hlavně svou duši. Co mi říká, kdy mi to říká, jak mi to říká. Intuice se ozývá opravdu často. Ať už ve formě bolavého břicha nebo mám najednou husí kůži po celém těle… Nebo cítím jen něco zvláštního “ve vzduchu”. Nelze to pořádně vysvětlit, ale věřím, že každá z nás tohle zažila. Někdo je na to citlivější, někdo netuší, o co jde. Pravda je taková, že jsme tolik popletení z dnešního světa, že už samy sebe ani nedokážeme vnímat. Poslouchat se… Pořád se za něčím jen honíme, pořád se snažíme někomu něco dokazovat. Proč? Někde jsem četla, že náš úkol v tomhle životě jen prostě jen BÝT.
Tak co kdybychom se trochu ztišily, ženy, a začaly více poslouchat? Sebe samotné? Naše srdce? Naše duše? Ale hlavně naši intuici, hm…?
Zdroj foto:Pixabay.com
