Vlasy, vlasy, vlasy…3,5 roku dorůstání a občasného zkracování. Ráno jsem měla ale takový “intelektuální” moment – přistihla jsem se, že mě ty dlouhé vlasy štvou. Nešly ráno pořádně rozčesat, tahalo to, jako by mi to dělaly naschvál. Připouštím, že neviděly profi nůžky už přes rok a potřebovaly by revitalizovat. Uzemnila jsem se při vztekání vzpomínkou na dorůstající květák z doby před dvěma rokama – tak ten byl známkou punku. S tím se totiž nedalo udělat vůbec nic.
Když si nechám dneska vlasy rozpuštěné a jdu ven, tak se mi neustále lepí na rtěnku, protože jsou vítr friendly. A tak je pořád točím do drdolu a připadám si s ním už trapná. Ale je to pořád to nejpohodlnější. Zahnala jsem ráno i frustraci ze šedin, které můj skalp pojaly už paušálně a přebila jsem je novou barvou.
Nějak mi při té ranní vteřinové rozčesávačce došlo, že čím delší háro, tím větší naděje, větší odstup… a také jsem si vzpomněla na nedávné setkání s panem doktorem Honzákem. Bavili jsme se o mých panických úzkostech, které na mě čas od času bafnou. O strachu, jestli se nemoc vrátí nebo co jako? Pomohl mi moc. Víte, můžeme se paralyzovat strachem… a bafat na sebe každej den, pramení to z toho, že jsme poznali, jak umí být smrt blízko…. že nejsme neprůstřelní. A ta zkušenost byla vlastně cenná. No..a mně došlo, že nechci trávit ten cennej čas strachem, ŽE JSEM TO JÁ, KDO NA SEBE BAFÁ…ne nemoc…, nějak jsem pochopila, proč beru prášky na vysoký tlak …a celý se to ve mně uvolnilo.
Stejně jednou umřu, i když budu zdravě žít, nestresovat se, nepít alkohol. I zdravý životní styl vede ke smrti. Je to těžký se se smrtí smířit, ale my nechceme umřít mladí, o to tu jde. Došlo mi, že se životem bojuju. A pakliže s někým/něčím bojujete tak se to či ono, ten či onen nazývá SOUPEŘ. Už nechci bojovat se životem, který teď mohu mít, protože je to prostě teď dobrý. Volím humor pro své úzkosti. Já ho umím používat, ale ještě přitvrdím. Volím prostě jinou cestu. A objednávám se ke kadeřníkovi….protože o tom život je.
Hawk.
Když si nechám dneska vlasy rozpuštěné a jdu ven, tak se mi neustále lepí na rtěnku, protože jsou vítr friendly. A tak je pořád točím do drdolu a připadám si s ním už trapná. Ale je to pořád to nejpohodlnější. Zahnala jsem ráno i frustraci ze šedin, které můj skalp pojaly už paušálně a přebila jsem je novou barvou.
Nějak mi při té ranní vteřinové rozčesávačce došlo, že čím delší háro, tím větší naděje, větší odstup… a také jsem si vzpomněla na nedávné setkání s panem doktorem Honzákem. Bavili jsme se o mých panických úzkostech, které na mě čas od času bafnou. O strachu, jestli se nemoc vrátí nebo co jako? Pomohl mi moc. Víte, můžeme se paralyzovat strachem… a bafat na sebe každej den, pramení to z toho, že jsme poznali, jak umí být smrt blízko…. že nejsme neprůstřelní. A ta zkušenost byla vlastně cenná. No..a mně došlo, že nechci trávit ten cennej čas strachem, ŽE JSEM TO JÁ, KDO NA SEBE BAFÁ…ne nemoc…, nějak jsem pochopila, proč beru prášky na vysoký tlak …a celý se to ve mně uvolnilo.
Stejně jednou umřu, i když budu zdravě žít, nestresovat se, nepít alkohol. I zdravý životní styl vede ke smrti. Je to těžký se se smrtí smířit, ale my nechceme umřít mladí, o to tu jde. Došlo mi, že se životem bojuju. A pakliže s někým/něčím bojujete tak se to či ono, ten či onen nazývá SOUPEŘ. Už nechci bojovat se životem, který teď mohu mít, protože je to prostě teď dobrý. Volím humor pro své úzkosti. Já ho umím používat, ale ještě přitvrdím. Volím prostě jinou cestu. A objednávám se ke kadeřníkovi….protože o tom život je.
Hawk.
