Venku již dlouho nepršelo. A najednou se radujeme z každé kapky. Konečně prší. Je nám tak dobře u srdce. Zahrada to potřebuje. Zvířata, ale i rostliny prahnou po vodě. Přichází malá letní bouřka a z verandy se ozývá syn: „Mami, všechny děti si zavolaly domů rodičům, aby pro ně přijeli. Jen já zmokl.“ Nerozumím těm dnešním dětem. Jsou tak zhýčkané a ani se neumějí radovat z deště.
Také si pamatuji, jak rády jsme běhaly v holinkách kalužemi a smály se.
Prší, prší, jen se leje, kam koníčky pojedeme.
Pojedeme na luka, až kukačka zakuká.
Prší, prší, jen se leje, kam ty koně postavíme.
Postavte je kam chcete, já se držím děvčete.
Postavte je do zahrádky, já se držím Mariánky.
Postavte je pod oknem, jen když my dva nezmoknem.
Je po dešti , a tak to má být. Venku se lépe dýchá. Vzduch je svěží.
Déšť mi vykouzlil úsměv na rtech 🙂
