Báseň šičkám
Za mašinou s tuhým tělem
sedí ženy podvečerem:
„sviť, žárovko, sviť,
ať mi šije niť.
Šiju, šiju huboroušky,
proti virům nemám zkoušky,
sviť, žárovko, sviť,
ať mi šije niť.
Dnes je čtvrtek, zejtra pátek –
rozstříhám i modní šátek:
sviť, žárovko, sviť,
ať mi šije niť.
Zelené šaty, botky rudé,
brzy virus zničen bude:
sviť, žárovko, sviť,
ať mi šije niť.”
Ráno, raníčko šička vstala,
roušku si v uzel zavázala:
„Půjdu, matičko, roušky prát,
musím je celé dezinfikovat.”
„Ach nechoď, nechoď mezi lidi,
v testech se staly už i chyby
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, bez roušky ven.
Virus se tobě vyhýbal,
asi se české šičky bál,
v sukničce jako z vodních pěn
nechoď, má šičko, k lidem ven.
Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den,
nechoď, má šičko, k lidem ven.”
Nemá šička, nemá stání,
rozdávat roušky ji cos pohání,
roušky všem dodat ji teď nutí,
nic doma, nic jí po chuti.
První roušku už lidem dala –
zakryla ústa, naději dala,
po ochraně teď šité od srdce
zavířilo se rychle velice.
Narazil u nás virus tvrdě,
české šičky to vzaly hrdě,
na mapě zkázy co světu dal
zelený mužík dotleskal.
