„Nebojte se, budete v pořádku.“ Proč mi to dneska všichni říkají? Proč bych neměla být
v pořádku? Jsem zdraví.
„Prodělala jste CMP – cévní mozkovou příhodu. Bohužel jste přišla pozdě a nešlo s tím už nic dělat.“ Co? Mrtvice? To je blbost. To postihuje jen starý lidi. Mě je pětadvacet. Asi stále blouzním.
„Jak? Proč?“ ptám se.
„Nevíme. Musíme počkat na všechny výsledky.“ Skvělá odpověd.
„Co ted?“
„Ted nic. Odpočívejte. Nenamáhejte ty oči. Jen ležte. Jste napojena na přístrojích, takže jste pod dohledem. Pár dní si tu poležíte a pak uvidím.“ Připadám si, jako kdyby mi dal někdo palicí. Zdá se mi to, jako sen. Jak jsem mohla dostat mrtvici? Nekouřím, neberu drogy ani nepiji alkohol. Nemám předpoklady pro mrtvici…. Až na mojí hypochondrii jsem zdravá. Že by to tedy nebyla hypochondrie? Že by mé tělo volalo o pomoc?
Večer za mnou konečně přišla maminka. A vzala s sebou všechny. Až, když jsem viděla manžela (v té době ještě přítele) jsem si uvědomila, že ho mám. Že jsem si na něj ani na vteřinu nevzpomněla. Chtěla jsem jen maminku. A ted tu jsou všichni. Drží mě za ruku a říkají mi, že to bude v pořádku. Hm. V pořádku to nebude. Jak to může být v pořádku, když nedokážu oběma očima vidět to samé? Když skoro necítím levou nohu? Když nemůžu mluvit? Když nemůžu myslet? Když skoro necítím levou ruku? Jak můžu být v pořádku?
Nejvtipnější na tom všem bylo, že ve chvíli, kdy vedle mě stála rodina, jsem nemyslela sama na sebe. Jasný, měla jsem strach. Měla jsem ukrutný strach z toho, co bude, ale hlavně mě ničil pohled na ně. Na jejich falešný úsměv. Na jejich rudé oči. Na to, jak se snaží neplakat. To mě ničilo.
Takže jsem prodělala CMP, v nemocnici mě přijali minutu po dvanácté, bylo už pozdě, aby mi sraženinu z mozku vyndali. Bylo pozdě na záchranu. Toho dne ráno jsem zemřela. A toho dne večer jsem se narodila. Narodila, jako někdo jiný.
