Když jsem byla malá, tak můj největší sen bylo být učitelkou v MŠ ve Slavči. Konkrétně v jedné maličké vesničce, ve školce, do které jsem chodila i já. Pak školku zavřeli a můj sen se rozplynul. No dobře, nebylo to jenom tím. Důvod byl i ten, že neumím kreslit, zpívat ani hrát na žádný hudební nástroj.
Jiný sen jsem neměla. Práce s dětmi pro mě byla vždy nejdůležitější. Jediná práce, která měla smysl. Bohužel osud mě zavál úplně jinam.
V deváté třídě jsem netušila kam jít na SŠ. Chtěla jsem jít na učnák, stát se kadeřnicí a hotovo. Bohužel ani tohle nevyšlo. Alergie na různé chemické preparáty. Takže smůla. A ke všemu si to rodiče nepřáli. Chtěli, abych měla alespoň maturitu, abych si potom mohla vybírat. Dnes vím, že to bylo to nejlepší, co udělali. Donutili mě jít na peněžního manipulanta (manipulovat s penězi fakt umím). Laicky řečeno, něco na způsob obchodky, ale lehčí.
Naštěstí se pro tuto školu rozhodla i má nejlepší kamarádka. To bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.
Na ZŠ jsem to neměla úplně nejlehčí a je strašně vtipný o tom takhle psát veřejně. Sice nevím, kdo všechno to bude číst, ale i přesto je to divný. Na druhou stranu jsem toho názoru, že o šikaně se má mluvit a předcházet jí. Šikanu málo jaký pedagog umí řešit. Bohužel. Nemůžou za to, ve škole je to nenaučí. Učí se jen obecná pravidla, teorie. Proto o tom chci taky psát. O šikaně, kterou jsem zažila já. O bolesti, kterou mi tím způsobili. Třeba se v tom někdo pozná. Ale o šikaně povím příště.
SŠ jsem přežila bez újmy, odmaturovala jsem s vyznamenáním. Dostala jsem od ředitele propisky a vydala jsem se dál.
Mamka si přála, abych šla na VŠ. Já moc nechtěla. Chtěla jsem nastoupit někam do banky a mít klid. Ale chtěla jsem rodičům udělat radost. A tak jsem si podala přihlášku na Pedagogickou fakultu. Když jsem nemohla jít na SŠ mateřinku, tak alespoň vysoká. Zkusila jsem učitelství pro druhý stupeň ZŠ (tam jsem nemusela umět kreslit, zpívat ani hrát na hudební nástroj). Bylo to to nejlepší a zároveň to nejhorší rozhodnutí, které jsem udělala. Získala jsem spoustu přátel, užila jsem si úžasný vysokoškolský roky. Ale zároveň mě to utvrdilo v tom, že nechci učit puberťáky. Učitelé mě zklamali a já nechtěla být jako oni. Nechtěla jsem zapadnout do systému. Dostudovat mi nešlo. Začínala jsem k tomu mít odpor. Prodloužila jsem si studium a ukončila školu jako Bc. Celý život jsem se učila jen pro rodiče. Vím, že by si přáli, abych si dodělala Mgr. V tom prvním životě jsem o tom i uvažovala, ale ted, je všechno jinak. Mgr nepřichází v úvahu. Už ne.
Můj první život skončil po získání diplomu, nastoupení do první opravdové práce a po seznámení s přítelem (dnes už s manželem).
Je těžké se k tomu vracet. Myslet na to. Připomínat si to. Snad to alespoň někdo ocení. A když ne, tak si alespoň procvičím psaní všemi deseti prsty a potrápím mozek.
„Život nám neumožňuje vrátit se a opravit to, co jsme v minulosti udělali špatně, ale dovoluje nám žít každý den lépe než včera.“ Zdroj: Každý den s citátem.
