Pak jsem to ale celé vnitřně uviděla a pochopila. To uvědomění se ale netýká jenom samotného posuzování ostatních nebo dávání nálepek tomu, co se kolem nás děje. Týká se celého tvůrčího procesu, kterým je život sám, a zní:
Stáváme se tím, k čemu se vztahujeme.
Jednoduché a funkční zároveň. Podle slov, která člověk říká, můžeme poznat, co se v něm odehrává, jaké bloky sám sobě klade při cestě k sobě samému, a dokonce i to, proč je nemocný nebo nespokojený. Slova jsou však poslední štací, nikoli prvotním tvůrcem našich životů.
Tím primárním jsou naše myšlenky. Byly to jenom a pouze myšlenky, které jsem přijala a které spustily moji nemoc zvanou dermatilománie. Jsou to zase jen myšlenky na ni, které mě dělí od toho do „toho“ znovu spadnout.
Pakliže začneme se snahou si svoje myšlenky vědomě vybírat (a ty nežádoucí nechat plynout, tj. nezabývat se jimi a to opět vědomě), pochopíme, proč jsme VŠÍM, o čem mluvíme, o čem přemýšlíme a k čemu se vztahujeme.
Jednoduchý příklad: rozejdeme se s partnerem a následně x měsíců (někdy i let!) se svým okolím mluvíme o tom, čím vším jsme si s ním prošli, jak byl pro nás rozchod bolestný atd. Vcelku všem okolo (kromě nás) je jasné, že dokud o něm máme potřebu mluvit, tak to v sobě nějakým způsobem ještě stále nemáme „uzavřené“. Jakmile v sobě danou bolestnou záležitost konečně uzavřeme, najednou přestane být tématem pro naše rozhovory.
Podobně to funguje i s věcmi, událostmi a lidmi, které nás zaujmou nejenom v pozitivním, ale i negativním smyslu. Například potkáme opravdu nehezkého muže bez domova, který na nás pokřikuje nebo nám dokonce v opilosti zatarasí cestu a nutí nás ke konfrontaci. Anebo potkáme v samoobsluze ženu s rouškou na obličeji, což nám připadá nezvyklé a budí to naši pozornost. Anebo máme utkvělý pocit, že máme na pleti šílený pupínek, na který pořád musíme myslet, a který nám sráží sebevědomí 😉
Je úplně jedno, jakou emoci k dané záležitosti máme – podstatné je pouze to, že zaujala naši pozornost!
Ve chvíli, kdy nějaká nepříjemná či neobvyklá témata nenecháme naší myslí jednoduše proplout, ale naopak o nich uvažujeme či dokonce mluvíme, definují nás. Úplně stejně, jako jsem uváděla ve zmíněném videu – určitým způsobem se o ně totiž vnitřně „otřeme“ a necháme je zabydlet v našem vnitřním prostoru.
Cokoliv ale necháme do našeho vnitřního prostoru vstoupit a usadit, tak nás definuje! Přejímáme vibraci zmíněné události a tím se k ní jakoby „natočíme“. I přesto, že s ní nesouhlasíme nebo je pro nás třeba jen překvapující. Zkrátka je úplně jedno, jakou emoci k danému máme – podstatné je to, že jsme jí věnovali naši pozornost. To je pro danou událost pozvánkou k nám „domů“. A pak se divíme, že se nám dějí věci, které třeba úplně zažívat nechceme. Je to odezva na naše nevědomé zacházení s vědomím, s naší pozorností.
Co s tím?
Pro začátek stačí identifikovat, že jste do sebe nechtěně vtáhli danou myšlenkovou strukturu, a nezlobit se za to na sebe. (Například použít formulku „To nevadí“). Je však velice žádoucí naučit se dané struktury ze sebe vypouštět. Tedy odpouštět.
V praxi to může vypadat třeba takto: v současné úrovni našeho vědomí a vývoje je úplně v pořádku, že nějaká nežádoucí věc zaujala moji pozornost natolik, že jsme ji danému věnovali. Ale už si to tak dále nepřeji, neboť chci věnovat svoji pozornost věcem, které si vědomě určím, neboť jenom tak mohu vědomě utvářet i svůj nadcházející život. TO NEVADÍ, že jsem byla svědkem té a té události, která ve mně vzbudila ty a ty emoce. V tuto chvíli ji však ze sebe odpouštím a nyní se hodlám soustředit na svůj dech/na přírodu kolem mě/na nějakou činnost.
Ať se vám daří a tvoříte si svůj život vědomě a ve zdraví!
S láskou,
PS: Nemůžete se hnout z místa, ať už v oblasti zdraví, životní spokojenosti nebo vztahů? Možná, že vás drží zpátky neodpuštění minulosti, staré nevyřešené záležitosti či křivdy. Mrkněte na nový ozdravný program Odpusť a uzdrav se. Těším se na naši další společnou cestu ke zdraví!
Lucka Šťastná
Stáváme se tím, k čemu se vztahujeme.
Jednoduché a funkční zároveň. Podle slov, která člověk říká, můžeme poznat, co se v něm odehrává, jaké bloky sám sobě klade při cestě k sobě samému, a dokonce i to, proč je nemocný nebo nespokojený. Slova jsou však poslední štací, nikoli prvotním tvůrcem našich životů.
Tím primárním jsou naše myšlenky. Byly to jenom a pouze myšlenky, které jsem přijala a které spustily moji nemoc zvanou dermatilománie. Jsou to zase jen myšlenky na ni, které mě dělí od toho do „toho“ znovu spadnout.
Pakliže začneme se snahou si svoje myšlenky vědomě vybírat (a ty nežádoucí nechat plynout, tj. nezabývat se jimi a to opět vědomě), pochopíme, proč jsme VŠÍM, o čem mluvíme, o čem přemýšlíme a k čemu se vztahujeme.
Jednoduchý příklad: rozejdeme se s partnerem a následně x měsíců (někdy i let!) se svým okolím mluvíme o tom, čím vším jsme si s ním prošli, jak byl pro nás rozchod bolestný atd. Vcelku všem okolo (kromě nás) je jasné, že dokud o něm máme potřebu mluvit, tak to v sobě nějakým způsobem ještě stále nemáme „uzavřené“. Jakmile v sobě danou bolestnou záležitost konečně uzavřeme, najednou přestane být tématem pro naše rozhovory.
Podobně to funguje i s věcmi, událostmi a lidmi, které nás zaujmou nejenom v pozitivním, ale i negativním smyslu. Například potkáme opravdu nehezkého muže bez domova, který na nás pokřikuje nebo nám dokonce v opilosti zatarasí cestu a nutí nás ke konfrontaci. Anebo potkáme v samoobsluze ženu s rouškou na obličeji, což nám připadá nezvyklé a budí to naši pozornost. Anebo máme utkvělý pocit, že máme na pleti šílený pupínek, na který pořád musíme myslet, a který nám sráží sebevědomí 😉
Je úplně jedno, jakou emoci k dané záležitosti máme – podstatné je pouze to, že zaujala naši pozornost!
Ve chvíli, kdy nějaká nepříjemná či neobvyklá témata nenecháme naší myslí jednoduše proplout, ale naopak o nich uvažujeme či dokonce mluvíme, definují nás. Úplně stejně, jako jsem uváděla ve zmíněném videu – určitým způsobem se o ně totiž vnitřně „otřeme“ a necháme je zabydlet v našem vnitřním prostoru.
Cokoliv ale necháme do našeho vnitřního prostoru vstoupit a usadit, tak nás definuje! Přejímáme vibraci zmíněné události a tím se k ní jakoby „natočíme“. I přesto, že s ní nesouhlasíme nebo je pro nás třeba jen překvapující. Zkrátka je úplně jedno, jakou emoci k danému máme – podstatné je to, že jsme jí věnovali naši pozornost. To je pro danou událost pozvánkou k nám „domů“. A pak se divíme, že se nám dějí věci, které třeba úplně zažívat nechceme. Je to odezva na naše nevědomé zacházení s vědomím, s naší pozorností.
Co s tím?
Pro začátek stačí identifikovat, že jste do sebe nechtěně vtáhli danou myšlenkovou strukturu, a nezlobit se za to na sebe. (Například použít formulku „To nevadí“). Je však velice žádoucí naučit se dané struktury ze sebe vypouštět. Tedy odpouštět.
V praxi to může vypadat třeba takto: v současné úrovni našeho vědomí a vývoje je úplně v pořádku, že nějaká nežádoucí věc zaujala moji pozornost natolik, že jsme ji danému věnovali. Ale už si to tak dále nepřeji, neboť chci věnovat svoji pozornost věcem, které si vědomě určím, neboť jenom tak mohu vědomě utvářet i svůj nadcházející život. TO NEVADÍ, že jsem byla svědkem té a té události, která ve mně vzbudila ty a ty emoce. V tuto chvíli ji však ze sebe odpouštím a nyní se hodlám soustředit na svůj dech/na přírodu kolem mě/na nějakou činnost.
Ať se vám daří a tvoříte si svůj život vědomě a ve zdraví!
S láskou,
PS: Nemůžete se hnout z místa, ať už v oblasti zdraví, životní spokojenosti nebo vztahů? Možná, že vás drží zpátky neodpuštění minulosti, staré nevyřešené záležitosti či křivdy. Mrkněte na nový ozdravný program Odpusť a uzdrav se. Těším se na naši další společnou cestu ke zdraví!
Lucka Šťastná
Průvodkyně vědomým uzdravením a autentickým žitím, která se po více jak 10 letech života s dermatilománií věnuje její osvětě a pomáhá především ženám, které si neví rady s chronickými onemocněními (nejenom) své kůže. Je autorkou eBooků 3 kroky pro nalezení skryté příčiny vaší nemoci a Kompletního manuálu pro dermatiloman(k)y.
Její web můžete navštívit zde 🙂
