Vlastní hodnota ve světě plném výzev: Příběhy a strategie
Život může být frustrující. Je těžký. Je drsný. Všechno, čím si procházíme, všemi těmi špatnými dny, které se někdy jen přelévají do špatných týdnů, měsíců a někdy i let.
Tento týden jsem viděla zajímavý dokument o několika lidech, každý z jiné oboru, s jiným životním příběhem. Ale všichni zápasili s jednou stejnou věcí. S vlastní hodnotou.
Každá žena, snažící se stihnout všechny své povinnosti. Každá maminka, která se snaží najít rovnováhu mezi prací a dětmi. Každá manželka procházející hrozným rozvodem a každá čerstvá maminka po porodu, která se svým miminkem bojuje o každý nový den.
Nezáleží na tom, čím si procházíme nebo jak těžké to je. Je ale snadné, zapomenout na to, kdo jsme. A co všechno jsme dokázaly. Jakým obdobím jsme si prošly a co nás dovedlo až sem, tam, kde jsme teď.
Vnímáme každý den, jako obyčejný. To co děláme, jako normální a běžné. Když se mladá žena stará o svou rodinu, není to obyčejné. Když jsme oporou našim partnerům, není to obyčejné. Nic z toho, co děláme každý den, není obyčejné. Protože ani my nejsme OBYČEJNÉ.
Způsob, jakým se na sebe díváme, je důležitý. Často se viníme ze všeho, co uděláme. Ze všech chyb, které už se dávno staly. Připomínáme si je stále dokola. Umět se přijmout se všemi negativními vlastnostmi, se vším, co jsme udělaly v minulosti nebo děláme nyní.
Někdy je dobré balancovat nad minulostí, uvědomit si svá pochybení, co se mohlo stát jinak, ale nestalo se. Vždycky by to ale mělo být zakončeno odpuštěním. Sobě, protože jsme situaci jinak vyřešit nemohly. Nebo jiným, protože třeba ani oni neměli na výběr.
Věděli jste, že jsme sami sobě nejpřísnějšími kritiky? Že máme tendenci vidět v sobě to nejhorší a to nejlepší vědomě potlačit?
Stejně tak přísní jsme často k lidem, kteří jsou nám nejbližší. K rodině, dětem, manželům.
Ale jak zůstat pozitivní? Není to zase tak těžké. Stačí si uvědomit, co je opravdu důležité.
1.MANŽELÉ/ PARTNEŘI
Věřím, že nejvíc kritičtí jsme právě ke svým manželům nebo partnerům, protože s nimi jsme nejvíce.
S nimi řešíme nejvíce problémů a starostí. Jsou ti první, na koho se večer po náročném dni obracíme. Jsou naší skálou, našim pilířem. Ale také hromosvodem, na který padají po celé dni naše stezky a zoufání.
Občas Vás přivádí k šílenství, co dělají. Že nechávají všude ležet oblečení? Že nezavřeli zase pastu na zuby a kvůli tomu je teď pasta všude po umyvadle? Dokáží nás rozčílit malichernosti. Protože ano, jsou to malichernosti, nic z toho není podstatné.
Zkuste se spíš zamyslet nad tím, proč jste si tohohle muže vybrala. Proč jste se do něj zamilovala. Co bylo tím kouzlem, že jste se s ním rozhodla strávit život?
A pak si zkuste vzpomenout, kdy pro Vás něco udělal. Něco, co Vás potěšilo. Nemusí to být nutně nic velkého. Přinesl Vám čokoládu? Napsal milý vzkaz ráno na papír a položil ho na stůl, než odešel? Poslal Vám pěknou zprávu?
A co velkého udělal? Byl tady vždy pro vás? Můžete se na něj obrátit v těžkých okamžicích?
Můj muž pro mě udělal velké věci, opravdu. Vždycky mě podpořil a pomohl mi ve chvílích, kdy jsem to už chtěla vzdát a byla jsem zoufalá.
Kdykoliv potřebuji, je tady. Ne jinde. ALE TADY. Pro mě, i když to pro něj není lehké po celém dni. Tak vždycky poslouchá, když si stěžuji na to, že byl dnes hrozný den. I on měl hrozný den, vím to. Ale nemluví o tom.
Všechny ty drobnosti, které na svých mužích vnímáme negativně, jsou opravdu jen drobnosti. Kvality, které mají, je přece převyšují mnohonásobně. Přece jsme si je vybraly z nějakého důvodu a na ten by jsme měly myslet každý den.
I když není dokonalý, ale ani my nejsme.
2. NAŠE DĚTI
Naši potomci, kteří toho tolik ve svých malých životech prožívají každý den. I věci, které my považujeme za samozřejmé, jsou pro ně těžké a nové.
Hledají si kamarády ve škole, dělají domácí úkoly, i když jim nerozumí. Snaží se v sobě najít nějaký talent nebo schopnost.
Ale jako jejich mámy bychom měly je naučit, jak se se vším vypořádat. Jak zvládnout problémy, které se zdají být obrovské. Neměly bychom jejich sebevědomí ještě více srážet tím, že jim budeme říkat, co všechno špatně dělají.
Všechno co udělají, neudělají schválně, jen nám to tak někdy připadá.
Důležité je si uvědomit, že děti jsou jen děti a bude to trvat hodně let, než dospějí a naučí se všechno zvládat.
Jsou chaotické, ničí věci, rozbíjejí skleničky, vylévají pití na zem a spoustu jiných věcí. A dělají chyby. Hodně chyb. Každý den.
3. MY SAMOTNÉ
Pravděpodobně nejdůležitější osoba pro nás, ve které vidíme zároveň nejvíc chyb.
Neustále se hodnotíme a srovnáváme s okolím. Jestli máme dokonalou postavu, dokonalou práci, dokonalou domácnost. Vše musí být dokonalé a bez chyb. Ani jedna malá chyba není tolerována.
Nikdo, ale nemá dokonalý život. Dokonalost není.
Nedívejme se na sebe jako na nedokonalé, ale jako na výjimečné. Jedinečné osobnosti s jedinečnými vlastnostmi a jedinečným životem.
Každý den, je jako nepopsaná stránka v naší knize. Jeden den je v ní plno veselých příběhů, šťastných okamžiků. Následují stránky plné zoufalství, smutku a beznaděje.
Kdyby, ale každý den byl veselý a předvídatelný, kniha by už přeci nebyla zajímavá. A kdo chce číst nudné a nezajímavé knihy? Nikdo.
Když se podíváte do zrcadla, co vidíte? Zkusme si uvědomit, kdo jsme.
Jsme mnohem víc, než si umíme vůbec představit. Jsme hospodyně, kuchařky, lékařky, učitelky.
Jsme návštěvnice dětských hřišť. Jsme posluchačky. Jsme ramenem na usínání nebo k vyplakání.
A ze všeho nejvíc, matky a manželky. Nemůžeme se cítit slabé, ani méněcenné.
Všechny jsme perfektní takové jaké jsme. I ve velikosti oblečení 52, s pihami, krátkými vlasy nebo nezkrotnými kudrlinami. S nedokonalou manikúrou, koláčem, který se spálil.
S tím vším, co nás tvoří, jsme dokonalé a jedinečné osobnosti.
Když zkusíme nejen v sobě najít něco malého, pozitivního, věřím, že se budeme cítit lépe každý den a v tom zrcadle najednou uvidíme sebevědomou ženu, která nemá čeho litovat.
Protože života nejde litovat, život se musí prožít.
foto: Monika Kray
