Hezký den,
Volně navazuji na článek o ženách jako “super hrdinkách” od kterých se očekává, že budou zvládat všechno. Pokud jste jej nečetly, tak sjeďte o pár příspěvků na mém blogu níže…Stručně jsem v něm popsala, jak pro mne byl návrat do práce na plný úvazek po takové kratší mateřské dovolené, poměrně záhul – hlavně psychicky. Velkou roli v tom hrál charakter mé práce, pružnost pracovní doby nebo i nevstřícnost některých lidí. Moje kamarádka, která pracuje jako terapeutka, mi kdysi vysvětlila, že je důležité, aby se nejen dítě v určitém období od matky odpoutalo, ale také matka od něj. Vypustit dítě novým sociálním zážitkům může být ale pro matky mimořádně náročné, zvlášť pokud je dítě ještě hodně malé. A to byl můj případ. Na druhé straně mi tehdy nedocházelo, že právě nová pozice v nové životní situaci mi postupně začínala přinášet i pozitiva: kromě peněz i postupné znovunabývání sebevědomí (což byl pomalejší proces), ale i plnění si vlastních potřeb. Jsou ale i ženy, které se vrací do práce kvůli práci samotné – mají ji rády a nechtějí se ji vzdát.
Jedna moje známá začala s dítětem pracovat už krátce po porodu. Ne proto, že by to finančně jinak neutáhli, ale proto, že ji práce nabíjela. Navíc pro ni v tom úplně novém světě mateřství, v němž byla často bezradná, práce představovala určitý záchytný bod, kontinuitu s životem před dítětem. Své dítě nedovedla třeba vůbec uspat, ale pořád byly věci, ve kterých byla dobrá. Ale samozřejmě by to celé nezvládla, kdyby jí zaměstnavatel nevyšel vstříc a nepřistoupil k ní individuálně. Podobně to vidí kamarádka, která je lékařka. Na děti se těšila, ale neuměla si představit, že by si nimi zůstala několik let doma. Tím spíše, že měla svoji práci vážně ráda a její obor se neustále vyvíjí. Do práce se vrátila velmi brzy a jen na částečný úvazek. Měla chůvu a hodně ji pomáhala i matka. Naopak tchyně ji nařkla z workoholismu a kariérismu. A také z toho, že své děti nemá dostatečně ráda. Byla případem mladé matky, která pracovat nemusela, ale chtěla. Setkala se s nepochopením okolí. V mnohých očích totiž takové matky platí za krkavce.
Ať už ale ženu motivuje k návratu do práce cokoliv, jedno mají všechny pracující matky společné: Hledají způsob, jak vybalancovat práci, svoje potřeby a rodinu. Začíná takový neustálý boj, který do dospělosti dítěte vlastně neskončí. Zvládla jsem prvních pár let v práci, jak jen to šlo. Jak jsem zmínila v předchozím článku, byla jsem často nemocná a tehdy bylo zcela běžné s tím vším chodit do práce. Stejně tak bylo normou nedodržovat nějakou 8,5 hodinovou pracovní dobu. Stala jsem se obětí metody zvané cukr a bič. Nebyla jsem schopná z toho bludného kruhu vystoupit. Doma jsem si často stěžovala. Možná to na okolí působilo, že si vše “jen moc beru osobně”. Při vzpomínkách na toto období mi zatrne.
Tato společnost chce po ženách totiž opravdu moc, a když se potkáte ještě s náročným šéfem, který vám vlastně neustále podsouvá to, jak ho sere, že zase musíte vyzvednout dítě ve školce nebo družině, jak ho obtěžuje, když vaše dítě onemocní, nebo vám volá pozdě večer, když ležíte v horečkách … Jakoby žena/matka neměla vůbec nárok na to vypnout a načerpat sílu. Nasedla jsem dobrovolně do rychlíku směr Průšvihov. Paradoxně mne z toho tempa a žití života pro druhé “vysvobodila” až velmi závažná nemoc. Od té doby, co se vše dalo zase do pořádku, jsem zamakala na tom, aby mne už nic takhle nepoložilo. Tady je důležité zmínit, jak moc je důležitá i podpora manžela / partnera ….Ta je pro pracující matky (a samozřejmě i nemocné matky) naprosto zásadní. Jenže muži to se stresem mají jinak – ten spojení s prací na plný úvazek snáší mnohem lépe než my ženy. Samozřejmě i proto, že je doma nečeká tak náročná “druhá směna”. Žena má prostě více povinností na domácí frontě. Práce v domácnosti a péče o děti zabere i více jak čtyři hodiny denně. Muží tedy mají mnohem větší množství času a energie na pracovní realizaci. Jenže zvládat sama domácnost s malými dětmi a k tomu pracovat je většinou dlouhodobě neudržitelné. Asi každá známe ten frustrující pocit, který se jmenuje Všechno visí na mne. Nucený multitasking. To jsou všechno super bomby, které mohou dříve či později způsobit psycho i fyzické problémy. Zatímco mě ztradil imunitní systém a poslal mne na pár měsíců do klubu onko světa, o kterém se mi ani nesnilo, moje kamarádka vydržela vražedné tempo ještě další tři roky. Poté spadla klec i na ni. Rozjely se ji dost vážné autoimunitní problémy, kvůli kterým skončila v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Navíc začala trpět únavovým syndromem a následky si nese dodnes. Navíc ji trvale provázel pocit, že selhala a nic nevydrží.
A to by pro dnešek stačilo. Samy posuďte jak moc se ne/vyplatí být na sebe tak tvrdá a snažit se jít za všechny hranice všedních dnů. Chystám ještě další (minimálně jeden) článek, který pojednává i o jiných aspektech a případech pracujících žen – máme tu ženy podnikatelky, ženy ve vysokých funkcích, ale stále máme jen to jedno zdraví….Tak zase brzy!
Volně navazuji na článek o ženách jako “super hrdinkách” od kterých se očekává, že budou zvládat všechno. Pokud jste jej nečetly, tak sjeďte o pár příspěvků na mém blogu níže…Stručně jsem v něm popsala, jak pro mne byl návrat do práce na plný úvazek po takové kratší mateřské dovolené, poměrně záhul – hlavně psychicky. Velkou roli v tom hrál charakter mé práce, pružnost pracovní doby nebo i nevstřícnost některých lidí. Moje kamarádka, která pracuje jako terapeutka, mi kdysi vysvětlila, že je důležité, aby se nejen dítě v určitém období od matky odpoutalo, ale také matka od něj. Vypustit dítě novým sociálním zážitkům může být ale pro matky mimořádně náročné, zvlášť pokud je dítě ještě hodně malé. A to byl můj případ. Na druhé straně mi tehdy nedocházelo, že právě nová pozice v nové životní situaci mi postupně začínala přinášet i pozitiva: kromě peněz i postupné znovunabývání sebevědomí (což byl pomalejší proces), ale i plnění si vlastních potřeb. Jsou ale i ženy, které se vrací do práce kvůli práci samotné – mají ji rády a nechtějí se ji vzdát.
Jedna moje známá začala s dítětem pracovat už krátce po porodu. Ne proto, že by to finančně jinak neutáhli, ale proto, že ji práce nabíjela. Navíc pro ni v tom úplně novém světě mateřství, v němž byla často bezradná, práce představovala určitý záchytný bod, kontinuitu s životem před dítětem. Své dítě nedovedla třeba vůbec uspat, ale pořád byly věci, ve kterých byla dobrá. Ale samozřejmě by to celé nezvládla, kdyby jí zaměstnavatel nevyšel vstříc a nepřistoupil k ní individuálně. Podobně to vidí kamarádka, která je lékařka. Na děti se těšila, ale neuměla si představit, že by si nimi zůstala několik let doma. Tím spíše, že měla svoji práci vážně ráda a její obor se neustále vyvíjí. Do práce se vrátila velmi brzy a jen na částečný úvazek. Měla chůvu a hodně ji pomáhala i matka. Naopak tchyně ji nařkla z workoholismu a kariérismu. A také z toho, že své děti nemá dostatečně ráda. Byla případem mladé matky, která pracovat nemusela, ale chtěla. Setkala se s nepochopením okolí. V mnohých očích totiž takové matky platí za krkavce.
Ať už ale ženu motivuje k návratu do práce cokoliv, jedno mají všechny pracující matky společné: Hledají způsob, jak vybalancovat práci, svoje potřeby a rodinu. Začíná takový neustálý boj, který do dospělosti dítěte vlastně neskončí. Zvládla jsem prvních pár let v práci, jak jen to šlo. Jak jsem zmínila v předchozím článku, byla jsem často nemocná a tehdy bylo zcela běžné s tím vším chodit do práce. Stejně tak bylo normou nedodržovat nějakou 8,5 hodinovou pracovní dobu. Stala jsem se obětí metody zvané cukr a bič. Nebyla jsem schopná z toho bludného kruhu vystoupit. Doma jsem si často stěžovala. Možná to na okolí působilo, že si vše “jen moc beru osobně”. Při vzpomínkách na toto období mi zatrne.
Tato společnost chce po ženách totiž opravdu moc, a když se potkáte ještě s náročným šéfem, který vám vlastně neustále podsouvá to, jak ho sere, že zase musíte vyzvednout dítě ve školce nebo družině, jak ho obtěžuje, když vaše dítě onemocní, nebo vám volá pozdě večer, když ležíte v horečkách … Jakoby žena/matka neměla vůbec nárok na to vypnout a načerpat sílu. Nasedla jsem dobrovolně do rychlíku směr Průšvihov. Paradoxně mne z toho tempa a žití života pro druhé “vysvobodila” až velmi závažná nemoc. Od té doby, co se vše dalo zase do pořádku, jsem zamakala na tom, aby mne už nic takhle nepoložilo. Tady je důležité zmínit, jak moc je důležitá i podpora manžela / partnera ….Ta je pro pracující matky (a samozřejmě i nemocné matky) naprosto zásadní. Jenže muži to se stresem mají jinak – ten spojení s prací na plný úvazek snáší mnohem lépe než my ženy. Samozřejmě i proto, že je doma nečeká tak náročná “druhá směna”. Žena má prostě více povinností na domácí frontě. Práce v domácnosti a péče o děti zabere i více jak čtyři hodiny denně. Muží tedy mají mnohem větší množství času a energie na pracovní realizaci. Jenže zvládat sama domácnost s malými dětmi a k tomu pracovat je většinou dlouhodobě neudržitelné. Asi každá známe ten frustrující pocit, který se jmenuje Všechno visí na mne. Nucený multitasking. To jsou všechno super bomby, které mohou dříve či později způsobit psycho i fyzické problémy. Zatímco mě ztradil imunitní systém a poslal mne na pár měsíců do klubu onko světa, o kterém se mi ani nesnilo, moje kamarádka vydržela vražedné tempo ještě další tři roky. Poté spadla klec i na ni. Rozjely se ji dost vážné autoimunitní problémy, kvůli kterým skončila v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Navíc začala trpět únavovým syndromem a následky si nese dodnes. Navíc ji trvale provázel pocit, že selhala a nic nevydrží.
A to by pro dnešek stačilo. Samy posuďte jak moc se ne/vyplatí být na sebe tak tvrdá a snažit se jít za všechny hranice všedních dnů. Chystám ještě další (minimálně jeden) článek, který pojednává i o jiných aspektech a případech pracujících žen – máme tu ženy podnikatelky, ženy ve vysokých funkcích, ale stále máme jen to jedno zdraví….Tak zase brzy!
