Po pravdě jsem dnes ani nechtěla psát. Ale ranní zážitek mi donutil přehodnotit to a napsat vám.
Můj pocit, který se ráno dostavil – byla marnost, a to nad tím, že někdy ať dělám co dělám, nedokáži vám pomoci.
Ale abych to upřesnila. To, že nelze pomoci někomu, kdo o to nestojí, to vím dávno. Ale myslela jsem si, že když už se někdo objedná ke mně na výklad, tak že je připraven přijmout radu a pomoc, která se ukrývá v „kouzelných obrázcích“ , se kterými pracuji.
No jo, ale ne!
Sedím v pracovně, čekám na klientku, zvonek. Super, myslím si, jde včas. S úsměvem otevírám dveře. A !
„No, dobrý den! Ani nevím, proč k vám vlastně jdu. Stejně mi řeknete, že je to vše v prd…, a že za to ten blb….nestojí! A ještě těch schodů, než se k Vám doleze nahoru! Si to máte udělat někde dole! No, ale když je ten květen, lásky čas -cha,cha,cha, tak se teda jdu zeptat!“
Ani nevím, zda jsem vlastně paní popřála dobrý den. Protože v monologu pokračovala.
Stačila mi říci všechno o tom, proč ten blb… dělá to a to, také to, proč ona naopak jemu dělá tu či onu schválnost.
A že se tedy vlastně navzájem strašně štvou. A že s tím ale stejně nejde nic dělat, protože ten její blb… nikdy nic neuzná a nic víc dělat nebude, a že ona tedy také ne. A že ty karty radí nesmysl, když chtějí aby spolu mluvili, když oni spolu už deset let nemluví.
Odcházela zklamaná a naštvaná nejen na mě, nejen na karty, ale na celý svět.
Není mi doteď jasné, proč paní vlastně přišla, nechtěla slyšet nic.
Chvilku jsem z toho byla smutná, cítila jsem onu výše zmíněnou marnost.
Ale už mi to přešlo! Další klientka byla optimismus sám
