Včera mi kolegyně radostně hlásila, že dnes tu kolega (ano, ten uřvaný, cholerický pitomec) *smile* nebude, že prý bude mít dovolenou. Nevěřila jsem ji. „On přece nemá nikdy dovolenou.“ Přesvědčovala mně, že opravdu, opravdu budeme mít tichý pátek a klid na práci. Pátky jsou totiž nejhorší. Potřebuje se tady vyhulákat, vynadávat, vypovídat před víkendem, kdy doma dostane od ženy roubík do úst… Přesvědčila mne tedy a já šla celkem vyrovnaně ráno do kanceláře.
Když v osm nula nula vrazil do dveří s tím jeho „Dobrého dne“ viděla jsem zpomalený záběr, jak se zvedám ze židle, jdu k věšáku, který stojí v rohu a sundávám z něj bundy a šály. Pak se záběr zrychluje a já vidím, jak ho s tou dvoumetrovou dřevěnou tyčí máchnu po hubě 
Ale… místo toho jsem vstala, otevřela okno a zhluboka se nadechla. Pouštěla si do plic ten mrazivý čerstvý vzduch a vypnula se. Z dálky jsem pak asi dvě hodiny slýchala jeho hlas, viděla jsem, jak chodí kolem mne, otevírá pusu a něco povídá, nevnímala jsem však obsah. Jeho hlas rezonoval na různých frekvencích. Potom přišel, byl velmi blízko a intenzita zesílila, což mne donutilo k pozornosti. Zvedla jsem hlavu. „Co???“
A pak to přišlo. Po pěti letech v práci, se mi dostalo té nejvyšší pocty. Zadostiučinění, za to všechno…
Jeho slova mně budou hřát na srdci jistě velmi dlouho.
„Ještě nikdo mne nikdy, za celý můj život neignoroval tak, jak to děláte vy.“
😀
