Měl jsem odejít mnohem dříve, než stromy ozářil stříbrný měsíc a chlad vykouzlil z mého dechu obláčky páry.
Spatřím ji, když stočím své kroky zpět k domovu. Dívka stojí uprostřed lesní cesty a je úplně nahá. Dívá se mi do očí a vůbec se nesnaží zakrýt.
Dojdu až k ní a natáhnu ruku. Opatrně se jí dotknu. Čekám, že se rozplyne, ale ani se nehne, jen se usměje. Teprve v tu chvíli si všimnu, že má téměř modrá ústa.
„Kdo jsi?“ zašeptám.
Neodpoví. Jen se na mě tak dívá s úsměvem na těch fialkových rtech. Někoho mi hrozně připomíná. Někoho, koho jsem důvěrně znal, ale už léta jsem ho, nebo spíše ji, neviděl… Nemohu si vzpomenout, přesto jsem k ní přitahován jako octomilka k mucholapce. Zcela omámen silicemi, nepřipraven zemřít, utopený v zelené barvě jejích očí, kde se zračí celý vesmír…
O tohle jsem les žádal? Jen těžko se donutím odpoutat pohled a sundat si kabát. Naposledy si prohlížím její postavu připomínající mramorovou sochu. Je štíhlá, zdá se, že bez jediné vady. Její pleť ve svitu měsíce bílá jako perla a prsa, ti hrdí vojáci v pozoru, odvážně stráží všechnu tu nádheru.
Téměř se v mém oblečení ztratí. Je o tolik menší a křehčí než já. Chci ji chránit. Otřese se chladem a přitáhne si kabát blíže k tělu. Jak já tomu kousku oblečení závidím!
„Voní jako ty,“ přivře víčka a otře se tváří o látku na svém rameni.
„Ty umíš mluvit?“ vyhrknu nejpitomější větu, která mi v tu chvíli přistane na jazyku.
„Asi ano…,“ odvětí nejistě. Co také na moji otázku říci?
„Ty nevíš, jestli mluvíš? Kdo jsi? Kde ses tu vzala?“ sypu ze sebe.
„Nevím,“ pokrčí rameny a dá si ruce do hlubokých kapes kabátu.
„Ztratila jsi paměť?“
„Nevím…“
„Kde bydlíš?“
„Nevím…,“ zavrtí hlavou a na chvilku sklopí oči k zemi.
„Co tu děláš? Ztratila ses? Byla jsi tu s někým? Někdo ti ublížil?“
„Tohle vím! Čekám tu na tebe.“ odvětí důležitě.
„Ty tu čekáš na MĚ!?“ nemohu být více překvapený. Rozhlížím se kolem sebe. Tak nějak tuším, že za chvíli vyběhne někdo z křoví a namlátí mi ciferník, nebo bude křičet něco o skryté kameře.
Ale nikde nikdo. Les je podivně tichý. Když zafouká vítr, slyším šumění listí, ozve se sýček a někde praskne větvička. Přemýšlím, jestli se mi tohle všechno jen nezdá.
Dívka ke mně přistoupí a vezme mě za ruku.
„Vezmeš mě domů? Je mi zima…“
Připadám si jako blbec. Že mě to nenapadlo! Jasně, vezmu ji domů zahřát a zavolám někam, kde mi poradí, co dělat dál…
Kývnu. Naše dlaně se spojí a vykročíme. Její dotek je mi důvěrně známý. Je to více než příjemné.
Pustím ji až před domem. Otevřu a dovedu dívku do kuchyně. Od plotny se na mě otočí má žena Marie.
„Jozífku, dáš si čaj? Je tam zi..,“ nedořekne. Dívá se na našeho hosta s otevřenou pusou.
A mně to v tu chvíli dojde.
„Kdo to je? Kde jsi ji vzal?“ otáže se Marie, když se znovu nadechne.
„Našel jsem ji v lese, stála na cestičce…“
Marie přejede dívku pohledem a v očích se jí objeví slzy, „Myslíš v čarovném lese? Dneska? Jozífku, jak jsi mohl něco takového udělat?“
„A co jsem udělal? Nerozumím… Já nevím, kde se tam vzala. To jsem ji měl nechat zmrznout? Vždyť neměla nic na sobě a bůhví, jak dlouho tam stála…“ chrlím ze sebe jednu falešnou větu za druhou. Moc dobře si uvědomuji, kde se dívka vzala a kdo za to může. Jen se chytám posledních stébel trávy na hladině toho, co jsem provedl, a snažím se zachránit.
„Ty vážně nevíš, kdo to je?“ Marie si mě měří očima plnýma bolesti.
„Teď už asi ano,“ kývnu pokorně hlavou, „Ale netušil jsem to, až do teďka ne. Přísahám!“
„Co s ní chceš dělat?“
„Já nevím! Vážně nevím… Co se dělá v takových chvílích?“ Krčím rameny a cítím, jak se řítím do propasti, jak se stydím sám za sebe a za své přání. Nechtěl jsem nikomu ublížit!
„Tak ty nevíš? Ty nevíš! Přál sis ji. Tak je to! Řekl jsi A, tak musíš vědět i B. Jen mě se nikdo neptal!“
Marie se schoulí do plačícího klubíčka. Pak se zvedne, ještě jednou si dívku přeměří a, s obličejem zabořeným do zmuchlané utěrky, uteče do ložnice.
Dívám se střídavě na mladou dívku v naší kuchyni a na zavřené dveře.
Už víme, co se stalo. Já i Marie jsme ji poznali. Tu dívku z obrazu, který nám v domě visí čtyřicet let. Je na něm moje žena. Bylo jí tenkrát dvacet a já namaloval svůj jediný akt v životě. Pak jsme se poprvé milovali a od té doby se od sebe prakticky neodloučili. Už nikdy jsem nevzal barvy do ruky. Přišly děti a nebyl čas.
Jak tak společně stárneme, ochabujeme, dělají se nám vrásky, stal se ten obraz jen dávnou vzpomínkou na něco krásného, co kdysi bylo a už se nikdy nevrátí.
A já si tu vzpomínku dnes přivedl živou domů. Odpustí mi Marie někdy? Nemůže být tohle přání dalším důkazem, jak moc ji miluji? Sedám si na židli. Hlavu mám těžkou. Dávám si ji do dlaní a připadám si starý a unavený. Hrozně unavený… Jako bych se už nikdy neměl zvednout.
Neměl jsem do toho lesa chodit… Co jsem vlastně čekal? Že se mi přání nesplní, že to bude jinak? Že se pokochám její krásnou a ona pak zmizí? Že na mě bude každý den čekat v lese a já se pak vždycky vrátím domů k manželce a k teplým kamnům?
Dívka celou dobu nepromluví. Teprve teď se pohne z místa. Stoupne si za moji židli, shodí kabát a položí ruce kolem mých ramen. Cítím její prsa, teplo a vůni lesa. Myšlenky se mi zatetelí štěstím a zároveň prosím o smilování. Moc dobře vím, co se teď stane. Že se zeptá. Zeptá se, jelikož jsem si to tam v lese přál… a já té její žádosti neodolám… a pak zaplatím. Zaplatím vším, co mám. Protože jsem to chtěl… Ještě jednou zažít, jaké to je…
„Jozífku, budeš mě malovat?“
xxxxxx
Další povídky najdete na blogu www.olivie-uzasna.cz
