Zvládání těžké situace: klid, vnitřní rovnováha.
Rozchod je velmi nepříjemná záležitost, kterou asi všechny známe. Umíme se při jeho průběhu však správně zachovat? Třeba i tak, aby si partner vše rozmyslel a chtěl se k nám vrátit?
Opravdu jsme lidé vláčeni osudem bez možnosti určení směru svého dalšího růstu? Opravdu jsme těmi,kteří musí stále ukazovat na druhé ve snaze obvinit je ze svých nezdarů? Vážně nemáme jiné možnosti, než jen pranýřovat své okolí, o němž jsme přesvědčeni, že stojí v cestě našim snům?
Ekhart Tolle říká, že neovlivníme to, co přichází, ale můžeme ovlivnit, jak se k té či oné události postavíme. Protože náš postoj pak určí, co přijde. Dneškem si tvoříme zítřek. Dám příklad. Záměrně. Protože dnes chci hovořit o způsobu, kterým se většina lidí rozchází. Ráda bych ukázala, že to jde i jinak.
Jak?
Partner nám oznámí, že už s námi není šťasten. Postaví nás před hotovou věc. Odchází. Velmi obtížná situace, nikomu ji nepřeji. Je však před námi zkouška. Jak zareagovat? Co dělat? Můžeme se zlobit, prosit, vyčítat, bouchat věcmi. Můžeme partnera držet a hystericky plakat. To všechno můžeme. Ovšem nemusíme. Jsme-li už trochu “vycvičené” v tom, že jediná možná reakce je klid, snaha o vnitřní rovnováhu a přijetí situace, můžeme zvládnout i takovou zátěž mnohem lépe, než popisuji výše. Tedy… Partner odchází. My ho milujeme (nebo si to aspoň myslíme). Nechceme o něj přijít. Přesto musíme zachovat klid a pouze sdělit svou emoci. “Je mi moc líto, že odcházíš, ale pokud nejsi se mnou šťastný, nedá se nic dělat. Přeji ti hodně štěstí. Děkuji za prožité roky a věř mi, že kdybych mohla všechno vrátit, udělala bych mnoho věcí jinak. Bohužel už nemám prostor. Přesto nezapomeň, že jsem, protože tu stále budu.”
Umíte si představit, že byste takovou situaci zvládli nějakým podobným způsobem? Klidně si to představte, protože to je jediný možný způsob, který může paradoxně partnera přivést zpátky. Třeba odejde, ale možná ne navždy. Dali jsme mu najevo, že jsme si vědomi našich omezení, které ho nejspíše odradili od dalšího soužití. Neřekly jsme jedinou větu o něm, která by z něj dělala toho horšího, vinného za naše opuštění.
Dostala jsem se v životě do podobné situace, kdy jsem sama uvažovala o rozchodu, protože jsem se cítila být stále pod tlakem. Můj partner velmi často zvyšoval hlas a nekompromisně prosazoval svou. Bylo to těžké. Ale já zároveň věděla, že mi tím něco zrcadlí, jen už jsem byla velmi tím věčným dohadováním se unavená. A tak jsem to chtěla vzdát. Abych však neukazovala na něj a jeho nedostatky, řekla jsem mu tehdy asi toto:”Je mi líto, ale zjistila jsem, že pro tebe nejsem tou správnou partnerkou. Neumím odolávat větší duševní zátěži. Bude lepší, když nechám do tvého života vstoupit jinou, lepší, silnější…” Stalo se pak něco, co mě nedovolilo odejít, protože můj přítel řekl: Je-li to tak, nemohu tě nutit se mnou zůstávat, ale byl bych moc rád, kdyby sis to rozmyslela. To já bych se měl zamyslet, někdy křičím a neuvědomuji si, že tě to tolik zasahuje.
Zkusme to ještě, prosím.
Ten vztah ještě nějakou dobu pokračoval a já se snažila, abych se v něm cítila dobře. Ale ukázalo se, že ta pravá láska na mě teprve čekala. Proč? Protože z této spokojenosti, z přijetí našeho vztahu i s mnoha mínusy, mohla vyrůst mnohem větší krása. Dala jsem vesmíru najevo, že jsem v pohodě, a tak si řekl: “Víš ty co? Ukážeme ti mnohem větší lásku a blaženost. Drž si klobouk, bude to jízda.” A byla… tedy stále je. 🙂
Marcela Horká (www.facebook.com/groups/cesta.k.sobe)
Zdroj foto:Pixabay.com
