Jak první láska formuje naše životní postoje: Osobní příběh
Když jsme dospělí, nějak žijeme. Máme své emoce a postoje. Často používáme, fráze: „Jsem prostě takový, taková. Jsem po mamce, babičce, dědovi. U nás jsme takoví všichni….. Máme to v rodině“. Ale víme, co to vlastně znamená? Co se za tím skrývá? Kde se ty naše postoje vzaly?
Dnes se mi stalo něco zvláštního, velkého, nečekaného. Zažila jsem sílu a moc první lásky. Tento zážitek mi podlomil kolena a rozklepal ruce a o to víc s tím, že jsem si uvědomovala sílu onoho prvního zážitku a toho jak člověka dokáže nasměrovat do dalších let, jak utváří naši zkušenost, ovlivňuje naše další chování. A věřím, že možná i po mnoho let po té, kdy nějak zareagujeme a nevíme vlastně proč. Jen řekneme tu formulku, máme to v rodině.
Jako maminka jsem zprostředkovaně vnímala onu sílu a neopakovatelnost prvního zážitku. Moje holčička stála a s vykulenýma očkama se na mě dívala. Dívaly se na mě dva otazníčky a hledaly odpověď a plnily se slzičkami. Hledaly vysvětlení u rodiče. A tady se začalo skutečně reálně tvořit ono „ Máme to v rodině, jsem celá mamka“. Roztlouklo se mi srdce a tlouklo mi snad rychleji než ji. Uvědomovala jsem si tu moc, kterou rodič má a tu zodpovědnost. Láska není jen tak něco, co napoprvé nevyjde a podruhé to už bude fajn a dokážeme nad tím mávnout rukou. Něco o čem si řekneme, toto není nic pro mě, už to nebudu dělat. Dnes se dost možná rozhoduje o tom, jak se dva lidé jednou budou umět vypořádat s láskou a postoji k tomu druhému. A celý den mě ono kouzlo plní od paty až po strop. Na jedné straně malý kluk, který našel odvahu a sílu, koupit druhé holčičce dárek, vybrat ji ho, požádat o svolení učitelky a odnést ho do druhé třídy. Plný odhodlání a odvahy. Na straně druhé malá holčička, co o jeho plánech neměla ani ponětí, byla vystavena bez varování pozornosti kamarádek a učitelů, kteří se o tom dozvěděli dřív, než ona sama. Něco, na co si mysleli jen oni dva, se najednou stalo veřejnou věcí, kterou prožívala snad celá školka. A kterou moje malá slečna nebyla bez slziček schopná ustát. A tak dřív, než měl docválat rytíř na bílém koni a donést ji onen dáreček, jsem měla malou chviličku čas ji zašeptat: „ Na ničem jiném nezáleží jen na vás dvou, jen vy víte, jak to máte, užij si to. A nenech si to nikým pokazit. A hlavně se k němu chovej dál hezky, zvládneš ustát posmívání kamarádek, co by rady byly na Tvém místě.
Poznáváte se? Změní se vlastně někdy něco? Jedno jestli je nám, pět, patnáct, třicet…
Tak jsme stála a dívala se na malého kluka, co se kroutil jako žížala a zářily mu oči a čekal na reakci své milované. Na malou holčičku, která s červenýma tvářema přijímala nečekaný krásný dáreček, který byl jen bonusem k upřímnému projevu a srdci na dlani, které ji bylo nabídnuto. V tom okamžiku byla všechna moudrost. Copak nejsme pořád Ti stejní, jako když jsme se zamilovali poprvé? Jen možná jednoho malého kluka kdysi jiná holčička nehezky odmítla a on si řekl: „Holky jsou na nic, nerozumím jim, už žádné nic nepřinesu“.
Zdroj foto: Pixabay.com
