Úvodem
Již vyšlo spousty knih o osobním rozvoji, nicméně každá z nich má svůj osobitý děj, ve kterém se čtenáři nacházejí, proto i mě cosi potlačilo k tomu sepsat knihu s příběhem, někoho, kdo je mému srdci velice blízký a jehož život mě natolik fascinoval, že jsem se rozhodla, s jeho laskavým svolením, tuto životní eskapádu lidově řečeno „hodit na papír“ a pustit mezi lidi, protože věřím, že nejednomu člověku by to mohlo pomoci zvednout se ze dna a pohlédnout na mnohdy neřešitelnou situaci jinýma očima.
Zkrátka naše životní příběhy jsou důkazem toho, že zázraky se dějí a určitě z těchto příběhů lidí, kteří překonali temno a vyšli do světla, přešli do spokojeného a harmonického života, můžeme načerpat sílu a víru v to, že my sami si utváříme svoje vlastní štěstí.
I když jsem napsala, že pro mě jde o příběh člověka úžasného a neuvěřitelně silného, neznamená to, že je nikterak odlišný od nás ostatních, že by byl zázrakem osvícený, nebo silnější, lepší či schopnější, než kdokoliv jiný. Je to zkrátka osoba, která se rozhodla, že dál nebude kráčet mokřinami, bažinami, vláčet se bahnem, ale očistí své nohy a s radostí začne skotačit na rozkvetlé louce, nad níž svítí slunce.
Protože ono opravdu mnohdykrát stačí vyjít z toho hustého černého lesa a pak spatříme, že tyto dva světy existují vedle sebe a je jenom na nás, kterou cestu zvolíme.
Tedy, se svolením mé dlouholeté přítelkyně, kterou vnímám téměř jako svou sestru, Vám představuji její životní cestu.
Pochopitelně vzhledem k delikátním informacím, budou v knize zvolena jiná jména, místa konání a podobnost s čímkoliv je tedy čistě náhodná.
Přeji Vám příjemné počtení!
Kapitola 1.
Adriana za sebou zabouchla dveře učebny a vyšla na chodbu mezi ostatní spolužáky, kteří se vedle sebe mačkali na lavičkách, zatímco ostatní nervózně přešlapovali u okna s učebnicemi v ruce.
„Tak co?“ Vyhrkla na ni spolužačka s rusými vlasy spadajícími na ramena a s jiskřivýma očima.
„Co, co,“ pokrčila Adriana rameny a přešla apaticky k oknu a opřela se o parapet. Dělala, že zahleděně kouká do školní zahrady.
Na to konto spěšně přispěchala Marie a jemně do ní žďuchla. „No tak povídej! Bylo to těžké? Udělala jsi to?“
„Mám to!“ Rozhodila rukama Adriana a její jindy už tak kučeravé rozčepýřené vlasy, se ještě více rozježily.
„Paráda!! Gratuluji!“ Objala svou kamarádku Marie. „Tak jako mně bylo jasné, že to dáš, ale pěkně jsi mě vyděsila. Tohle mi nedělej.“ Zasmála se.
„Neboj, je to lehké. Mně se to zdá jako pěkná fraška,“ ušklíbla se Adriana a v jejích modrých očích se zablesklo. „Připravují nás na maturitu celé 4 roky, chtějí po nás, abychom se drtili všechno možné, a nakonec tím projde každý blbec. No prosím –„ hodila rukou směrem ke dveřím, ze kterých vyšel vysoký hubený kluk s dlouhým pihovatým nosem a vlasy ostříhanými tak nakrátko, že to vypadalo, jako kdyby byl holohlavý. „I ten pitomec Ruda prošel,“ ironicky se zakřenila, když pohlédla na jeho vysmátý obličej a radost, se kterou se chlubil pánskému osazenstvu u automatů. „Radši ani nechtěj vědět, jakým způsobem se pokoušel vysvětlit Opičkovi francouzskou revoluci, to bys umřela smíchy.“
„Takže dobré, jsou v klidu a pohoda?“ Ujišťovala se znova Marie a trošku se třásla.
„Neboj se, šprta jako jsi ty, rupnout rozhodně nenechají, i kdybys měla okno.“ Popíchla ji a spiklenecky na ni mrkla.
„Počkej, jaké okno?!“
„Langmanová!!“
„Tak běž, Maru, jsi na řadě a držím palce,“ zaťala ruce v pěst Adriana a usmála se, zatímco její kamarádka plouživým krokem vstupovala do učebny.
V tramvaji cestou ze školy Adriana pozorovala lidi kolem na ulicích. Všichni někam spěchali, dívali se buď upřeně před sebe, nebo pod nohy, ale nikdo z té směsi nevěnoval druhému byť jen jediný pohled nebo úsměv.
Vytáhla tedy telefon z kapsy a napsala svému přítelovi, že už je na cestě domů a jestli by na ni nepočkal na zastávce. Pak si píchla sluchátka do uší a nechala se unášet několik stanic oblíbenou hudbou.
„Ahoj miláčku, tak jak jsi dopadla?“ Byla první Romanova slova, jen co ji objal.
„Poslední zkouška za mnou a je dokonáno.“ Pokrčila rameny Adriana a zahleděla se na špičky svých sešmatlaných tenisek.
„No vidíš, jsi šikula, já ti to říkal.“ Vzal ji za ruku a kráčeli spolu k sídlišti plnému paneláků.
„Ale co ty? Co v práci?“
„Tak to víš, nic zajímavého,“ pokrčil znuděně Roman svými širokými rameny. Pohled na tu dvojici byl celkem komický. Ona štíhlounká černovláska s bledou pletí a on vysoký, tmavý rozložitý valibuk.
„Jak nic zajímavého, dneska jsi přeci měl dostávat výplatu.“ Upřela na něj svoje veliké modré oči.
„Jo tohleto… asi se to trochu protáhne.“
„Počkej, jak jako protáhne? Vždyť pozítří máme platit nájem. Kdy tu výplatu dostaneš?“
„Zatím nevím.“
„To snad není možné! Myslela jsem, že si po maturitě budu moct dát aspoň jeden den volna, ale jak vidím, tak asi ne.“ Rozčílila se a hodila po Romanovi zlostným pohledem. Vyndala telefon a začala do něj zuřivě ťukat.
„Co hledáš?“ nechápal.
„Chci zavolat do hotelu, musím zjistit, jestli tam nemají na dnešek a na další dny směnu, protože já už na účtu nemám ani korunu.“
„Neblbni, pojď domů, lehneš si, nebo si dáš vanu.“
„A nájem za nás zaplatí asi permoníci, ne?“
„Tak si vezmeme na těch pár dní půjčku.“
„Prosím? Tak to ani náhodou, před pár týdny doplatím tvoje staré dluhy, včetně toho, co jsi visel rodičům, dluh na kreditce a já nevím co ještě a ty se chceš zadlužit znova?“
„Vážně, pojď v klidu domů a já ti něco povím. Ale nebudeme to řešit tady na ulici, jo?“ Chytil ji svou medvědí prackou za její útlé prsty a vpil se svýma očima do jejich, jakoby ji hypnotizoval.
„Dobře,“ schovala telefon do kapsy. „Ale doufám, že to bude aspoň něco pozitivního a ne jako tahle jobovka.“
„Moc vyšiluješ,“ políbil ji do vlasů.
„A ty se divíš? Poslední dny jsem se snažila učit na něco, co absolutně nemělo úroveň, do toho jedna práce, druhá práce, za babičkou jsem jezdila, vždyť víš jak to je. Jsem jenom hrozně vyčerpaná. A ty pak přijdeš s takovou fajnovou zprávou, že nemáme z čeho zaplatit nájem. A já z brigády budu brát až za týden a z té druhé na konci měsíce a naví-„
„Pšt, dej už konečně ten klíč do zámku a pojď domů. Říkám ti, že mám dobré zprávy.“
Vyjeli výtahem do pátého patra a během pár chvil už byli ve svém malém bytě.
„Za tu chvíli jsi tu stihl udělat dobrý svinčík,“ poznamenala Adriana, když vešla do kuchyně. Roman sebou v první chvíli cuknul, ale pak nasadil opět svůj pohled člověka nad věcí.
„To není podstatné, sedni si ke mně.“ Zavolal ji z obývacího pokoje, kde už se stačil rozvalit na starou prosezenou pohovku.
„Víš, volal mi Marek,“ začal pomalu.
„Jako ten Marek? Ten Marek, o kterém jsi mi vyprávěl, jaký je to hajzl?“
„Tak trochu.“
„V tom případě nevím, jestli tohle měla být ta informace, kterou jsem chtěla slyšet.“
„Uvidíš, že změníš názor. Ozval se mi po takové době a tentokrát má skvělý nápad na rozjezd firmy.“
„Firmy? My máme teď peníze na to, abychom si otevřeli firmu?“
„Počkej, než to odstoudíš, vyslechni si mě, ano?“ Naléhal a Adriana se zase pohodlně opřela o záda rozkládací sedačky a s očima v sloup na něj pohlédla. „Marek má teď peníze na rozjezd. Má v rukách skvělý nápad. Je to takový zlepšovák, který když si necháme patentovat, vystřelí nás to nahoru.“
„Patent? Nahoru?“ Prohlásila s cynickým hlasem Adriana a nakrčila obočí.
„Je to jednoduché, všechno už je skoro připravené, jen potřebuje někoho, kdo mu do začátku pomůže, někoho, kdo otevře kanceláře, bude se starat o papíry, reklamu a taky technika-„ ukázal na sebe, „Který mu pomůže dotáhnout ty detaily do konce.“
„Jak to ale řeší naši situaci teď? Pochybuju, že ty peníze, které ti dluží v práci, dostaneš z podnikání do dvou dnů.“
„Neboj, nad tím jsem už taky přemýšlel, tedy pokud budeš souhlasit.“
„Jsem napnutá jako kšandy…“ Zívla Adriana, unavená po několikadenním učení a brigádních směnách.
„Víš, Marek se zavázal, že nám dá 30.000,- Kč na otevření nějaké pobočky. Musíme si sehnat prostor, kde budeme fungovat, dělat schůzky, školení a podobně. A jakmile tohle zajistíme, dostaneme další finanční injekci. Ale bude to aspoň tak měsíc trvat.“
„No a ten spásný nápad na to, jak zaplatit nájem, z čeho budeme jíst, zaplatíme telefony, internet, vodu, elektriku? Ten jsem z toho nějak nevyčetla.“
„Do té doby mi přijdou peníze z práce. Aspoň doufám.“
„A když se to protáhne? Tak budeme okusovat trávník před barákem? Já už víc udělat nemůžu, Romane. Mám dvě brigády, ze kterých nedostanu peníze dřív než za týden a to bude stačit tak akorát na základní věci, a to moc dobře víš. Teď po maturitě můžu vzít v hotelu víc směn a přes léto vydělat, ale z mého platu, jak jsi viděl, neutáhnu moc věcí. A peníze, co jsem měla našetřené, se použily na to, abys měl čistý štít a byl bez dluhů.“
„Já vím, že teď nemáš na účtu ani korunu, ale napadlo mě, že by sis mohla otevřít kontokorent.“
„Kontokorent? Prosím tě, zase další zadlužení?“
„Ne, počkej, to není tak úplně zadlužení.“ Začal vysvětlovat. „Je to jen dočasné. Prostě předložíš smlouvy, že chodíš do dvou prací, i když jsou to brigády, oni viděli tvoji historii, kolik peněz jsi ještě donedávna měla a zároveň vidí, že každý měsíc ti tam chodí výplata. A řekne se třeba, že to potřebujeme na novou pračku nebo ledničku a to vyjde.“
„Hele já nevím,“ zdráhala se Adriana, ale pohled jí sklouznul na stolní kalendář, který měla na komodě proti sedačce, kde bylo červenou fixou zakroužkováno blízké datum s poznámkou nájem, a za ním hned další telefon + internet.
„Peníze ti na učet chodí měsíčně, je to tak? A dohromady to třeba na nějakých 10.000 vždycky dáme.“
„10.000?! Půjčka na každý měsíc 10.000,-?“
„V klidu, až přijdou peníze z výplaty mně, tak to tam doložím a jakmile budeme mít peníze od Marka, bude to pohoda, podnikání se rozběhne a podle toho, co říkal Marek, máme možnost s tímhle opravdu vyrůst. Chápeš? Budu tě konečně moct vzít na dovolenou, dovolíme si něco lepšího, než tenhle kamrlík, kde bydlíme, koupíme nové auto. Bude to paráda!“
„Já teď nepotřebuji nové auto, ani dovolenou ani nic podobného. Mně jde jen o to, abychom mohli zaplatit nájem a byli v klidu. Já si mohla požádat o pevné místo v hotelu a bylo by to vybavené.“
„A právě ten kontokorent by nám teď vyřešil spoustu problémů a starostí.“
„Svým způsobem to beru, vezmu-li v úvahu, že i já bych mohla to místo dostat, už bych mohla pustit tu brigádu v obchodě na noční doplňování a věnovala bych se jenom jedné práci, takže plat by nám tak jako tak stoupnul. Plus ty peníze ze své práce a k tomu ještě rozjet podnikání…“ Mluvila pro sebe nahlas.
„Vidíš, nějak se to vymyslí, neboj se, všechno bude dobré.“ Objal ji. „Ohledně té práce si ještě pak popovídáme, tam mám taky nějaké novinky, ale teď už tě nechám odpočívat. Vidím, že jsi úplně hotová.“
„Počkej? Jaké novinky?“ Zarazila se Adriana a její ospalé oči se s přemáháním rozevřely na velikosti vlašských ořechů.
„Ne, v klidu, teď tě nechám. Potřebuješ se prospat.“ Políbil ji na čelo a zatáhl závěsy, aby udělal v obýváku šero. Adriana si lehla na gauč, ani se neobtěžovala s tím, že by ho rozložila, nebo že by si svlékla oblečení, ve kterém ze školy přišla. Jak padla, se zmuchlanou Romanovou mikinou pod hlavou, tak usnula a nedokázalo ji od toho odpoledne do druhého dne do rána probudit ani několik Romanových telefonátů, nebo zvuky jeho počítačové hry, které se hlasitě linuly z vedlejší místnosti.
