Za dávných, dávných časů, v době, kdy lidé mohli ještě volně dýchat a nic jim nebránilo ve svobodě, žil, byl v jedné malé vesničce, která nebyla ani hezká, ani ošklivá, ani hlučná, ani tichá, zamračený muž a jeho pyšná žena.
Muž byl zamračený už jako chlapec, otec ho bil a často se toulal, matka pak plakala, a protože jí neuměl pomoci, radost ze života z něho vyprchala. Stářím byl jeho svět ještě šedivější, jeho žena byla sice pěkná, ale pýcha jí vehnala do tváře krutý úsměv a lidem pomáhala jen proto, aby nad nimi získala moc.
Jednoho dne se k jejich domu zatoulalo štěňátko. Bylo vystrašené a hledalo místo, kde by si mohlo odpočinout. Zamračený muž si štěně prohlížel ze všech stran, při tom ho tahal za krkem za kůži tak silně, až štěně kvičelo bolestí. Pyšná žena se na štěně dívala zkoumavým pohledem, na její vkus bylo příliš vystrašené a málo veselé. Rozhodli se štěně z domu vyhodit a víc se o něj nestarali.
Štěně se toulalo dnem i nocí bez jídla, stále myslelo na toho krutého pána a ženu se zamlženýma očima. Nemohlo spát, bylo mu chladno na těle i na duši. V tu dobu se jedna rodina, která nemohla mít děti, rozhodla i přes svůj krutý osud, že si pořídí pejska. A jak to tak bývá, netrvalo dlouho a zbídačené štěně našla žena přímo před svým nosem na procházce v parku.
Starala se o něj, učila ho čůrat na travičku, později poslouchat pokyny a zahrnovala ho láskou, kterou by jinak obdařila své dítě. Do života obou manželů vstoupilo slunce a naděje, že budou i přes nepřízeň osudu zase šťastni. Milovali se navzájem, a i když se občas špičkovali, zase našli společnou řeč a svůj život by dali jeden za druhého.
Mezi tím se zamračený muž soužil ustavičnou a těžkou prací. Jeho žena měla práci také ráda, ale pro nikoho neměla laskavého slova, koho potkala, tak jej pouze zahltila slovy, která nehladila, ale jen jitřila zbytečným obsahem. „Co to máš na sobě? Jaký plášť to nosíš? Proč nosíš tak ošklivé věci?“ Lidé se zprvu divili, proč se pozastavuje nad tak zbytečnými věcmi, ale protože byla ženou zamračeného a bohatého muže, nechávali si svá rozhořčení nad jejími komentáři pro sebe, protože se báli něco říci. A i když je velice trápila, mlčeli.
Čas plynul a jednoho šedivého večera šel muž, který měl štěně jako své dítě, na procházku městem. V tiché a tmavé uličce potkal pyšnou ženu, která pravila: „Vaše, štěně je smutné!“
Muž stál jako zkoprnělý. Nevěřil svým uším. Štěně bylo veselé a hravé, vždy se se všemi rádo vítalo. Pyšnou ženu však poznalo už z dálky a strach z dalších útrap ho nutil být neviditelným.
Pes a muž se vraceli domů, jejich žena už se na ně mnoho těšila. Muž jí vyprávěl, co se jim cestou přihodilo. Žena se nesmírně rozčílila, věděla o té ženě, jak se chová a jak přistupuje k lidem a životu a nechtěla si nechat křivdu líbit.
Běžela za ní a v té tmavé ulici na ní zařvala: „Náš pes není smutný! Jen se Vás bál! Nechte nás na pokoji!“
Žena uraženě odešla a už o ní nikdo nikdy nic neslyšel, nikdo už totiž nechtěl poslouchat její urážky a poznámky, které jen jitřily duši.
Čas se nedá zastavit a jak si tak plynul světem, narodil se mladé rodině chlapeček, který miloval jejich malého pejska a rád s ním dováděl.
Čiperný pes byl ozdobou celé rodiny a všichni obdivovali jeho hravou a veselou povahu. Inu, jaký pán, takový pes!
Autor: Andrea Vávrová, AVE
