Přijde mi, že dnešní rodičovstí je jeden velkej souboj s tabulkama! Dřív se dítě něco naučilo a bylo jedno jak a kdy, rodiče mu zatleskali a bylo. Dnes je všechno na milimetry, gramy, úhly. Když nebude umět teď tohle, nebude umět pak tamto.
Tak třeba “pasení koníčků”. Byli jsme nadšení, jak ta naše Emmička krásně pase. Baví jí to, pak jí to nebaví, směje se u toho, slintá, řve, … Nadšení skončilo po návštěvě naší pediatričky. Emma do ordinace dorazila mírně nenaložená a na tříměsíční prohlídce místo pasáčka jak lusk, předvedla něco mezi hodně rozčíleným lachtanem a troskotajícím rogalem.
MUDr. lomila rukama, protože kdo nezvládá první vzpřímení, přece nemůže pokračovat v bytí na této planetě. Zkrátka vypadalo to, že nás pošle rovnou do Kladrub. Naše Emmička samozřejmě ihned po příjezdu domů předvedla dokonalou pasteveckou exhibici, nicméně my jsme z ní pod hrozbou Vojtovky na čtrnáct dní udělali regulérní ještěrku.
Snad jen u kojení nebyla na břiše a to jen proto, že to fakt nejde…Těch čtrnáct dní jsme vlastně nedělali nic jiného, než ji podrobovali testům hrubé i jemné motoriky. Podle téhle knížky by už si dávno měla počítat prsty!!! A proč už si neosahává bříško? A vůbec, jak to, že ještě nemluví v souvětích? Není přeci jen trochu pozadu…?
Už jsme ale zase normální rodiče a Emmička se naštěstí zachránila sama. Ve snaze odvést pozornost od svého pohybového aparátu radši dostala virozu a zánět do očí.