Jak přijmout změny a nezůstat v minulosti
Poslední dobou přemýšlím jako blázen, jestli nejsem blázen, když některé situace (vlastně asi všechny), řeším jako blázen 😉 . Představte si, upřednostňuji pravdu před lží!!!! Omluvu před výmluvou. Přímost před předstíráním. Asertivitu před manipulací. Štěstí před trápením. Vášeň před rezignací a nudou. Lásku před vyhořením. Život před přežíváním. Zkrátka živé koně před mrtvými. 😀 😀 😀 . Regulérní cvok. Myslela jsem si.
Nepřeposílám ani nerecykluju maily, ale v tomto případě udělám výjimku. Díky jednomu, který se podrobně zabýval ženami, jejichž vášní je jízda na mrtvém koni, jsem totiž pochopila, proč tyto ženy nechápu a nikdy jim neporozumím. Já a mrtvý kůň????? Tak to fakt neeeee!!!! Mrtvolky neberu. Nikdy. Že nerozumíte?
Přísloví Indiánů z kmene Dakotů prý říká: „Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni.“ [*] [*] [*]
Tak to je hřebíček. Poklička na hrnec. Svatá pravda. Efektivní způsob žití, který umožňuje rychlé změny. A já byla v minulém životě určitě Indiánka. Když totiž zjistím, že jedu na mrtvém koni, sesednu. Okamžitě a ostřelhbitě. Lež, výmluvy, předstírání …. netoleruji. Zjistím-li jen pokus o manipulaci, končím. Nenávidím manipulátory a opovrhuji jimi. Nuda a nezájem je pro mě plíživý zabiják čehokoliv, takže pryč od nich ….. Jinak řečeno, nebojím se rychlých a ostrých řezů, životních změn, pokud k nim mám důvod, byť jsou v té chvíli pro okolí sebenepochopitelnější. Představa, že bych pokračovala životem na mrtvole nebo s ní po boku, mi totiž nedělá vůbec dobře. Minulý týden jsem v úžasu poslouchala kamaráda (žádného blba podotýkám), když mi zdůvodňoval svoje rozhodnutí, které se časem ukázalo stejně jako mimořádně špatné, pokračovat v jízdě na mrtvém koni svého manželství:
„Víš jak to bylo strašné????? Volali mi známí, že jestli odejdu, škrtají si mě ze seznamu kamarádů :;( .“
Nevím, jestli sním či bdím, když slyším podobnou nehoráznost. Tohle se stát mi, tito „známí“ by už nebyli na seznamu mých kamarádů a ne proto, že by si mě škrtli oni, ale já sama bych použila ono slavné „mažu tě“. Víte kolik je na světě lidí, kteří vás budou mít rádi bezpodmínečně? Hodně :-* :-* :-*. A přitom váš „seznam“ je zaplněný těmito rádobykamarády, kteří vám bez hanby diktují, jak máte žít! Co máte dělat!!! Co je pro vás správné a nejlepší. Děs běs!!!!! Není nic příšernějšího, než žít život podle toho, co si myslí ostatní – rodiče, partner, děti, přátelé, nepřátelé, učitelé, sousedi, známí, kamarádi, rádobykamarádi … Já svůj život nežiju podle toho, jak mi ho nalajnují druzí. V tomhle jsem typický Lev. Lvy totiž nezajímá, co si o nich ovce myslí 🙂 . Tohle nemá nic společného s bezohledností, neúctou nebo přezíráním. Jen mi nepřijde trapné, ani blbé, ani směšné dělat věci podle sebe. A je mi úplně jedno, jestli to je neobvyklé (kdo tady určuje hranici obvyklosti?), nebezpečné nebo jestli mě budou někteří pomlouvat. Sami majíc většinou máslo na hlavě. Nikdy nesvaluji vinu na druhé za to, že nemám, co chci, nedělám to, po čem toužím, že jsem se obětovala pro jiné, zatímco jsem mohla tohle, támhleto, toto.
“Kdybych já si tenkrát vzala Pištu Hufnágla …..”
“Kdybych neseděla doma a nevychovávala TI děcka, kde já jsem mohla dneska být ……”
“Taky jsem mohla studovat vysokou školu, ale obětovala jsem svoji kariéru té tvé …..”
Kdyby chyby. Nebo taky pozdě bycha honit. Případně jaký si to uděláš, takový to máš. Já jsem už dávno převzala odpovědnost za svůj život. Když totiž neovládáte vlastní problémy, začnou ony ovládat vás. Nic mezi tím neexistuje.
Mozek je zvláštní útvar. Údajně nám jím denně proletí 60 000 myšlenek. Kristepane!!!! 🙂 Velkou část života jsem se učila umlčovat negativní myšlenky. Ty, které mi našeptávají, jak něco neudělat, vyhnout se, vylhat se. I když je to často dooooost těžké. Hlavně přemlouvání vstát ráno, když se mi nechce vylézt z postele a ještě bych si dáchla, to mě stojí děsně sil :D. U neproduktivních (stagnujících, negativně naladěných …. lidí) funguje zákon vítězství negativních myšlenek. I kdyby měli 59 999 pozitivních myšlenek denně, jedna NE myšlenka je všechny přebije. A já nechci být svým vlastním vězněm. Nechci být svázána svými předsudky, strachy, domněnkami, nevírou, nedůvěrou ….. Nechci a nejsem.
Jenže ne všichni jsou za Indiány nebo Lvy a možná proto si v případě rozhodování dovolují luxus „beze změn“, a tak důsledkem bývá hned několik mrtvých koní v jejich stáji. Lpí na minulosti, neumí promyšleně riskovat, snaží se zavděčit všem kromě sebe, zachovat dekórum, idealizují si svůj sebeobraz, bojí se samoty a změn. A to tak hrozně, že radši dál životem cestují bok po boku s mrtvolkou. Hlavně ženy jsou v ježdění na mrtvých koních mistryně světa.
ZJISTÍ-LI ŽENA, ŽE SEDÍ NA MRTVÉM KONI, KTERÝ JE JÍ VELMI DRAHÝ, TAK…
• tvrdí, že kůň je stále živý a pouze má špatné období
• diví se, protože ten kůň přece vždycky jezdil
• setrvává, protože co by tomu řekli ostatní jezdci na mrtvých koních
• setrvává ze soucitu k mrtvému koni
• snaží se uvěřit, že je lepší mrtvý než žádný kůň
• s kamarádkami vymýšlí, jak oživit mrtvého koně
• ptá se kamarádek, jak ony samy jezdí na mrtvých koních 😀
• přesvědčuje sebe a okolí, že tento kůň je jí osudem určený, ať živý nebo mrtvý 😀
• vyvíjí smysluplné aktivity, aby nemusela na svého mrtvého koně myslet
• nakoupí lepší potravu a doplňky do stáje a snaží se mrtvého koně oživit
• absolvuje pokročilý kurz jezdectví se specializací na jízdu na mrtvém koni
• zvažuje pro a proti života s mrtvým koněm
• porovnává průběžně s ostatními, jak hodně je její kůň mrtvý
• upraví kritéria určující, zda je kůň mrtvý
• zaplatí věštkyni, aby předpověděla další osud mrtvého koně
• jde na terapii, k léčiteli a na kurz, aby pochopila svého mrtvého koně
• křísí svého mrtvého koně k životu, protože vzdávat se člověk nemá, když mu o něco jde
• prohlásí, že žádný kůň nemůže být natolik mrtvý, aby se na něm nedalo ještě chvilku jezdit 😀
• prohlašuje, že se jí noha zasekla ve třmenu a nemůže z mrtvého koně sestoupit 😀
• prohlašuje, že si na mrtvém koni vždycky přála jezdit
• vyhrne si rukávy a nosí mrtvého koně sama
• trpělivě čeká, až se kůň sám zvedne
Když jsem to četla poprvé, moc, opravdu moc jsem se smála, protože mi to přišlo jako skvělá nadsázka, která nemá s životem nic společného. Dneska se už nesměji. Tohle je totiž smutná realita dnešních dnů. Ne proto, že čas od času všichni jedeme na mrtvém koni, ale že tak nějak už ani neumíme jinak :;( :;( :;(
Zpět na začátek. Dneska vím, že nejsem blázen. Jen nejezdím na mrtvých koních. Má to jednu obrovskou výhodu. Můj život nestagnuje. Je neustále v pohybu. Živoucí. Opravdový. Raduji se z každého rána, z každého setkání, ze všech přátel, které mám kolem sebe, z lásek, jež mě v životě potkaly, z posedlostí, kterými jsem byla obdařena. Jsem otevřená změnám a novým cestám, což je nedocenitelná deviza. Ano, dělám chyby (ostatně jako každý), ale život nepřišel s návodem.
P.S: A ještě něco. Každá mrtvola se časem začne rozkládat a smrdět. Nesnesitelně. Zvyknout si na ten příšerný smrad se snad dá, ale žít v tom dnes a denně, tak to musí být teda chuť.
Zdroj: Pixabay.com
