Začátek nečekaného dobrodružství: Setkání s cizincem ve vlaku
Milé ženy,
dnešní povídka je zážitková, vlaková…
Sedl si proti ní. Jaká opovážlivost. Co dělá tenhle chlap v kupé první třídy? Když se objevil ve dveřích, mile a přesto s trochou dávkou drzosti se Eleny zeptal, zda si může přisednout. Kývla a jako malá holka čekající na příděl dárků nedočkavě sledovala jeho počínání. Bágl ležérně odložil na poličku a větrovku spustil z háčku, umístěném hned vedle dveří, tak ledabyle do prostoru. Pak se usadil. Jeho chlapská postava se sesunula na místo u okénka přímo proti ní! Ač měl něco přes devadesát kilo, přesto se pohyboval s jakousi noblesou, přirozeným šarmem a sebejistotou. Všimla si ho už v kavárně na hlavním nádraží. Jak po ní těkal těma jeho obrovskýma očima a nenechal si ujít žádný sebemenší Elenin pohyb. Připadala si tam jako u státní zkoušky, kde cílem hodnocení nebyly jen znalosti z oblasti efektivní komunikace, nýbrž celý neverbální projev studenta.
A teď se usadil tady, do vlaku směřujícím do Ostravy, k okénku s výhledem. Elena nechápala jeho jednání. Jasně, chtěl pozorovat krajinu, stejně jako ona. Ale když je prázdné celé kupé, tak si normálně lidé sedají dál od sebe, už z pouhé zdvořilosti. Elenu to rozčilovalo. Nebude si moci natáhnout nohy, udělat si pohodlí a navíc ji bude vidět do obličeje. On může tak vnímat každou její grimasu.
„Nemám rozmazané stíny nebo rozcuchané vlasy?“ v duchu přemítala nad svým zevnějškem. Sakra! Proč o těchto věcech vůbec přemýšlí. Vždyť je to úplně cizí mužský. Nezná ho. Jak to, že tenhle typ chlapa cestuje první třídou? Vůbec se sem nehodí. Eleně se myšlenky v hlavě točily jako na kolotoči. Občas na něj koukla. Na sobě měl ošoupané, leč čisté modré džínsy, černé tričko a na nohou trekovou obuv. Byl tmavý typ. Černé, řídce prošedivělé skráně, skoro šedivou bradku, vrásky okolo očí jej dělaly starším, než ve skutečnosti byl. Kolik mu tak mohlo být? Určitě něco kolem čtyřicítky. Svalnatý nebyl, sílu však určitě měl.
Spolucestující pozoroval dění za oknem. Bylo na něm cosi jiného, zvláštního, tajemného. Něco na něm Elenu přitahovalo. Ale co?
„Proboha, on na mě kouká!“ zalekla se Elena a rychle svůj zrak odvrátila na druhou stranu. Jak dlouho na něj civěla a jakou dobu o tom věděl? Uhnula pohledem, sklopila zrak a rychle vyhledávala záchytné body zájmu na nástupišti. Zčervenala, začala být nervózní a jemně rozčílená.
„Co se to se mnou, proboha, děje?“ ptala se v duchu sama sebe. Letmo pohlédla jeho směrem. Zase pozoroval dění za oknem. Na vedlejší kolej přijela lokomotiva, stlačily se nárazníky, mašina zahučela, odfoukla a ztichla. Z okýnka se vyklonil strojvedoucí v košili a něco podával chlápkovi v ušmudlaných oranžových montérkách. Ten si věc převzal, vnořil se mezi lokomotivu a vagón. Ozvalo se bouchnutí, cinknutí a silné zasyčení. Pak se muž vylezl ven a podal zpátky onen kovový předmět svému kolegovi na mašině. Ještě spolu krátce promluvili a rozešli se. Strojvedoucí se rozhlédl po nástupišti. Asi nikoho nečekal. Naučeným pohybem nasál atmosféru okolí, zmapoval situaci a provedl vizuální kontrolu nástupiště. Nakonec zmizel v útrobách stroje a zajistil okénko kabiny.
„To byla klička od topení“ pronesl znenadání a dodal „dříve se kabel spojoval jen v zimě, aby se mohly vytápět vozy elektrikou. Dnes se spojuje vždy. Přes něj se nabíjí baterie, která napájí zdroj pro osvětlení, klimatizaci a toalety.“
Elena na něj němě zírala. Vzal to jako důkaz zájmu a pokračoval v přednášce.
„Posunovač si od vlakvedoucího vezme kličku, aby otevřel zásuvku na voze a mohl propojit lokomotivu se soupravou. Má ji u sebe proto, aby oba věděli, že souprava dosud není pod proudem“ předříkával slova v klidu a s milým úsměvem.
Tak už znala odpověď na nevyřčenou otázku, aniž by o to požádala. Vytušil, že celý krátký proces odehrávající se na vedlejší koleji Elena bedlivým okem sledovala a snad si přála i vědět, co to tam ti dva muži vyvádějí. Nikdy by ji nenapadlo se někoho zeptat. A pravděpodobně by na to za chvilku zapomněla a nikdy se to nedozvěděla. Začala se pomalu vzpamatovávat. Ztuhlé svaly v obličeji povolily a prvotní rozčílení opadlo.
„Václav. Jmenuji se Václav“ představil se cizinec a podal Eleně ruku.
Elena ruku přijala a maličko pokrčila koutky úst do společenského úsměvu. Měl ji teplou, velkou, i když malinko hrubou.
„Elena. Těší mne“ odpověděla mu na oplátku.
Její ruka byla neustále v zajetí té jeho. Václav se usmíval a očima šmejdil po Elenině obličeji. Co se mu asi tak honilo hlavou a stále ještě držel její ruku? Vlak se konečně pohnul. Václav stisk ruky konečně povolil.
Elena se vrátila zpátky k výhledům z okna. Opět se zamyslela nad svým dědictvím. Jak se tak blížila každým kilometrem blíž svému cíli, tím měla sevřenější útroby a dech tak tak pokrýval nutnou dávku kyslíku k přežití. Jaká asi bude její nová budoucnost? Měla chuť vystoupit na příští zastávce, usednout do nejbližší kavárny a obejmout sklenku svého oblíbeného „latíčka“.
„Jedete daleko?“ ozvalo se náhle z protějšího sedadla. To Elenu vrátilo zpátky na zem.
„Vlastně ano. Na Oravu, pokud víte, kde to je“ zareagovala na jeho stručnou otázku a tajně doufala, že ono místo znát nebude a že další pokračování v konverzaci bude považovat za trapné.
„Na Oravu?“ Jasně, že vím, kde to je!“ odvětil s důrazem na posledním slovíčku. „Znám celou naší vlast a Slovensko také“ přidal dovětek, aby na sobě zdůraznil svou zajímavost.
„Á, pán bude asi cestovatel nebo lovec“ anebo obojí, pomyslela si v duchu Elena a zabodla do něj svůj pohled.
„Tak trochu obojí“ pokýval a tajemně se usmál.
Elena začala být zvědavá „takže jste lovec inspirací a zážitků na cestách?“
Nechal ji maličko v napětí. „Zkuste hádat?“
Na spisovatele nevypadá, novinář by byl drzejší a fotograf bez aparátu není žádný fotograf.
„No, dostal jste mne, přiznávám“ hlesla Elena a pohlédla mu zpříma do očí. Sledoval ji a s pozdviženým obočím čekal, zda hodí do placu nějaký tip.
„Vzdáváte se?“
„Vzdávám. V tomhle ano. Ale jinak v životě bojuji do posledního dechu“ odvětila a netrpělivě čekala, co z něj vypadne.
„Strojvedoucí“ hlesl a čekal na její reakci.
„Tak proto znáte ty věci kolem vlaků a souprav. Mohlo mne to napadnout“ došlo Eleně okamžitě.
„A vy?“
„Co já?“ nechápala Elena, na co se ptá.
„Jako co děláte, kde pracujete?“
Elena se zamyslela. Má mu o sobě vyprávět anebo si vymyslet nějakou milosrdnou lež. Stejně ho už nikdy více nepotká. Pravda zvítězila na celé čáře. Tak nějak to i vnitřně cítila.
„Pracovala jsem na pobřeží Indického oceánu, v jednom luxusním hotelovém komplexu jako marketingová ředitelka“ vysypala z rukávu.
„Pracovala?“ nedala mu zvědavost nezeptat se na minulý čas ve větě.
„Ano. Podala jsem tam výpověď, abych se mohla vrátit domů a převzít dědictví po své zemřelé tetě“ objasnila mu svoji pracovní situaci.
„Proto cestujete na Oravu?“ pokračoval pan neznámý ve výslechu. Vlastně jí to ani nebylo nepříjemné. Zdlouhavá cesta vedením dialogu lépe utíkala.
„Mám slovenské předky, žiji v Čechách a teď jsem pár let pracovala v zahraničí. Teta mně odkázala lázeňské středisko na úpatí oravských vrchů. To byl i důvod, proč jsem v Malindi rozvázala pracovní poměr“ osvětlila mu Elena. Jeden z důvodů. Dědictví přišlo v pravou chvíli. Snad seslané z nebe. Z pobřeží odešla především kvůli milostné aférce se ženatým generálním manažerem. To mu však vyprávět nehodlala.
„Tak že zůstáváte u řemesla“ pronesl s dávkou úžasu v hlase.
„V podstatě ano“ hlesla Elena a pohlédla na hodinky. Ještě dvě hodiny a bude v cíli. Z kabelky si vyndala knihu své oblíbené autorky Jude a otevřela stránku se záložkou, kde se čtením naposledy skončila. Považovala rozhovor za ukončený a dál se hodlala ponořit do příběhu lásky, nenávisti a intrik. Občas pohlédla na spolucestujícího. Pozoroval mlčky krajinu.
Najednou se postavil, sundal svůj batoh z police a oblékl si větrovku. Vlak pomalu ztrácel rychlost, jak se blížili do stanice. Elena vyhlédla z okna právě v okamžik, když projížděli kolem návěstidel a malého drážního domku, na kterém bylo velkým černým písmem napsáno „Ostrava“.
„Jsem ve svém cíli“ oznámil a přitom se dlouze na Elenu zahleděl.
Elena odložila knihu na vedlejší sedadlo, vstala a podala mu ruku. Byl opravdu vysoký a urostlý. Připadala si vedle jeho postavy docela malá a bezbranná. Koukal jí do očí tak, jako by tam hledal odpověď na nějakou dosud nevyřčenou otázku. Jeho teplá dlaň objímala Eleninu drobnou ruku. Úplně celá se v ní ztratila.
„Tak hodně úspěchů a štěstí v nové etapě života“ popřál jí a povolil stisk.
„Děkuji. Vám spoustu šťastně ujetých kilometrů po kolejích“ odvětila Elena a sama začala přemýšlet, co se vlastně takovým strojvedoucím na cestách přeje.
Otočil se a kupé opustil. Najednou byl ten prostor neúplný. Záclonka na dveřích se vrátila na své původní místo a dveře definitivně zaklaply. Byl pryč. Elena ztěžka dopadla zpátky na své místo u okna. Svěsila ramena, zula se z bot a přitáhla si kolena pod bradu. Patami se zapřela a o sedák a zavřela oči. Vlak se znovu rozjel.
Václav stál na nástupišti a koukal za odjíždějícím vlakem. Ten se pomalu ztrácel a nabíral rychlost směrem na Vrbici a Bohumín. Byl stále menší a menší. V hlavě mu probleskla naučená trasa. Odjezdové návěstidlo z Ostravy, kolem projet maximálně šedesátkou a za mostem zrychlovat na stovku. A pak stanice Bohumín, kde vlak čeká další zastávka. Tyhle vědomosti ho vždycky těšily. Ostatním smrtelníkům byly zapovězeny, neznámy, nebo spíš lhostejny. Dnes však nikoliv. Ta báječná holka, co potkal cestou do Ostravy, se mu vzdalovala. Ztěžkl mu bágl na zádech a zastudil závan větru. Ta tíha jeho zavazadla, co vždy bývala jistotou, že měl všechno nejdůležitější s sebou, byla najednou na obtíž. Květnový vánek, co mu hladil vousy a šedivějící skráně, byl studený jako zimní vichřice. Připadal si jako opuštěný pes, co ztratil svoji smečku. Vlak už nebyl vidět. Ani nepostřehl, kdy mu nadobro zmizel z očí. Ještě chvilku marně pátral, ale souprava byla v nenávratnu. Určitě už byla v plných brzdách někde před Bohumínem. Představil si sám sebe v té vedoucí mašině. Zpomalení, jemné záškuby, zvuky, kočírování čtyř megawatt výkonu… Uvnitř sedí Elena. Holka jako obrázek. Přirozeně opálená s bronzovým nádechem. Milá, inteligentní a navíc děsně sexy! Co ho na ní tak přitahovalo? Je jiná, než všechny ostatní slečny a dámy, co znal.
Připadal si jako hlupák. Proč si na ní nevzal kontakt? Jak rád by ji ještě někdy viděl!
Zdroj foto:Pixabay.com
