Píšu psychologický článek o svojí sociální fobii…
Něco jako Matematika socfobíků, aneb. povídání o množinách :-). Jako byl ten fejeton “Kočičí život, aneb. kdo říká, že život není pohádka?”
Nebude tentokrát tak popularizační a pochopí ho menší vzorek populace, ale je třeba, aby se to dostalo k i psychiatrům a psychologům.
Třeba jim o těchto pocitech a stavech ještě nikdo neřekl.
Ráda bych tu zmínila důvod, proč jsou potřeba i v lidském životě znát věty, axiomy a důkazy, stejně jako v matematice.
Já si udělala definici ze statistiky, pozorování poměrně malého vzorku populace, pro mně to však byl reprezentativní vzorek, celého mého zpackaného dětství. A co teprv dospívání, to byli skutečné pozdvižení. Udělala jsem si názor na plebiscit, že špatní jsou všichni. Uzavřela jsem se před světem, dostala se na osm let do izolace. A pak z rozčarováním a proti srsti sleduju, že definice neodpovídá.
Mám přítele, myslela jsem si, co když on byl jen “výjimka potvrzující pravidlo”?
Ale co Karlik? Byl nějakou dobu pohodovej, než se urazil. Ale přesto to je první člověk, na kterého navzdory rozdělení cest nevzpomínám jako na “zlého, blbého a špatného”. Také protože to rozdělení byla moje (lidská!) chyba.
To mně už nahlodalo… dvě výjimky jsou moc. Ty už pravidlo nepotvrzují, ale vylučují.
Tak jsem se stejně jako Hloupý Honza vydala do světa na průzkum.
Rekonstrukci bytu už beru jen jako psychoterapii. Učím se sociálním dovenostem, a poznávám, že lidé můžou být i šikovní,.a něco tvořit, nejen ničit.
Vidím, že společnost lidí může být i dynamická, lidé něco tvoří hlavou, jiní zas rukama. Jsou buď chytří, nebo zruční. Nejsou zbyteční.
A stojí mi to za to, trávit čas s takovými lidmi.
První dvě dekády mého života se přede mnou oni “kreativci” někam schovali a bohužel jsem měla kliku na samé lidi, kteří nic netvořili, jen ničili práci a dílo druhých. Ponižování, napadání (ať jž fyzické násilí nebo psychická šikana) byly jejich denním chlebíčkem.
Pak jsem se uzavřela před světem já, osm let téměř nevycházela z bytu.
Od dubna tohoto roku chodím ven. Zatím se bojím jít dál, než 300 metrů od domu, případé bezpečí auta (řidičem i doprovodem, prostě takovým osobním asistentem, je mi moje maminka).
Zatím to je trochu ironie, po osmi letech v izolaci, ale od dubna letošního roku, se začínám postupně stávat nedílnou součástí společenství lidí.
Prostě jsem se před světem uzavřela kvůli určité “pýše v méněcennosti”.
Je to nová diagnóza (novotvar). Ale já se bála lidí hlavně proto, že jsem si připadala jako něco víc. JÁ přece ničí práci nelikviduji, nikoho neponižuji, nenapadám ani psychicky, ani fyzicky.
Nevěděla jsem, že jsou i jiní lidé než ti špatní. Nikdo mi to neřekl. Nikdo mi je neukázal. V mé vlastní rodině bohužel nikdo nešel pro ránu daleko.
Ne že bych byla nějaká namyšlená nebo pyšná, ale prostě jsem celou dobu v dětství a dospívání měla kliku na samé hloupé a i zlé lidi, mezi kterými a o kterých si člověk úsudek udělá až moc snadno.
Prostě začínám vnímat, že ta množina zlých a hloupých existuje, ale jen v komplexní rovině Pseudoriemannovy variety s Lorentzovou metrikou, a je ještě jedna množina, sice menší, případně pro mně méně známá, zatím ji poznávám, zkoumám, objevuji a odhaluji, ale existuje v reálném světě.
A obsahuje lidi, kteří si nezaslouží, abych jimi pohrdala. Obsahuje lidi, kteří za to stojí. Kteří něco tvoří. Kteří jsou šikovní, užiteční pro svět.
Svět není jen černý nebo bílý. Ty dvě množiny koexistují paralelně. Množina zmetků a šmejdů je promíchana se sluníčkáři i realisty, pesimisté žijí na jedné množině s optimisty. A každý z nás se s tím vyrovnává po svém.
Odstavila mně na osm let neznalost prostého faktu, že DOBRÝ ČLOVĚK ŽIJE.
