Proč jsem sem chodila, říkám si a v žaludku jako bych měla kámen. Je to moje kamarádka, dyť se známe od střední. Včera večer volala celá ubulená, a že prý se jí stalo něco hroznýho, že musím přijet…. 

Radka si ničeho nevšímá a mele dál….. „a Johana má novej sestřih, ty jo, vypadá v tom jak meloun. Někdo by jí to měl říct“…. Začínám se cítit naštvaně, musela jsem zpřeházet den, abych za ní mohla přijít, a ona mi tu vykládá drby…

Kamarádka. Skutečně?

Radka je moje kamarádka. Viděno z venku, nemá si na co stěžovat. Dobře vypadá, manžel dělá vysoko bance, mají hezký barák, zdravé děti a každou chvíli dovolenou. Její muž je fajn chlap. Idylka? Ne. Alespoň ne pro Radku. Je pořád s něčím nespokojená, věčně je chudinka, na kterou nemá čas manžel a která je na všechno sama.
„Co tu sedíš jak pecka? Nic neříkáš.“ Radka pokračuje a já začínám být fakt naštvaná. „ Včera jsi říkala, že se ti stalo něco hroznýho. Hele mám jen hoďku a půl, pak musím zpátky do práce. Tak o co jde?“
„No, tak to ani nemá cenu, abych ti něco říkala, když jsi tu jen na skok.“ Radka se tváří uraženě. “Jsem si myslela, že spolu strávíme den“. Cože, den? Jasně jsem jí přece řekla, že se na chvíli zastavím, ale že odpoledne musím zpátky do kanceláře.
„A to už vůbec nemluvím o tom, že jsi přišla pozdě.“ Pozdě? Jak pozdě? Radka se tváří zuboženě, jako kdybych způsobila bůhvíjakou katastrofu. „Hele, mám prostě jen tu chvilku, a buď jí využiješ anebo ne. Je to na tobě.“ Musím být neústupná, jinak bude celou tu hodinu fňukat o ničem.
 

Celý článek najdete na: http://alenahanusova.cz/navod-jak-mluvit-s-obtiznymi-lidmi-dil-1-chudinka/