Životní křižovatky: O přátelství, rodině a hledání světla v tmě
Potkala jsem tuhle v pozdní odpoledne kamarádku na Václaváku, šla sama stejně jako já a měly jsme možnost nezávazně hodit řeč aspoň při krátkém (hodinovém) kafi.*wine* Vzhledem k tomu, že náš čas byl omezen, a nerady se bavíme o neosobních věcech, věty typu jaké je počasí a co dělá spolužačka ze střední, jsme zcela přirozeně přeskočily.
„Ty hele on si Petr asi našel milenku!“ vypadlo z Jany po deseti minutách. „To není možné, Petr není ten typ!“ odvětím pochybovačně. Vím ale, že se nikdy za žádného chlapa nelze zaručit.
Probraly jsme příčiny jejich domněnek a musela jsem uznat, že podezření je na místě. „Nezbývá ti než čekat, až udělá chybu!“ nadhodila jsem. Jana zcela zhrouceně odpověděla, že než čekat na fakta, nedejbože ho načapat in flagranti, prý si to raději hodí rovnou.
Domů jsem odjížděla s hlavou plnou starostí (jak už bývá často zvykem, né mých). Toho dne večer mi zavolal kamarád Honza. Dlouho jsem ho neslyšela a upřímně se těšila z jeho hlasu. Po pěti větách jsem se dozvěděla, že jeho paní požádala o rozvod. Důvody jsou mu zcela neznámé. „Měli jsme krásný vztah!“ dodal zlomeně. Vážně?
Po večeři mi při skleničce vína manžel oznámil, jak ho ve firmě okrádá mladý kluk, který si klienty přehazuje na již svou nově vybudovanou firmu. „Nechápu to, do Martina bych to nikdy neřekl. Zatím dělám, že o tom nevím. Když už nemůžeš věřit člověku jako je on, komu potom?“ dodal a kroutil smutně hlavou. Poslouchám a říkám si, co je to dneska za den, že problémy všech vyplavaly na povrch?
Před spaním se mému sedmiletému synovi zalijou očička slzami s tím, že je „hrozně nervózní z těch zítřejších atletických závodů, protože by chtěl zlatou medaili jako brácha, ale bojí se, že na to nemá“.
Tak to byla tečka. Jsem od přírody optimistka, přestože hodně těžké chvíle, kdy mi maminka v krutých bolestech odešla na věčnost, mám čerstvě za sebou, stejně jako samotné nemalé zdravotní problémy. Přesto všechno si říkám, že život je jako prázdná sklenice a je jen na nás, čím si ji naplníme, protože nakonec si to stejně vypijeme sami.
Obejmu syna a uklidním ho, že i kdyby nepřinesl medaili žádnou, pro mě je skvělý tak či tak, a pokud je brácha dobrý ve sportu, on zase vyniká ve své přirozenosti a spontánnosti („mamíí a co je to ta spontálnost?“).
Zajdu za manželem a zhodnotím, že lidmi jako je Martin se rozhodně obklopovat nemá, byť mu je hloupé říct vlastnímu zaměstnanci, že by ho neměl okrádat! (…kam jsme se to dostali?)
Druhý den volám Janě s dotazem, jak je na tom. Říká, že ne moc vesele. „Hele, vždy je lepší krutá pravda než milosrdná lež. A pokud tě to takhle deptá, nemůžeš v tom žít dlouhodobě! Něco udělat musíš!“ snažím se radit, i když sama vím, jak lehké je najít řešení pro druhé, málokdy však pro sebe. “A pamatuj, že když nemůžeš změnit jakoukoliv situaci, můžeš změnit svůj přístup k ní!” dodám a vím, že teď se alespoň trošku uklidnila.
Setkávám se s Honzou. Po pár větách vychází najevo, že zase tak medové dny s manželkou neprožíval. Proč si namlouval, že je to krásné, když to dlouhodobě bylo velmi neúnosné? Nechápu. Ptá se na řešení. Jéje, jsem snad já rodinná poradna? Snažím se ho přivést na cestu vidět pozitivum i na něčem tak nepříjemném, jako je odchod manželky. „Jedny dveře se zavřou a nové se otevřou Honzi, tak už to v životě bývá, přestože teď to vidíš jednoznačně černě! A navíc – neodchází na věčnost“ říkám. Hází na mě očima otazníky a já kouknu k nebi, aby pochopil jakou “věčnost” mám na mysli. “Všechny pocity prožíváme dočasně!” dodám a odpovědi je mi jeho objetí.
Uběhne pár dní a volá Jana. Tak její muž se prý zamiloval. Ó jak dojemné. Co jeho tři předškolní děti, těm to vysvětlí jak? Jana však nepropadá panice. Dostala skvělou nabídku práce, díky které si bude moci dopřát i chůvu. A také má babičky.
Za pár dní volá Honza. Potkal na dětském hřišti, kde byl se svým synem, skvělou maminku, se kterou si padli do noty a už druhý týden si píšou. „Je úplně jiná než Lenka!“ povídá nadšeně. „Ano Honzi, to jsme ze začátku všechny. Zcela jiné než vlastní ženy! Tobě však přeju a věřím, že tvá nová známá „jiná“ dlouho zůstane!“
Manžel vyhodil z firmy Martina, který hrál na dvě strany – neuspokojivě však pro všechny. Místo něj nastoupil jiný mladík, který je pro firmu obrovským přínosem.
Syn vyhrál zlatou medaili z běhu na 100 metrů, takže oslava na počest úspěchu manžela i syna se musela zapít rychlými špunty.
A co z toho pro mě vyplývá?
V životě už to tak bývá, těch dobrých věcí JE v řádu světa víc, ale TO smutné a bolavé bohužel prožíváme intenzivněji.
Ale náš život definují ne události, které se v něm dějí, nýbrž způsob JAK ty události vnímáme!
Přeji všem vždy ten lepší pohled na věc! 🙂
Zdroj foto:Pixabay.com
